Cenzura

o psech

1.9. Jak jsem už předeslal, vlastně podeslal, pan Ku když chce, tak obejme, když chce, tak zaryje prsty do ruky či krku. Pan Ku je drsný zbojník s něžnou duší. Pan Ku občas zvedne svoji dětskou hlavu k nebesům s takovým výrazem vzdoru, že jsem to tak průzračně výmluvně neviděl. Nesouhlas a špatnou náladu jsme si probrali už dvakrát. Když jídlo není zdosti chutné, tak letí i s talířem. Žádné složité naznačování. Proto já, též duše přímá, bloudící světem konvencí, společenského naznačování a klišé, jsem poctěn, že pan Ku mne někdy shledává dost dobrým k tomu, abych mu dělal společnost.

1.9.08 Víkend jsem prožil s panem Ku. Pan Ku má rád, když hraji na kytaru, pan Ku je hudební fajnšmekr. Pan Ku když chce, tak obejme, když chce, tak zaryje prsty do ruky či krku. Pan Ku je drsný zbojník s něžnou duší. Ať jsou z nich intisti, přál mi můj tatínek, když jsem šel do práce. Tatínek má stejnou obsesi tvořit slovní hříčky jako já. Já, který dlím v našem intistním světě, kde velikost práce je už takřka výhradně posuzována množstvím papíru, který se nám podaří zasrat tiskařskou barvou. Od vědců, přes uklizečky k umělcům. Všichni píšeme práce, posudky, žádosti a výkazy, prašť jako uhoď, není v tom rozdíl.Také týmbyldíme. Pan Ku zatím dál cupuje materiály na kousky, tančí a když chce obejme, když chce kousne.

27.8. Jak se tak snažíme, každý subjekt sám, někdy i společně, srovnat objektivní svět vnější s objektivním světem vnitřním, vytváříme na základě předpokladů, přejatých soudů, sklonů (a třeba i archetypů pane Ju.) a spol., interpretace, které pak pokládáme za skutečnost. Vzhledem k tomu, že každý máme trochu jinou skutečnost vnitřní, výsledek je pro jednoho každého z nás mírně, či více, odlišný. Někdy více. Tato naše skutečnost však není o nic méně skutečná, než skutečnost většinová (země má tvar jehlanu a do mého pokoje večer přichází tvorové s mnoha hlavami a tělem tygra -- to je reálné také). I když ona většinová skutečnost je také skutečností sama o sobě a je třeba s ní počítat. Současné řeči o svobodě projevu, právech jedince, většinou znamenají povolení, ba tlak, projevovat se v předem určených šablonách. Do takové šablony se vejde i zločinec, i trochu té subverze, nějaký ten aktivista. Protestující uznává svět, proti kterému protestuje, jako skutečný. Nevejde se do ní ovšem ten, kdo se vymkne zcela. Prekérka.

24.8. Dnes jsem se dotýkal v lese listí ze stromů na zem spadlého. Také četl knihu: Agrese u lidí s mentální retardací a s autismem. V tom lese si možná budu hrát v zimě zase na ještě většího pošuka než jsem, tak jako loni. V tom lese jsem si zatím hrál na hlupáčka, též jako loni. Ani nevím, co mi jde líp. A pak a před tím jsem si četl tu knihu, snažil se vstřebat, abych třeba pochopil; pochopil zase třeba jinak. A venku padalo ze stromů listí a zítra jdu za panem K.

18.8. Pan doktor Honzík, co měl nedávno také svatbu (ti lékaři jsou dnes samá svatba! M.M., P.M. i Honzík), co jsem v odkazu v odkazu vylepšil fotoalbum, napsal už zase hezký článek. Cituje tam též manuál pana J.O., něco k dějinám. K dějinám filosofoval i jistý Honzík Patočka, co když mi hráblo, tak jsem tu tlustou bichli přečetl. Ale už si z ní nic nepamatuju, jen že to bylo určitě strašně chytrý. Jó, mi Honzíci si rádi zafilozofujeme o dějinách! Což mi připomíná, jak jsem díky souhře nešťastných náhod shlédl jakousi holyvůdskou historickou slátaninu. Takovej vlasatej, modrookej mánička v sukni tam mával mečem a furt že jako svoboda, svoboda. Pak ho kat odborně ořezával, ale on furt že prej svoboda, až mu kat tu hlavu usek. Jak jsem toho klučinu tak odhadoval, ten kdyby tu svobodu vyhrál, tak by jí dal svému králi skotskému a ten by s dárcem pěkně zatočil, protože tím darem by mu kazil profil. A nebo by si ten hašišák moc nechal a ta moc by máničku zformovala, ostříhal by si pačesy, vzal dobový kvádro a nechal popravit svý spolubojovníky, neb tak se to vždycky, když zvítězí svoboda, dělá. A zavedl by teror, protože tu svobodu by musel hájit. O tom hrdinství za svobodu a vládcích ze všech stran se občas dává takový Shaw. Bernard show (nemyslím pivo indolentský troglodyti), s jistou historickou slečnou J. Takhle to chodí, to věděl i alžbětinskej pisálek her W.S. Špatně to dopadá, špatně. Proto ty jeho hry končí dobře, jen lidi to opět nejsou schopní pochopit a blábolí cos o tragédiích. Ale to byste vážně chtěli svěřit vládu puberťákovi s oidipákem, paranoidními percepcemi, halucinacemi a zkratovým jednáním, jako měl ve hře pan H.? Nebo pomatenýmu dědkovi L.? Nakonec, i když to už není o politice a vládnutí, kdyby nechal Romču s Julčou žít a dopsal to, tak ten Rom bude chlastat, mlátit děti a Julču, Julča mu bude zahýbat s štukatérem... až umřou v bídě a vzájemné nenávisti, tyhle svatby nezralých dětí... Tohle fakt chcete vidět? No vidíte, buďte rádi že všichni v těch hrách otočili kopyta!

16.8. Snad každý věří něčemu iracionálnímu. Někdo třeba vědeckým závěrům. Jiný dokonce výsledkům výzkumu na základě statistiky (sic!), fakt, já už takový viděl! Já zase na hejkaly, skřítky a víly. Pan doktor M.M. věří na předpovědi počasí, snímky z družic a radarů. Proto jsme dnes vyrazili, pan M.M., jeho krásná, chytrá a milá žena, paní Rž, sir Dagles, Jan a automobil Ford, lézt po skalách. On totiž ten radar vyfotil hezký počasí, a tak jsme za ním jeli. Celý den pršelo, nebo lilo, někdy mžilo a k tomu byl vytrvalý chcanec. Ale bylo to krásné! S Janem jsme se střídali v tom, kdo bude pes (druhá a poslední fotka z série psa na louce je Jan, zbytek psů Dag). Ženy byly půvabné a auto jezdilo a nakonec i vylezlo na jednu skálu, i když na fotce to vypadá, že je to Dag a nebo Jan. Co si víc od života přát? Nakonec, jako třešnička na dortu, nás i vlak dovezl do města R. a teď jsme doma, panička nám dala nažrat, Jan je zalezlý v psí boudě a já, sir Dagles, podávám toto hlášení. A tohlecto jsou fotky.

15.8. Náš pes má zase nějaký deprese, loví své existencionální krysy a ony jeho. Nasadili jsme na něj skupinovou terapii, snad to pomůže. Vzhledem k tomu, že bylo třeba zrušit očarování, uhranutí několika kusů elektroniky v domě, které způsobil zatím neznámý mág, co až ho chytnu, tak dostane přes hubu, je jasné, že práce je nad hlavu. Ke všemu jsem propadl nemírným ambicím, naučit se akord Cmaj7 na kytaru. Hel zatím připravuje přednášky na FBMI, což vzhledem k tomu, že měla předevčírem narozeniny, je na pováženou. Ke všemu bude úplněk, je tedy vhodný čas vyrazit lézt po skalách s panem MUDr M.M. chirurgem.

13.8. Tak jsem to hlavní, z interakcí odlišných vesmírů mysli, sepsal. Je to krátký, je tam fffše.

11.8. Byl jsem zase týden s nimi, samotíky. Spiritualita tohoto pobytu byla tak veliká, že zatím nejsem sto ji zpracovat. Ale zpracuji, jistěže krátkou a dosti nesrozumitelnou črtu vytvořím. Zatím jiná magie. Magie jedna. Já, který omdlívám při slovu krev, provádím odběry krve a ještě to učím jiné. Já, který ničil svými atonálními a arytmickými produkcemi všechny hudebníky v okolí, budu asi (už se děje) hudebně bavit děti. Já jáůůů, kurvadrát, kam já se ještě dostanu? Magie dvě. Ztratily se mi brýle z kapsy batohu. Nebyly tam, do kapsy jsem dával všemožné jiné věci, týden používal -- byla, musela být prázdná. Po týdnu tam zase brýle byly! Nikdo jiný s batohem nemanipuloval. Z tohohle si dělávám legraci, ale tentokrát mě zamrazilo, neb to už opravdu nemohla být má roztržitost. Ty brýle tam skutečně týden nebyly a po týdnu se tam sami vrátily. Sorráč, jiné vysvětlení není, jiná jsou ještě iracionálnější.

2.8. Pod našimi okny se staví dálnice. Ta je moc důležitá, neb lidé se musí přepravovat tam a zase sem. To proto, aby mohli jet do práce, kde si vydělají na ty přepravné mechanizmy, benzín, zaplatí daně, z kterých se postaví ty silnice, co po nich budou jezdit sem a tam, aby… pes jitrničku sežral. Také je třeba vozit máslo ze severu na jih a naopak. Vůbec je potřeba všechno vozit. Když máme volno a nevyděláváme na pohyb sem-tam do práce, tak se z uspořeného odpohybyjeme někam daleko, stojíce hodiny ve frontách superrychlých pohybovadel, odkud to zase bude daleko zpět. Říká se tomu dovolená. Je tohle ten samopohyb Leibnize či Hegela? Hegele, Hegele; že jako dialektický rozpor? Nebo je v tom nějaká pizďuchovina? Kůůůrňa, jsou přání níže zmíněných pánů zase tak iracionální proti těm našim?

2.8. Proč bych nemohl být sentimentální na kvadrát? Výběr z fotek mých nekoukacích guruů.

31.7. Proč by nemohl být padesátník sentimentální, že? Takhle jsme lezávali po Jizerkách před cca deseti lety. Joj! Fotky značně vyšisly.

31.7. Nojono, pan Ad je teda na tom bledě, když se mu pas a obsedkompulz manifestuje takhle. To pan Ja je na tom lip. Pan Ja má potřebu se lidí dotýkat netaktilně, musí je potěšit nebo nasrat, jen nenechat lhostejnými. A pan Ja už se z toho docela dostal, jen občas má záchvatík a dělá pak ostudu, ale vybere si na to (skoro, no) vhodné prostředí. Také si pan Ja strkal ruku do tlamy, aby neřekl to, co chtěl, neb věděl, že by neměl, také v duchu prosil ty okolo, ať utečou pryč z jeho dosahu. Jo, jó, takhle to pan Ja měl. Rozdíly jsou je formální. Ale, žel pro pana Ad, podstatné. Jojó, pan Ad a pan já, to jsou teda věci.

28.7. Jóó, bych nezapomněl! Byl jsem tady.

28.7. Tak jsem zase tady, je tedy nejvyšší čas napsat o panu Ad, který mi byl představen a byl jedním z lidí, se kterými jsem strávil prošlý čas a byl na straně poskytovatelů zážitků nám, obslužným silám. Bafbaf. Pan Ad se rád dotýká jiných lidí, není v tom asi (jak to je, neví doopravdy, nebo spíš nejpřibližněji, nikdo, nejméně pak pan Ad) erotika, ale jazýček na jazýček se jaksi nehodí, a tak má pan Ad smůlu. Pan Ad má fakt ale smůlu, protože nic jiného nechce a tohle mu nedovolí(m, me). A protože pan Ad má 190cm a po dotycích touží opravdu silně, bývá s panem Ad legrace. To je ten divnej svět. Málokdo má tak prosté a malé přání, jako pan Ad. Málokdo touží po splnění svého přání tak silně celou svojí osobností, jako pan Ad. Skoro nic na tom světě nechce, ekologickej na kvadrát a stejně tzzzz. No, to je co?!

V červenci jsem byl také navštívit slečnu Kahé. Fotil jsem jí a ona mne, což se jí na to, že nevidí, povedlo hodně dobře. Objekt jejího focení tím ovšem nezkrásněl.

13.7. Má hlava je plná vědomostí, má hlava je téměř nepoužitelná. Myslím, že připomíná velkou, kvalitní knihovnu, kde vybuchla bomba. Vzduchem teď poletují kousky papírů popsaných moudrými slovy, informacemi i básněmi. Ale složíš z toho leda dadaistický text. Což se zjevně děje. A to i když to má být text funkční. A další bomby dopadají a ničí, nebo fragmentují ta úúúžasná množství faktů.

12.7. Jsem si kdysi psal o zážitcích s panem Mi. O gramofonech, břečťanech, také o velkém čarování (to bylo v době, kdy jsem se schovával za sentiment a nééé křupanství a schízu, jako teď, že). A tentokrát jsem se setkal s jiným panem Mi., který sbírá všechno, co najde, flaštičky, škatulky, roury a kusy dřev. Jen to musí být opracované lidskou rukou. Proč asi, když s lidmi příliš mluvit neumí, tolik lpí na věcech, které prošly čísi rukou, čísi zájmem? Hééé?

12.7. Jó, furt taky. Byl jsem tady a budu jinde. Part jedna, tamto je tento, to, no, starší, furt taky. Badybudybáááá!

2.7. Jsem byl zase chytrej jako rádio, fujtajbl. Zase jsem totiž hájil, jen tak, ze sportu a přechodné nudy, že pravda je to, k čemu dojdeme, když na vnímané nasadíme mustr axiomů, definic, východisek, hodnot… To nás už nutně dovede k nějakému určitému závěru, Pravdě. Pokud nasadíme jiný mustr, dovede nás to jinam. Myšlenka je to určitě geniální, bohužel ne moje. Zase pozdě, zase pozdě! J.P., takhle ta nobelovka nebude! To mi připomíná, jak jsme se jednou bavili, a že prej dojčové neměří u dětí, těhle, tohle ííkwé. No a já hned, jak už musím do všeho kecat, tak: jasněěě, aplikoval jsem pravdu o pravdě výše loženou. Jenže: Ale pak se nemáme od čeho odrazit a kde začít. Ehmmm, tak jsem zase zmlknul. Ty nepravdivé pravdy jsou praktické. Transcendentující pravdy nám dávají útěchu, že když to neklapne, jde stejně o nic, neb je to vlastně jinak, libovolně jinak. Doufám, že se mi podařilo jak relativizovat pojem pravdu, tak relativizovat relativizováni pravdy. Největší blbost je ovsem relativizovaní.

29.6. Tak jsme koukali, že jsme s paní Rž 15 let manželé. Zrovna den před svatbou Lucky a Honzíka. Také už půlrok žiji s Aplou. Zrovna den před scénkou na semináři mi opět a znovu dodala optimizmu do života. Také už 30 let uplynulo od seznámení, tenkrát s dítětem, dnes paní V., kterou jsem na té svatbě potkal. Také uplynulo různě let od úmrtí těch, které jsem na svatbě nepotkal. A doma jsme potkali našeho psa. Tak se potkáváme, rozcházíme a míjíme. A najednou zjistíme, že zůstáváme, i když spolu nejsme, že se potkáváme i s těmi, co jsme je nikdy neviděli, že jsme zůstali někde, odkud jsme odešli.

28.6. Svatba Lucky a Honzíka. Mnoho toho bylo na terapeutickém semináři dramatické výchovy.

22.6. Tak jsem byl za panem Ma, co tu 1.6. poprvé byl. On je tenhle pan Ma pan Map. Z více důvodů, jak je na těchto stránkách zvykem. Nebyl na tom nijak zle, opět změnil lokál, tentokrát za lepší. Považte, co jsem zažil: Panu Map upadlo pár věcí z ruky, nemohl najít CD, vzpomněl si, že Sněžka je proti jiným horám malá a nevzpomněl si, co mi chtěl ještě říct. Na tato všechna protivenství reagoval jen drobným naznačením rány do mého xichtu a drobným kopnutím do stolku. Budu se nakonec muset od pana Map učit sebeovládání, on je pan Map na tom líp než já, jsem takhle malej, jsem mu tak někam do pasU. Kráčel jsem potom k domovu tím dnešní vedrem, a tak nebylo jasné, zda se potím vedrem a nebo nervozitou z toho, kdy já budu prudký. Ještě že mám ten vesmírný nadhled a hlubinný vhled, jinak by to byla prekérka pane Ma. Ještě že to mám, ještěže to třeba mám, ještě že to třeba…

6.6.--16.6. Korsika. Na tomhle ostrově jsme už díky Věrce a Petrovi byli. Je o tom tady a ještě tohle a ještě takhle. Ale tentokrát jsme tam jeli sami a já tam na pláži potkal psa a ten pes byl osamělý tulák, chtěl jít s námi, ale to nešlo, nebo možná šlo, ale prostě ten pes tam stále žije a čeká na někoho, žádnýho Godota, ale někoho. Ten pes na pláži, ach jo. Cestou tam jsme viděli loď, dle názvu, akademie věd. Zpět loď, co se jmenovala v druhým jméně Krásný úmrtní oznámení (viz foto). A už jsme zase doma, fotky jsou bez textu, to je to na prvních fotkách, nesrozumitelný, ten text na fotkách bez fotek také, většinou je to všechno ale beze smyslu vůbec a úplně.

4.6. Epoché, jo epoché. Toho je mi třeba. Zbytek mi naučí samotíci.

4.6. Po návratu také půjdu za svědka na svatbu panu MUDr J.H. Musím, je to profesionální povinnost samozvaného obřadového (ob řadu) terapeuta. Laskavý pan doktor k nástinu mého od[bp]orného příspěvku na semináři na téma svatba napsal:

Drahý Svědku Jendovi, srovnávat Tě se Steigerwaldem mezi horolezci je plivnutím do obličeje. Je v tom kus Freuda, Junga, Haška, Máchy, Háchy, telecího, skopového, brambor i hrušek. Pokračuj prosím v nespoutaném rozletu. Omáčku přiostři. Urážek není nikdy dost !!!

3.6. Tak pojedu k moři. Jó móře! Móře to je, to je, jak pravil jeden básník, prdel vody. Co já tam budu dělat? Hovořit s delfíny, kousat se s žraloky a očumovat holky na pláži pod vlídným dohledem paní Rž. Ponořím své tělesné schéma do té vody a dobře nasolen budu rožněn sluncem. V noci budu tančit s mořskými vílami, které, jak již jsem si minule všiml, vylézají po setmění z oušnu. Hlavně se budeme posunovat pěšmo podél té hranice souše a vody, co si tam obě tyhle provádí tak zajímavé interakce. Pobřeží. A pak zase pojedu od moře, které ze smutku nad tím, že jsem ho opustil, jistě přestane šplouchat na maják. A máte to! Turisti!

2.6. To už je červen? Bejt intoš, tak se snad ptám, odkud jdeme a kam směřujeme. Vlasta T. se odpověď na tuhle otázku dozvěděl z textu pod svojí fotkou, že míří z hospody na hřbitov. Tak dlouho se ptal, až se to dozvěděl. Ještěže já to nevím, kulhaje se psem, ženou svoji či nějakým samotíkem periferiemi města. Odpověď by mohla být zdrcující. Haůůů!

1.6. Byl jsem za jedním panem Ma, co na těchto stránkách ještě nebyl. Byl jsem v bytě, kde tenhle mladý pan Ma měl nouzové útočiště, neb tohoto pana Ma nikde nechtějí, neb pan Ma se neumí ovládnout. Pan Ma, když se mu něco nezdaří, bývá chvilku prudký. Pan Ma už ani poslední dobou nebýval moc prudký, už někdy ani tu chvíli, pan Ma byl jest v pohodě. Leč pan Ma musí do zařízení, kde zjistí, jak na tom je a co s ním. V tom zařízení bude asi pan Ma prudký, neb tam by byl prudký snad každý. A tak to se samotíkem, panem Ma asi dopadne špatně. Když odcházel snadník já z těch míst, byla průtrž mračen, byla bouřka, a tak nebylo vidět, jestli náhodou nepláču a nejsem nasrán. Ještě že tak. Kulhal jsem k domovu s nohou oteklou z cvičení toho, jak se nezranit. Jenže dost dobrej vůl se zraní i tady. Leč dozvěděl jsem se to, co vím, ale domyšleněji a lépe, nežli vím a domýšlím, a to za oteklou nohu stojí. Dozvěděl, nemyslím z fyzické oblasti.

20.5. Tak jsme se bavili o vhodných reakcích na nějakou razantnější neplechu dětskou. Dosti znalý muž pravil, že člověk nemá nic hrát, ale udělat to, co cítí. Na superautentické být autentický, překládám si já. To mi dovádí k tomu, že já, tak autentický, stále jen hraju. Což mi dovádí k tomu, že ale hraju autenticky, tedy to co cítím. Aha! Že by? Ostatně všichni stále hrajeme, jen ty role si nevybíráme, ale nutí nám je okolí z jedné strany a naše skryté složky z druhé. Vědět, co hraju a proč? Hmmm, haf haf.

14.5. Prý přední americký psycholog napsal: Bezdětná manželství jsou nejšťastnější. „Čísla nám ukazují, že lidé žijící v manželství jsou ve většině případů šťastnější než neženatí a neprovdané – ať už jsou svobodní, rozvedení nebo spolubydlící. Manželé žijí déle, vydělávají více peněz na hlavu, mají více sexu a více si ho užívají,“ tvrdí profesor Gilbert. Tý vole, je blbej a nebo to hraje? Pak má mít člověk byť jen rezidua úcty k téhle branži. Když tam mají takovéhle kusy. Rovnítko štěstí = peníze, dlouhý věk a dobrý sex, svědčí o tom, že významný profesor je obyčejný primitiv, kterého trumfne kdejaká uklizečka. Použití statistiky ani nekometuju. Porovnávat dvě skupiny, které spojuje určitě mnoho dalších věcí, než jen děti, do které patří chudé vrstvy s množstvím dětí, která... to může opravdu jen ozajstný kokot. Vylepšené lajdáckou prací redaktora, který tu 3.14čovinu přepsal tak, že není jasné, zda jde o děti či manželství.

11.5. Kdo chce holí bít, psa si vždycky najde. Kdo chce holí být, má podivný cíl. Kdo chce holý být, tak ten je asi navedenej. Tak bytí rodí se z nebytí, bití z holí a ženský si holí nohy, což jsem glosoval již před mnoha lety.

9.5. na téma samotíků a snadníků. Trocha fabulace. Asi bude časem pokračování

9.5. navazuje na text z 5.3. Já však viděl i toho, co pěstí roztříštil každé sklo, které se octlo v dosahu jeho pěsti, snad pro ten zvuk, snad jako protest proti té průhledné zdi, vždyť sklo je materializovaná lež. Já však viděl i toho, kterého jsem pak málem neviděl, jenž vkládal zprudka svůj prst do očí druhých, snad aby je upozornil na fakt, že pravé hodnoty jsou očím neviditelné, snad aby byla také nějaké sranda. Já však zpívám o tom, co ptal se, co je možné v pohádce. O tom, který když seznal, že v pohádce je možné vše, se rozhodl do ní vstoupit a zůstat a jako bránu hodlá použít televizní obrazovky a své fyzické síly. Kdo ví, kam dojde. Tento mladý muž se též touží stát opět malým dítětem, plout do dětství proti proudu času. Tento. Jiný se rozhodl stát zárodkem, později změnil na ejakulátem. Všichni máme své sny, životní cíle. Básník P.Z. se viděl v budoucnosti pivní kvasinkou. Pan Empé je myslím důslednější.

Taky čtvrtýho. Snažíme se, ač by bylo lépe to nechat být, jak pravil čínský Mistr, řečený Starý. Nesnažíme se, ač je nejvyšší čas něco s tím udělat, pravil náš pes a lehl si do trávy nasávaje vůně lesa. Do trávy, jejíž stébla jsem pokosil. Tak čin a nečin, bláhová snaha a zbabělá rezignace, svatý čin a moudré oproštění spojeny jsou. Na zahradě, v lese, možná i jinde. Haf haf.

4.5. Snažíme se zamezit nějakým projevům (zdraví, společnost, psychika…) tak jako bychom chtěli zastavit potok. Potok zastavíme, ale proud se vyvalí jinde nebo nakonec protrhne hráz. Snad leda odvést jinam, tam kde nevadí a nechat téct. Nebo plout s ním? Áááá kůrňa, no nazdar hodiny bábí, to jak kdy.

Nedávno. A takhle jsme hovořili s Máťou.

30.4. Ten autobus, co mne vezl, se na zastávce vyhýbal. Vyhýbal se psovi, co tam ležel na silnici, zjevně mimo po nějakém šoku, nebo ztracený. Ale já nevystoupil abych ho zachraňoval, já spěchal jinam, kde jsem měl také páchat něco jako dobro. Můj pradávný kolega, kolega, neb se také občas mění v psa, ten říkal něco na ten způsob, že: Té síly díl jsem já, jež chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná. Já měl pak odpoledne obligátní pocit, že u mne je to přesně naopak. To relativní dobro a zlo, co vlastně není, ale je konkrétní, když opravdu je. A nevíme, zda by ten zachráněný pes někoho jednou nepokousal, zda ten, co přestane chlastat, se nezačne realizovat vražděním, jestli ten, co se uzdraví, nebude ve větším marasmu, než byl.. Ono toho moc nevíme, ale furt je lepší něco zkusit, než sedět na prdeli a čekat na kremaci.

22.4. Hééé, haf, haf. Zapeklitá otázka. Tak složitá, že se v jejím řešení ztrácí katexochéni dušologie, ba (sic!) i instituce co všechno ví! Fakt, nekecám, někdy říkají, že vlastně neví, co s tím-nimi! A co teprve já, já už teda vůbec. Jde o děti. Jde o otázku, co tak asi nejvíc potřebuje dítko, třeba trochu nestandardní, navíc vláčené často ústavy s přesně dávkovanou péčí a požadavky, bez rodiny a nebo s rodinou nefungující, co, kurva fix, takovej spratek potřebuje, aby mohl fungovat. A mne napadá stále, jestli to není pocit bezpečí, pochopení a uznání, neřkuli přijetí. A možnost spontánní aktivity, i když ta aktivita vypadá třeba trochu divně a nemá výchovně pedagogický efekt. Se opakuju, že? A navíc je to určitě blbost, to si jen tak kecám, to jen tak kecám, to nic… haf, haf, haf.

16.4. Tak jsme hovořili: A kdybych v pohádce utekl za Martinou N., tak co by říkala? Kdyby to bylo v pohádce, tak by tam seděly tři Martiny N.. Jedna by říkala, pojď dál, druhá vrať se domů a třetí by pletla šálu. A co by dělala čtvrtá Martina N.? Ta by jezdila na oranžovým morčeti se zlatýma nohama a zpívala mongolskou národní hymnu. A bude v létě po ránu mínus tři stupně?… Tak jsme hovořili.

14.4. Stále nevím, zda nejblíže dokonalosti hudební je Vor deinem Thron tret ich hiermit od pana J.S.B., nebo 4'33" od pana J.C. Ani, zda dokonalosti slovního vyjádření se nejvíc blíží třeba něco…, nebo afázie. Ale venku je jaro. Pes spí, stáří na něj dolehlo už se nežene za každou fiktivní kořistí. Ani já se nehoním za vším, co se mi mihne kolem mordy. Ani já se nesnažím všechno protivné hned roztrhat svými tesáky. Sleduji už téměř jen jednu stopu a kořist nechávám uniknout. Ale venku je jaro, z čehož vyplývá, že to není zase až tak úplně pravda. Ostatně by to nebyla pravda ani na podzim.

8.4. Pokrok a lidská práva nelze zastavit. Někde je nemají v naši formě, ale i to hodí. Třeba když se nám porouchá nějaký orgán, tak zajedeme do Číny, kde mají chov vězňů na tyto účely. Vyberme si, oni nám ho košér podříznou, vykuchají a zakoupený orgán si můžeme odvézt, nechat si voperovat a opět být čilý šiřitel lidských práv. Nikdo proti tomu moc neprotestuje, nikdo neví, kdy bude narychlo nějaká ta játra, ledviny potřebovat. A co pak, že? Stejně tak nám zase až tak moc nevadí obchod s dívkami, dováženými z jihovýchodní Evropy do té severozápadnější pro pobavení svobodomyslných občanů. To je ta naše forma práv, nechat si na tu nepěknou práci najmout jiné. Sami sebe terorizujme ochranou důstojnosti a práva každého až k nedůstojnosti a skutečně bezprávnosti.

5.4. Antonioni natočil Červenou pustinu a novovlnně ji vevlnil do průmyslové, ohyzdné krajiny. Jako profesionální provokatér také řekl, že tím filmem chtěl možná i říct, že pro někoho může být ta krajina krásná. Za ta léta jsou kulisy průmyslové Itálie šedesátých let takřka dojemnou idylkou. Zvykli jsme si i na krajinu zastavěnou halami, mezi kterými se v pásech táhnou kolony plechu odnikud nikam. Vůbec nám to nepřijde divný a pokud někdo snad naznačí, že je to prostě hnusný, je hned zařazen mezi podezřelé elementy. Obava z vynálezů, o kterých jen doufáme, že nás nezničí, se zašlape do podvědomí spolu s vědomím bezmoci proti státně byrokratickému aparátu a zprůmyslnění všeho, nás nevyjímaje. Hi, mr. Huxley. Nezvolil jsem vnitřní emigraci, zvolil jsem roli styčného důstojníka mezi světem a emigranty z nejdůslednějších.

2.4. Víte, co je zajímavý? Třeba? Třeba elektromagnetická indukce. Tahle indukce, to co je daleko přitahuje, to co je blízko odhání. Už i ta indukce se chová jako lidi. Proč mne to blízké nezahání? Mám stále svůj obal a jsem vlastně daleko? Nebo s tím splynu? Splývající asociál, to je krásný obraz. Asociál a příležitostný pomocný dělník, to bylo to, čím jsem chtěl od dětství být. Ale získat a hlavně udržet si tohle výsostné postavení, to dá fušku!

24.3. Pašiové hry, jak jsem včera psal. Pan Ma nejstarší mě v elektronickém hovoru o KaHé přivedl k tomu, že se někdy bojíme rozmazlování zbytečně. Substituce náhradním mazlem nerozmazlí. Může ovšem zmást. Věčné čekání na koko… vlastně Godota, ztížené tím, že občas přijde nějaký tak trochu Godot, ale je to spíš… I ten Dag čeká na Godota, při vší své promiskuitě. Pro misku plnou jídla žije, ale pro někoho by umřel. K životu je potřeba mít pro co zemřít. Neřekl to už někdo? Ani nevím. Co když vím, že nepřijde a ani já nemám kam jít? Nikdy. Prekérka. Pro Dagy, pány Ma, K*, i mne.

23.3. Velikonoce, Pašiové hry, někdy fakt drsné hry hrajem. A pan Mi má rozbitý gramofon. Pašiové hry o popravě a zmrtvýchvstání. Jak pravil P.Z.: Chceš-li mluvit o čistotě, měl by ses také projít kanálama sraček, potom o ní budeš mluvit jinak nebo vůbec. Opět trochu polemizuji s mým oblíbeným autorem. Mluvím o čistotě z kanálů sraček. Pan Mi má rozbitý Velikonoce. Můj gramofon už nechce hrát na požádání písničku, chystám se udělat další krok. A co ten gramofon? Co ty jiné planiny, cesty, na kterých jsou někteří tolik sami? Snad jen pohladit, napsal jsem kdysi já. A o těchhle Velikonocích jsem na nic lepšího nepřišel. Básník též říká: Nic jsem se nenaučil, vracím se opakovaně do stejný řeky. Nejde se vracet, nejde spočinout. Nejde se vracet, nejde spočinout. Nejde se… Nojo, no, tak to sedí i na mne.

Jaro přichází, v lese to čvachtá v bahně. Čvachtám bahnem a nechávám si padat déšť na hlavu. Přijímám to bahno a nechávám si hlavu protékat vodou z mraků. Není v ní nic, co by bylo třeba podržet.

Byrokracie a návazné parazitní skupiny. Jen kvetou. Stoupá jejich prosperita, stoupá jejich moc. Takový, třeba Albert Schweitzer, ten by si dneska neškrt. A nebo by nestřídal léčení s hrou na varhany, ale léčení s vyplňováním dotazníků, posléze by už jen vyplňoval dotazníky a psal hlášení. Ty papíry, které jsou pak potravou byrokratů, které jim dávají i moc kohokoliv a kdykoliv zničit. Pochopitelně, úředníkovi nezáleží na praktickém výsledku, ten je dnes podružný, záleží na korektnosti papírů, ty jsou kýženým výsledkem. Čím více papírů od svých otroků byrokrat vlastní, tím je mocnější, bohatší… kruh se uzavírá. Už není potřeba likvidovat. Ono je všechno povolené, jen je třeba vyplnit lejstra. Jen vyplnit a jde to. Ale vyplňováním lejster člověk ztratí sílu, přizpůsobí svůj jazyk, a pak i myšlení. Každej nemá to štěstí, že je mnohočetnej a může být někým bez následků v jiné osobnosti. A zločinci v saku. Navíc si občas čtu noviny. Mám z toho podivný pocit, tak trochu stíhu, z těch grázlů všude, nekontrolované a pomalu už nekontrolovatelné moci. Nějak to nikdo nevidí. Ale vidí, ale nechce vidět. A ještě navíc, abych to zakončil socimoudrem obecným, on ten Bourdieu má recht, indikativ se spojuje s imperativem.

Tento odstavec je pro slušné! A nic v něm není. Co by taky, když všechno je tak zskvjelé, že není proč výt. Ale je. Vyjeme přeci pro radost, my psovití, ale tajíme to, záviděli by nám. Tajíme to stejně jako to, že rozumíme lidské řeči. Tajíme i to, že se občas stáváme lidmi. Naštěstí, když to praskne, tupani to berou jako pohádku. Hihihi. Whaůůůů.

5.3. Tento odstavec není pro slušné! Slyšel jsem o Artaudovi, slyšel jsem básníka volat, že běží s hovnem proti plátnu, četl jsem Kvílení, všechna ta díla těch, kterým realita byla malá a kopali do dveří, škádlili meze překračováním konvencí. Já však byl s těmi, co došly dál. Já však byl při tom, když on plival celé hodiny na zem své materializované oproštění. Já však byl při tom, když ležel obložen nohami žen a dívek. Já však byl při tom, když házel hovna na okno oddělující jej od zahrady. Já však byl při tom, když rval zuby maso z těl těch, co mu překáželi v cestě. Já však byl při tom, když se smál smíchem takovým, že lidé prchali. Já však cítil jeho prsty zaťaté do mého hrdla. Já byl opravdu při tom a vůbec si tentokrát nedělám kozy! Konec neslušného odstavce.

Uááá. Zařve a začne utíkat. Občas se otočí, co na to já. Zkouší to. Nejdřív mluvím klidně, pak se nanutím do rozhodného, rozkazujícího hlasu. Toho, co jsem dřív neuměl, pak se naučil a byl na to málem hrdý, a který mi teď čím dál víc vadí předvádět. Zastaví a přikrývá si oči, snad jako nevidím -- jsem neviditelný. Když přijdu, ustrašeně si schovává hlavu. Měl bych zůstat chvíli přísný. Měl bych zůstat chvíli přísný, ale tváří tvář tomu strachu zvířátka zahnaného do kouta, tváří v tvář tomu strachu a zmatku z něčeho neznámého a hrozného to nevydržím a jsem zase laskavý. Takže další provokace, demonstrace v sedě. Provokace, hledání mantinelů nebo pokus o komunikaci? Kolik lidí se s ním baví, když je „hodný“? Dojdeme domů. Řev střídá klid, klid zase řev. Pak mi vyleze na klín a zkouší těch několik výkřiků, co umí, pronáší je soustředěně a kouká mi do očí. Odpovídám stejně, jen je malinko pozměňuji. Zoufale se snaží, o něco se zoufale snaží, snaží se porozumět a říct. Pak mi položí čelo na čelo a snad si alespoň tak to důležité řekneme. „Mám tě rád se vším tím, čím jsi, a vážím si tě“ Říkám tomu malému. Tak si zase zařve a hodí něčím na stěnu. A zase přijde a zase zkusí. Potom jedu nocí od toho malého ke svému doma. Prahou plnou studentů, opilců, manažerů, konzumentů, obchodů, kurev, bezdomovců, kampaní, politiků, řidičů a někdy také těchhle. Kdo je ten chytrý a kdo je ten hloupý, kdo co vlastně vyhrál a prohrál, kde je moudrost, kde je naivita, kdo hledá, kdo našel, kdo nenašel, kdo nehledá? Kdo nehledá? Protože? P.Z. nenašel a našel na ulici křídlo mrtvýho ptáka a nebo mrtvýho anděla. Já nenašel ani to křídlo, ale zjistil, že nepotřebuji ani říct ono nevím.

27.2. Co mi teda opravdu překvapuje, že osobně je všechno čím dál lepší. Projevuje se mi to nechutí vzpomínat na minulé, neb čím dál do minulosti, tak je to upatlané, divné, pitominové. Zato přítomnost září jasnými barvami štěstí a budoucnost se směje od ucha k uchu. Jen aby to vydrželo, jen aby to vydrželo. Inu, alespoň ta přítomnost snad vydrží. Vzhledem k tomu, že svět se mi zdá čím dál víc v ďáblově řiti, říkám si, jestli jsem ho třeba neošidil? To mi vůbec nepřipomíná, ale jsem si vzpomněl, na pana N. co kdysi matematičil a dostal za to nobelovku a potom schízu. Holywůdi o něm prej udělali film. A tenhle pán měl lepší mozek, nežli jsou ty hodně dobrý mozci a tenhle pán si spočítal, že to se světem špatně dopadne, že velmocové se porvou a bude po žížalkách. A tenhle pán se z toho zcvok. A tenhle pán se zmýlil. On se nezmýlil, jen on nepočítal s tím, že svět má víc možností, nežli kolik jich má, že se může stát i to, co se stát nemůže. Víte, že to, co má nulovou pravděpodobnost, se může klidně stát? A to stoprocentní se stát nemusí? Zeptejte se na to C. G. L. L. de Buffona.

20.2.08 Spor a konflikt vůbec. Když se začne o konfliktech, hned mi naskočí děti, neb jsem s nimi jaksi imrvére. Ale vzhledem k tomu, že odmítám brát děti jako něco zásadně odlišného od dospělých, tak by mi to mělo platit všude. Platí. Diščipína holt muší bejt. Ono je opravdu potřeba někdy prostě a sprostě vyhrát. Aby se nestalo něco horšího. Něco horšího, jen horšího, protože takhle vyhrát, není nic k chlubení. Spor je přitom výjimečně báječná chvíle, kdy jde nabídnout druhému jinou možnost pochopení, prožívání, vztahu. I po onom vítězství, někdy i bez něj, je možné se pokusit opatrně vstoupit k druhému. Na jeho rovině, v jeho stylu, neb já jsem ten host. Někdy jde i nabídnout svoji hlavu. Kupodivu, když se trefí správná chvíle, tak ji neuřízne (nedávno jsem symbolicky zkusil). Ovšem když ne, tak šmik. Jen a jen vyhraný spor je spíš zárodek nových, stále iracionálnějších sporů, kdy pak už jde jen o to, pošlapat druhého, dokázat si, jakej jsem skvělej bojovník. Je to hnus velebnosti a máme k tomu sklon všichni. Také může být spor obřadem, rituálem. I tady jde nabídnout nový průběh, přínosnější pro obě strany. Také může být spor, voláním po zájmu. Ale to už se opakuji. Věnujeme největší, někdy jedinou pozornost těm, co dělají problémy. Tak proč by je nedělali? Velcí i malí. A nebo i jinak. S někým se holt nedomluvíme.

Jen tak, někdy v neděli večer. Velmi zajímavý týden jsem prožil. Ale o tom, co jsem prožil, mluvit nechci, tak o tom, co jsem neprožil: Například jsem nebyl na (ž)rautu. Ale vlastně byl, byl jsem dvakrát na hranolkách, jednou s jedním a jednou s jednou. Také na číně se dvěma. Tu čínu platily Evropské fondy. Fondue jsem naopak neměl. Čínu Evropské, no to jsou věci! Také jsem měl zadarmo eskymo. No, a pak že takový asociál v sociálních službách má špatný život! Také náš sociální pes si psí život vcelku pochvaluje. Já s ním. Teď už spím a sním o tom, co příště sním.

Je taková tradice, dělat čáru mezi normalitou a nenormalitou. Přísně rozlišovat mezi echoláliemi, paliláliemi na jedné straně a citacemi a stálostí názoru na straně druhé. Pánové K. slečna B. či psavec CH. jsou zařazeni jako normální, kdežto jiní pánové, slečny a dámy jsou zařazeni za onu čáru. Občas, třeba paní T., přesuneme na chvíli, či na stálo za čáru, k těm jiným, ale neradi přijímáme k sobě, do velkého gheta tvůrců norem normality. Neochotu se zúčasnit našich her a rituálů, nazýváme často demencí. A autor těchto stránek? No, ten se učí chovat jak se patří tam i tam a pendluje mezi těmi světy… sám jsem zvědav, jestli jednou nezůstane v jednom z nich. Taky mu to jde občas jako psovi pastva, dělá chyby u těch, u těch a nebo u těch. Přesněji u toho, toho a toho, neb každý je svůj svět.

Pan N. přišel s věčným návratem. Pan Ch. i pan Au. se spirálou vývoje, kterou teď vytáhl v návštěvní knize pan Ma. To pan Mi je zase přesvědčený o síle slova a přání, které řídí světa běh. Pan Ma ještě starší než starší, manžel té šlechtičny, ten zase o dějinných silách společenských, s čímž by sotva souhlasil intelektuál pan Ma střední. Já si myslím, že jsme si vývoj vymysleli, v zoufalé snaze nalézt smysl v něčem tak komicky absurdním, jako je jednorozměrný čas. Ještě že pan E. přišel na to, že čas není, respektive že je závislej. Závislák jeden.

Pan V. mluví na půl pusy. Není mu rozumět, ale my se na něj ani moc nezlobíme, pan V. to má diagnosticky. „Proč jsi rozuměl kalhoty?“ Tázal se pan V. onehdá. „Ty jsi nerozuměl, protože jsem mumlal?“ V charakteristicky nehybné tváři pana V. jsem zahlédl cosi jako úsměv. „Zkusím to jako ty a uvidíme.“ Pravil jsem a vysekl jedno zahuhlání. To už pan V. vyprskl smíchy. Hned jsme měli s panem V. hodnotnou zábavu - střídavě huhlali a střídavě mluvili zřetelně. Pan V. mi připomněl pana Ma, pana Ma a také pana Mi. Hrají ty kouzelné, často i smutné hry o porozumění, zájmu. Neumí to tak, jak to umí většina, zkouší své podivné postupy, provokují. Hledají své gramofony, houknotiny, optimální teploty a zastávky tramvají. A já s nimi.

Plné jsou stránky novin a časopisů rad, jak žádat o místo manažera. Dozvíme se, co si vzít na párty i to, že v tohle městě je dobré bydlet, neb má bazény, luxusní restaurace a golfové hřiště. Jak žádat o práci hlídače, zašít si kalhoty, aby ještě vydržely, o to se nezajímají ani levičáci. Goldstein ve své knize píše, že proléti se nikdy nevzbouří, bouří se jen ti uprostřed. No, nevím, nevím, zda tohle okázalé opovrhování a ignorování všech, co nemají dost velký účet, nevede do pekel. Třeba jen prolétů můžou opět využít ti, co jsou uprostřed.

Tenhle leden, ale už prosinec, je nějakej divnej. Všude to umírá a hroutí se psychicky, odevšad to slyším, všude to vidím. Tatínek je taky stonavej… Tak jdu odpoledne svítit optimizmem. Jak jinak. Dnes jsem našel, snad jako signum, hned za plotem, mrtvou srnku. Tak já už jdu být radostný, žádnej strach, už mi to jde samo.