Ondřej Filip publikoval reportáž z ceremonie podpisu kořenové zóny DNS. Zhlédnout lze také jeho nedávnou přednášku Jak se podepisuje kořenová zóna Internetu v rámci cyklu Fyzikální čtvrtky FEL ČVUT.
Společnost BenQ uvádí na trh novou řadu monitorů RD určenou pro programátory. První z nich je RD240Q.
Byl aktualizován seznam 500 nejvýkonnějších superpočítačů na světě TOP500. Nejvýkonnějším superpočítačem nadále zůstává Frontier od HPE (Cray) s výkonem 1,206 exaFLOPS. Druhá Aurora má oproti loňsku přibližně dvojnásobný počet jader a dvojnásobný výkon: 1,012 exaFLOPS. Novým počítačem v první desítce je na 6. místě Alps. Novým českým počítačem v TOP500 je na 112. místě C24 ve Škoda Auto v Mladé Boleslavi. Ostravská Karolina, GPU
… více »GHC (Glasgow Haskell Compiler, Wikipedie), tj. překladač funkcionálního programovacího jazyka Haskell (Wikipedie), byl vydán ve verzi 9.10.1. Přehled novinek v poznámkách k vydání.
Po 9 týdnech vývoje od vydání Linuxu 6.8 oznámil Linus Torvalds vydání Linuxu 6.9. Přehled novinek a vylepšení na LWN.net: první a druhá polovina začleňovacího okna. Později také na Linux Kernel Newbies.
Byla vydána verze 0.2.0 v Rustu napsaného frameworku Pingora pro vytváření rychlých, spolehlivých a programovatelných síťových systémů. Společnost Cloudflare jej letos v únoru uvolnila pod licencí Apache 2.0.
Open source RDP (Remote Desktop Protocol) server xrdp (Wikipedie) byl vydán ve verzi 0.10.0. Z novinek je vypíchnuta podpora GFX (Graphic Pipeline Extension). Nová větev řeší také několik bezpečnostních chyb.
Rocky Linux byl vydán v nové stabilní verzi 9.4. Přehled novinek v poznámkách k vydání.
Dellu byla odcizena databáze zákazníků (jméno, adresa, seznam zakoupených produktů) [Customer Care, Bleeping Computer].
V lednu byl otevřen editor kódů Zed od autorů editoru Atom a Tree-sitter. Tenkrát běžel pouze na macOS. Byl napevno svázán s Metalem. Situace se ale postupně mění. V aktuálním příspěvku Kdy Zed na Linuxu? na blogu Zedu vývojáři popisují aktuální stav. Blíží se alfa verze.
Byli jsme zde hosty poslance Cabrnocha, který nebyl zrovna přítomen, ale jeho asistentka (viz výše) nás mile přivítala a vyřešila i zpočátku zcela neřešitelný problém. Ochranka nás totiž nechtěla vpustit do budovy s českou vlajkou, ba co hůře nechtěli nás s ní pustit ani do prostoru před vchodem. Ale nakonec se po demontáži vlajky z žerdi podařilo vnutit žerď do úschovy nějakému nesrozumitelně brebentícímu belgickému policistovi a vlajku jsme si vzali sebou dovnitř.
Při registraci návštěv jsme zjistili překvapivou věc; dvěma nejmladším návštěvníkům bylo jen málo přes šestnáct let. Komunikovat emailem je zrádné. A já jsem notoricky známý tím, že na mé věty typu: "Jé, ty jsi velký, už půjdeš brzo do školy, viď", reagují matky sdělením: "Pepíčkovi je deset, půjde do páté třídy". Tudíž jsem nic zlého netušil a teď jsem v parlamentu znám jako ten, kdo zavléká mladistvé do ciziny a co hůře, na demonstrace. Ale na druhou stranu jim to pomůže, takový referát do občanské nauky "Byl jsem zavlečen na demonstraci a do Evropského parlamentu", zajistí jedničku nejen v pololetí, ale i na konci roku.
Po proniknutí do parlamentu jsme mohli realizovat plán B, tedy komunikaci s přítomnými poslanci. Bohužel program jednání parlamentu nám nepřál a většina jich byla mimo kanceláře. Ale s tím jsme počítali, protože jsme se pokoušeli předem dohodnout nějaké setkání.
Protože svět je malý, zvláště pak evropský parlament, narazili jsme po chvíli na staré známé, tedy redaktora České televize s kameramanem. Asi začali mít dojem, že je pronásledujeme. Použili jsme na ně pokročilou techniku sociálního inženýrství, položili jsme jim přímou otázku. A tak jsme seznali, že jdou natáčet rozhovor s poslankyní Hybáškovou, se kterou se nám nepodařilo schůzku sjednat. Předtím však navrhli, že by natočili ještě jeden rozhovor s námi, někde u počítače. A tak vnikl jediný skutečně publikovaný rozhovor, natočený v internetové studovně evropského parlamentu, či co to vlastně bylo.
Potom se odebrali k poslankyni Hybáškové. Od té chvíle jsme je pronásledovali skutečně. Bohužel málem neúspěšně. V průběhu dlouhého a nudného rozhovoru na kameru se nám totiž část výpravy ve studovně ztratila. Proto se nám nepodařil start a pronásledovaní zmizeli za rohem. Když jsme na roh doběhli, nebylo po nich ani stopy. Pečlivým studiem podlahy a stropu jsme zjistili, že se zřejmě nepropadli o patro níže ani je nevzal čert. Zbývala jediná možnost, vešli do některého jednacího sálu. Než jsme začali zjišťovat, do kterého, a připravovat interní vyšetřování, vedoucí ke zjištění viníka, který je nechal utéct, opět vyšli na chodbu a přivedli paní poslankyni. Nyní byl náš úkol již snadný, stačilo počkat, až ji kamera přestane zabírat a okamžitě ji přepadnout.
Přepadení se podařilo, stejně tak zahájení diskuze na téma softwarových patentů. Nezjistili jsme nic nového. Pouze to, že paní poslankyně dostává spoustu emailů a že téma sleduje a bude podporovat znění, které zajistí ochranu duševního vlastnictví a nebude mít negativní efekty. V tom se k nám přihnal usměvavý Arab a začal se s námi vehementně loučit. Také jsme se s ním rozloučili a posléze teprve zjišťovali, kdo to byl. Prý ředitel všech arabských televizí. To je dobré, taková známost se může hodit. Tím jsme se posunuli k tématu svobodného přístupu k Internetu v arabských zemích a následně jsme se s paní poslankyní rozloučili.
Ulovili jsme hned další oběť, parlamentního asistenta českých poslanců a ten se bez problémů nechal přesvědčit, aby nás doprovázel a pomáhal nám hledat kanceláře. Aby se nám mohl věnovat, musel ještě něco zařídit a slíbil nám, že pro nás přijde za dvě minuty. Dvě minuty se poměrně táhly, sice se nám příjemně sedělo u jednacího stolku na chodbě, v křeslech, ale přeci jen adrenalin volal po nějaké akci. Nakonec se nám zdály dvě minuty tak dlouhé, že jsme vyrazili hledat poslance na vlastní pěst. Tím jsme se pro změnu zase my ztratili asistentovi. Byl to takový ztrácecí den. V parlamentu bylo celkem mrtvo, naráželi jsme na samé zamčené dveře. Bloumali jsme tedy chodbami a zjišťovali, zda si vybavujeme, k jaké straně jaký poslanec patří, případně jestli to jméno na dveřích patří vůbec nějakému poslanci. Při této bohulibé činnosti podporující prokrvení mozku nás našel asistent, kterému jsme se ztratili. Potvrdil nám, že dnes není vhodný den na návštěvy a šel se přimluvit, aby nás přijala poslankyně Roithová. Ta souhlasila, že nám může pět minut věnovat.
Celá delegace tedy nakráčela do kanceláře. To vzbudilo překvapení. Jednak jsme nebyli očekáváni v takovém počtu a paní poslankyně chtěla návštěvu uctít polévkou, která ale zjevně pro šest lidí nemohla stačit a jednak jsme se do kanceláře nemohli vejít. Kanceláře v parlamentu jsou totiž všelijaké, jen ne velké. Leckterý panelákový byt má větší ložnici a majitelé rodinných domů mají větší i koupelnu.
Když už nevyšla polévka, dostali jsme alespoň brožurku, kterou paní poslankyně sepsala jako pomocníka pro občana při orientaci v EU.
Nemělo valný smysl diskutovat o patentech, protože stanovisko paní poslankyně je poměrně jasné, ostatně podepsala návrh na nové první čtení. Proto jsme otevřeli téma, které nás trápí stejně a to otázku: "Je EU demokratická?", "Nebo je to banánová republika?" Vylíčení našich trampot a pocitů beznaděje z nemožnosti dobrat se spravedlnosti při projednávání směrnice padlo na úrodnou půdu. Paní poslankyně měla podobnou zkušenost z projednávání směrnice o povinném ručení na motorová vozidla. Probrali jsme aspekty obou případů a dostali jsme se k prvnímu hmatatelnému výsledku naší mise. Tedy ne, že by demonstrace byla neúspěšná, ale to bylo dílo jaksi kolektivní, kdežto tato mise byla už jen naše. Dohodli jsme se, že paní poslankyně podá stížnost, kterou jí pomůžeme připravit, a bude požadovat vyšetřování pochybných postupů při schvalování směrnice. Pokud seženeme podporu pro takovou stížnost u dalších poslanců, budou se obracet na ní a stížnost podají společně.
Odcházíme asi po půl hodině. Daleko jsme překročili čas, který jsme měli přidělený. Ve skupině panuje povznesená nálada, máme pocit, že s demokracií to ještě není tak zlé a že přece jen existuje i pro běžného člověka možnost, jak bojovat s byrokratickou mašinérií, která se ho chystá převálcovat. A samozřejmě i to, že existují politici, kteří se jsou ochotní za člověka bít i když jim nenabízí půjčku na byt s odloženou splatností.
Dalším bodem je oběd. Není snad člověka, který by nevěděl, že poslanecká jídelna je prakticky zadarmo. Jediné logické místo k obědu je tedy poslanecká jídelna v parlamentu. Nabídka je tu široká, jen ty ceny bychom považovali za levné, kdyby byly v korunách a ne v Euro. Projevujeme se jako burani a sledujeme, jak se vlastně jídelna "ovládá", nikde žádný manuál. Naštěstí v ní bloudí dostatek strávníků, kteří jsou nám vzorem, a tak se brzy "chytáme". V tom však vyskakuje další problém, personál nemluví jinak než francouzsky a cosi chce. Opatrné anglické dotazy, která že bije, nevedou k úspěchu. Nasadím univerzální výraz typu blbec na procházce a kývám hlavou. Obsluha ztrácí nervy a dává mi talíř. Konečně. Jdeme k pokladně.
Pokladní zacvaká klávesami a vychrlí nějakou větu. Sebejistě jí dávám kartu, ukazuje se ale, že v televizi jednoznačně lhali, když říkali, že pokud mám embosovanou kartu VISA, nemám problém. Pokladní ji zjevně nechce a ukazuje na to, že na jejím terminálu je nějaké jiné logo. Jsem sice sběratelem kreditek, implementátorem plateb kartou na Internetu a znám hodně kartových asociací, ale takovouhle tedy skutečně ne. Nu což, zaplatím hotově, i když je to proti mému přesvědčení, hlavně kvůli poplatkům za výběr hotovosti. Marcel, který stojí za mnou, mi napovídá, je to sedm deset, kdybys to potřeboval přeložit. To bych tedy skutečně potřeboval. Obracím se na něj, abych vyjádřil podiv nad tím, že s tak výbornou francouzštinou není dávno tlumočníkem výpravy, ale při tom zjišťuji, že stojí u displeje s cenou. Raději nic neříkám a platím. Pokladní stejně už dávno ví, že vidláci zase jednou vyrazili do Evropy. Další platící ji v tom utvrzují.
Odcházíme jíst. Jídlo není špatné, shodujeme se, že je to taková lepší menza. Rozhodně to nevypadá, že jíme jídlo za cenu, za kterou bychom doma uspořádali večeři pro dva v obstojné restauraci. Kdo že to říkal, že jídlo pro poslance je levné? Ať se těší, až ho potkám.
Průtahy s obědem nás dostávají do časového presu, máme totiž odjet z Bruselu vlakem ve čtyři hodiny. A tu narážíme na další problém, kolikátý už ten den - nechtějí nás z jídelny pustit. Evidentně vchod a východ jsou různé věci. Vzpomínáme si, jak jsme museli nakupovat ve tmě svítící evakuační nápisy do firmy, ale tady zjevně nic takového nemají. Šlendrián. Uchylujeme se opět k výzvědné sledovací technice a zavěšujeme se za solidně vypadajícího staršího pána. Dobré rozhodnutí, vede nás neomylně kamsi dozadu a pak za roh, procházíme chodbou a ejhle jsme v atriu parlamentu.
Ještě rychle nakupujeme pohledy, abychom mohli doma ukazovat, kde jsme byli, a úprkem opouštíme parlament. To ale není tak jednoduché: policista hlídající žerď si k ní vybudoval pozitivní vztah a nechce se jí vzdát. A nebo možná nerozumí, co po něm chceme. Následuje válečná porada ukazující, že nikdo z nás neví, jak se taková věc jmenuje v angličtině a nebo francouzštině. Proto zahajujeme vyjednávání v neutrální mimické řeči. To vede k úspěchu, protože scéna zaujme všechny hlídkující a nakonec jeden z přihlížejících pochopí a něco vysvětlí francouzsky policistovi. Ten nám konečně vydává žerď, tedy vlastně v tu chvíli bílé bidlo, protože na něm není vlajka, a můžeme pokračovat na metro.
Metrem přijíždíme zpět do hostelu. Máme tam totiž v úschově batožinu, protože by se nám s ní těžko demonstrovalo. Úschovna je ve skutečnosti sklepní místnost s elektronickým zámkem, ke kterému nám půjčili kartu. Pozoruhodné je, že v místnosti nefunguje světlo a tím, že je ve sklepě je tam opravdu tma. Zřejmě to dobře funguje proti zlodějům, protože nemůžeme najít ani své věci, natož cizí. Ale nakonec se za pomoci displeje na mobilu daří a spokojeně si odnášíme, co naše jest. Na nádraží se dá dojít pěšky. Po cestě ti z nás, kteří jsou obtíženi dětmi, kupují čokoládu a pralinky, aby alespoň něco přivezli. Jinak jsme neměli ani vteřinu času na nějaké nákupy nebo obhlídku města.
Nástroje: Tisk bez diskuse
Tiskni
Sdílej:
, ale furt lepší než vidět českého prezidenta někde v kanclu na okraji Prahy.
3.3.2005 22:13
clipper | skóre: 23
| blog: Nic než tohle
AbcLinuxu.cz
ITBiz.cz
HDmag.cz
AbcPráce.cz
3.3.2005 00:46
Když selžou všechny pokusy uvést zařízení do provozu, je dobré přečíst si návod.