Microsoft vydal novou velkou aktualizaci 2404.23 v září 2019 pod licencí SIL Open Font License (OFL) zveřejněné rodiny písma Cascadia Code pro zobrazování textu v emulátorech terminálu a vývojových prostředích.
OpenTofu, tj. svobodný a otevřený fork Terraformu vzniknuvší jako reakce na přelicencování Terraformu z MPL na BSL (Business Source License) společností HashiCorp, bylo vydáno ve verzi 1.7.0. Přehled novinek v aktualizované dokumentaci. Vypíchnout lze State encryption.
Spouštět webový prohlížeč jenom kvůli nákupu kávy? Nestačí ssh? Stačí: ssh terminal.shop (𝕏).
Yocto Project byl vydán ve verzi 5.0. Její kódové jméno je Scarthgap. Yocto Project usnadňuje vývoj vestavěných (embedded) linuxových systémů na míru konkrétním zařízením. Cílem projektu je nabídnou vývojářům vše potřebné. Jedná se o projekt Linux Foundation.
Operační systém 9front, fork operačního systému Plan 9, byl vydán v nové verzi "do not install" (pdf). Více o 9front v FQA.
Svobodná webová platforma pro sdílení a přehrávání videí PeerTube (Wikipedie) byla vydána v nové verzi 6.1. Přehled novinek i s náhledy v oficiálním oznámení a na GitHubu. Řešeny jsou také 2 bezpečnostní chyby.
Lennart Poettering na Mastodonu představil utilitu run0. Jedná se o alternativu k příkazu sudo založenou na systemd. Bude součástí systemd verze 256.
Hudební přehrávač Amarok byl vydán v nové major verzi 3.0 postavené na Qt5/KDE Frameworks 5. Předchozí verze 2.9.0 vyšla před 6 lety a byla postavená na Qt4. Portace Amaroku na Qt6/KDE Frameworks 6 by měla začít v následujících měsících.
Byla vydána nová verze 2.45.0 distribuovaného systému správy verzí Git. Přispělo 96 vývojářů, z toho 38 nových. Přehled novinek v příspěvku na blogu GitHubu a v poznámkách k vydání. Vypíchnout lze počáteční podporu repozitářů, ve kterých lze používat SHA-1 i SHA-256.
V tomto díle jsme si měli původně již říci něco konkrétního o nastavení routování pod Linuxem, ale abyste vše správně pochopili, je nutné si nejdříve povědět něco o protokolech, které jsou při tom používány (slouží ale i třeba při filtrování paketů). Kdo problematiku protokolů (zejména TCP/IP) zná, tak může tento díl směle vynechat.
Problematika TCP/IP je poměrně obsáhlá a složitá. Já se pokusím z ní vytáhnout jen něco málo, co je pro nás nejdůležitější. Základní dokumentací, ve které jsou protokoly z rodiny TCP/IP popsány, jsou tzv. RFC (Request for Comments) dokumenty, kterých je velká spousta. Můžete je najít např. na www.faqs.org/rfcs.
Hlavními tvůrci sady protokolů TCP/IP byli Vinton Cerf a Robert Kahn. Na tvorbě, která byla zahájena již v roce 1973, se podílela i řada dalších osobností. První testy se začaly provádět v roce 1975. V roce 1977 proběhla demonstrace práce sítě ARPANET pod řízením těchto protokolů.
Popis TCP/IP vychází z tzv. referenčního modelu OSI, který se skládá ze sedmi vrstev, a který si stručně popíšeme (od nejvyšší po nejnižší):
| Aplikační | Je nejvyšší vrstvou, na rozdíl od jiných nezajišťuje služby pro žádnou jinou, pomocí ní mohou uživatelé či aplikace odesílat data po síti. |
| Prezentační | Zajišťuje obecný datový formát mezi různými platformami. Je zodpovědná za převod a překlad dat, kompresi a dekompresi, šifrování a dešifrování dat. |
| Relační | Tato vrstva řídí a ustavuje datové přenosy mezi uzly na síti v podobě tzv. relací, což je dialog mezi prezentačními vrstvami na dvou či více systémech. |
| Transportní | Zajišťuje přenos dat mezi komunikujícími procesy nebo programy spuštěnými na vzdálených počítačích. Protokoly této vrstvy jsou TCP a UDP. Pokud chceme dosáhnout spolehlivějšího přenosu dat, je vhodnější použít protokol TCP. Adresování dat je řešeno pomocí portů a jejich čísel. |
| Síťová | Je pro nás velmi zajímavá, neboť zajišťuje komunikaci mezi dvěma hostitelskými počítači, logické adresování, doručování paketů, ale hlavně směrování. |
| Linková | Tato vrstva řídí přístup k vlastnímu přenosovému médiu, převádí pakety na rámce a tak je připravuje k přenosu, přidává k rámcům hardwarové adresy výchozího i cílového počítače, počítá kontrolní součet. Na této úrovni pracují bridge a switche. |
| Fyzická | Jak už název napovídá, do této vrstvy patří vše, čeho se můžeme
dotknout  např. kabely, konektory atd. |
Patří mezi nejzatíženější protokoly z rodiny TCP/IP. Všechny ostatní protokoly a aplikace běží nad ním a využívají ho pro logické adresování na úrovni síťové vrstvy. Tento protokol patří mezi tzv. nespojové, což znamená, že nezaručuje doručení datagramu na cílový počítač (o to se musí postarat protokoly vyšších vrstev, např. TCP). Jeho součástí je i protokol ICMP (Internet Control Message Protocol), který je popsán v dokumentu RFC 792, a slouží jako servisní a diagnostický protokol. Má několik typů z nichž nejznámější je "žádost o echo" (echo request), kterou používá např. utilita ping.
V současnosti používaná verze protokolu IP má číslo 4 (IPv4). Používá tzv. 32 bitové adresování. Jak jste již možná slyšeli, tak dochází k tomu, že se začíná nedostávat IP adres, a proto vznikla nová verze protokolu IP označovaná jako IPv6, která rozšiřuje počet bitů z 32 na 128 (problém jejího "plošného" zavedení je ten, že by to vyžadovalo změnu adresování v celém internetu).
Pokud tedy zůstaneme u starší verze, tak IP adresy se dělí do tzv. tříd. Těchto tříd je pět a jsou označeny písmeny A, B, C, D, E s tím, že třídy D a E jsou neveřejné.
V následují tabulce vidíte rozdíly mezi IP adresami tříd A, B, C:
| Atributy | Třída A | Třída B | Třída C |
| Velikost sítí | Určeno pro několik sítí s velkým množstvím počítačů. | Sítě s vyšším počtem počítačů, např. středně velké firmy. | Určeno pro menší sítě. |
| Rozsah hodnot | 1 - 126 | 128 - 191 | 192 - 223 |
| Počet bajtů vyjadřujících adresu sítě | 1 | 2 | 3 |
| Počet bajtů vyjadřujících adresu počítače | 3 | 2 | 1 |
| Maximální počet sítí | 126 | 16 384 | 2 097 152 |
| Max. počet PC v síti | 16 777 214 | 65 534 | 254 |
| Výchozí maska podsítě | 255.0.0.0 | 255.255.0.0 | 255.255.255.0 |
| 255.255.255.255 | Slouží k vysílání zpráv do všech uzlů sítě. |
| 0.0.0.0 | Představuje neznámou síť nebo neznámý počítač nebo se používá v případech kdy počítač nezná svou adresu a dostane ji teprve přidělenou (např. od DHCP serveru). |
| 127.0.0.1 | Speciální adresa třídy A, která se používá pro tzv. loopback a mají ji všechny počítače využívající protokol IP. |
Dále pak podle RFC 1918 jsou vyhrazeny IP adresy pro privátní (vnitřní) sítě. Tyto adresy můžete volně používat ve své lokální síti, nemusíte o ně nikde žádat, ale taky se nesmí dostat ven do internetu. Jsou to:
| Třída A | 10.0.0.0 | až | 10.255.255.255 | |
| Třída B | 172.16.0.0 | až | 172.31.255.255 | |
| Třída C | 192.168.0.0 | až | 192.168.255.255 |
Pokud budete používat tyto adresy (což lze jen doporučit) a budete chtít svou síť připojit na internet, budete potřebovat minimálně jednu veřejnou IP adresu, v tom případě pak zřejmě použijete tzv. službu NAT (viz dále).
Maska podsítě určuje, které bity v IP adrese tvoří adresu sítě či podsítě. Podle tohoto se stanovuje jakým způsobem se má dále datagram předávat. Jestliže odesílající počítač podle masky pozná, že cílový stroj leží ve stejném segmentu sítě (ve stejné podsíti), může datagram odeslat přímo. Pokud ale z masky odvodí, že cílový počítač leží v jiném segmentu, musí datagram odeslat na router, který se již dále postará o jeho doručení (či další předání).
NAT (Network Address Translation) je služba většinou provozovaná na routeru a slouží k převodu vnitřních privátních adres na veřejné adresy, které je možno používat na internetu. Služba NAT může být používána jako statická nebo dynamická.
Převádí adresy v poměru 1:1, musí se ručně nastavit na routeru. Prakticky to není moc použitelné, protože potřebujeme stejný počet vnějších i vnitřních adres.
V tomto případě je již několik vnitřních adres mapováno na jednu vnější. Protože je pro převod všech interních adres použita pouze jedna vnější, musí administrátor určit jakým způsobem bude zajištěna identifikace každého počítače. To se dělá tak, že ke vnější adrese je přidáno také číslo portu transportní vrstvy odesílajícího počítače. Jakmile router namapuje vnitřní adresu na vnější, použije tuto vnější adresu v hlavičce IP datagramu a pošle jej dál (do internetu). Pokud cílový počítač odpoví, je po příchodu datagramu opět IP adresa přemapována a datagram je odeslán tomu počítači ve vnitřní síti, který si jej vyžádal.
Pracuje na úrovni transportní vrstvy (spolu s protokolem UDP). Slouží ke spolehlivému doručování paketů v sítích, k čemuž má potřebné funkce, které zajišťují dodržení pořadí paketů, platnost dat v paketu, opětovné zaslání paketu, který se po cestě ztratí či poškodí, atd. Další důležitou vlastnost je používání tzv. čísel portů, které umožňují přenos dat mezi určitými aplikacemi a ne pouze z jednoho počítače na druhý. Všechny tyhle vlastnosti jsou "zaplaceny" menší rychlostí tohoto protokolu, protože režie na správu informací o spojení, opětovné zasílání ztracených paketů atd. zabere dost času. Pokud nám jde více o rychlost než o spolehlivost, můžeme použít protokol UDP (User Datagram Protocol).
Následující protokoly (existuje jich samozřejmě více; já jsem vybral dva nejčastěji používané) se používají při dynamickém routování (při statickém jich netřeba, protože všechny trasy se musí do routovací tabulky zadat ručně). Oba tyto protokoly patří do kategorie IGP, což jsou protokoly fungující uvnitř autonomních sítí (opakem jsou pak protokoly EGP, které slouží ke vzájemné komunikaci autonomních sítí).
RIP (Routing Information Protocol) existuje ve dvou verzích. Je definovaný v dokumentu RFC 1058 (v. 1) a RFC 2453 (v. 2). Jednoduchý, ale hojně používaný protokol, vhodný zejména do menších sítí (kde se tolik neprojevují jeho nevýhody). K aktualizaci routovací tabulky používá všesměrové vysílání, které provádí každých 30 sekund, a to bez ohledu na to, jestli k nějakým změnám došlo nebo ne. Pakety posílá po nejkratší trase, kterou určuje podle počtu "přeskoků", tzn. podle počtu routerů, přes které musí paket projít od zdrojového k cílovému počítači (nehledí na jiné kritéria jako je např. rychlost linek). Těchto přeskoků zvládá max. 15, cíl vzdálený 16 a více přeskoků považuje za nedosažitelný (paket zahodí a zpět pošle ICMP zprávu o nedosažitelnosti cíle).
OSPF (Open Shortest Path First), specifikován v dokumentu RFC 1247 a jeho náhradě RFC 1583, je novější než RIP, při routování hledá nejrychlejší trasu a ne pouze nejkratší jako to dělá RIP, navíc dokáže rozdělit provoz do více tras (říká se tomu "vyrovnávání zátěže"). Díky jeho vlastnostem je možno jej používat i ve velkých sítích.
Tak to by bylo pro dnešek vše. Je jasné, že o protokolech z rodiny TCP/IP by toho šlo napsat obrovské kvantum, takže doufám, že se mi podařilo "vytáhnout" alespoň to nejdůležitější (pokud máte nějaké připomínky či otázky, tak se svěřte v diskuzi a já se pokusím na ně odpovědět). Příště si ukážeme jak pod Linuxem nastavit routovací tabulku a řekneme si něco o jedné minidistribuci, která se příhodně jmenuje Linux Router Project (LRP).
Nástroje: Tisk bez diskuse
Tiskni
Sdílej:
26.2.2003 10:05
Jiří Svoboda | skóre: 37
| blog: cat /dev/mind
| Prostějov
27.2.2003 13:22
Jiří Svoboda | skóre: 37
| blog: cat /dev/mind
| Prostějov
AbcLinuxu.cz
ITBiz.cz
HDmag.cz
AbcPráce.cz