Dan Bricklin - 3 (Programmers at Work)

22. 7. 2008 | Tomáš Znamenáček | Rozhovory | 2207×

V dokončení rozhovoru mluví Dan Bricklin o své nové firmě Software Garden, vysvětluje, že malé domácí firmy budou i nadále hrát ve vývoji softwaru velkou roli, a odhaduje, jak budou vypadat počítače zítřka: „Už brzy přijde okamžik, kdy budeme disponovat velkým výpočetním výkonem na malém prostoru.“

Programmers at Work je kniha 19 rozhovorů s významnými programátory, kteří svou prací a myšlenkami tvarovali podobu dnešních operačních systémů a mnoha dalších aplikací. Ačkoliv vyšla již v roce 1986, rozhovory jsou z velké míry nadčasové a stále velmi zajímavé. Susan Lammers se po více než 20 letech od prvního vydání knihy rozhodla zveřejnit rozhovory na Internetu a dala AbcLinuxu.cz souhlas k jejich překladu a vydání. Kvůli jejich délce bude většina rozhovorů rozdělena na dva díly. Každý rozhovor doplníme o krátký dodatek, ve kterém budou shrnuty další osudy jednotlivých programátorů.

---

Začátek rozhovoru: Dan Bricklin (Programmers at Work), druhý díl rozhovoru: Dan Bricklin - 2 (Programmers at Work).

Jak k němu došlo?

Poštou nám přišlo oznámení, že je na nás podaná žaloba. S naším prodejcem, firmou VisiCorp (Personal Software) jsme měli tahanice už léta, ale tehdy už jsme jeden nebo dva roky jednali o dohodě. Oni se z nějakého důvodu rozhodli, že to vyřeší soudním sporem. Možná si mysleli, že mají dostatečně jasný případ, a peníze že dostanou ze svého produktu, VisionCalcu. Jenže si zapomněli předem zkontrolovat, jestli se vůbec bude slušně prodávat. Spálili mosty ještě dřív, než je přešli. Nečekali jsme, že na nás podají žalobu.

Některé věci jsem býval mohl udělat jinak, kdybych věděl, co vím dneska. Některé věci se daly udělat jinak, kdyby byl jiný trh. Byl by do toho s námi šel nějaký velký prodejce, třeba McGraw-Hill nebo někdo podobný? Mohli jsme přesvědčit Apple? Kdo ví? Ale výsledek nebyl zas tak špatný, tak proč bych to měl chtít dělat jinak. Přišel bych o všechny zkušenosti, které jsem takhle získal. Jsem zdravý, nejsem chudý a kolegové mě respektují. Nezbohatl jsem a má firma z toho nevyšla tak docela s čistým štítem, ale ve všech ostatních ohledech jsem uspěl. Nikdy to není úplně černobílé: Podívejte se, jak skončil Apple.

Kdyby se vám naskytla příležitost, šel byste do toho znovu?

Jen kdybych si myslel, že dělám správnou věc. Líbí se mi to, co dělám teď. Velkou firmu už jsem řídil; vím, jaké to je. V tuhle chvíli se mohu stejně dobře realizovat i v malé firmě. Časem to bude dost nepohodlné, ale je to výzva. Na člověka vždycky čeká nějaká výzva: jednou z nich bylo postavit velkou firmu. Teď chci uspět s maličkou firmou.

Máte pocit, že Software Garden vyrostla ze Software Arts?

Ano a ne. V Software Arts jsme si vyzkoušeli hodně nápadů: velká firma, bezvadné prostředí, výzkum a vývoj. Přišel jsem na to, že buď potřebujete hodně peněz ze svého produktu, nebo musíte mít hodně malé náklady. A já rád zkouším různé produkty. Už jsem jich řadu vyzkoušel a chtěl bych v tom pokračovat, v různých oblastech. Chtěl bych tu pěstovat malou zahrádku – nikoliv farmu, která by se soustředila na jednu konkrétní oblast. Samozřejmě, že pokud se nějaký produkt ukáže jako zvlášť výnosný, budu to muset přehodnotit.

Své produkty prodávám poštou a prostřednictvím distributorů, kteří nakupují ode mne. Jednoho distributora už mám upsaného a jednám s několika dalšími. Prodávám levně, $74,95, snažím se získat publicitu.

Jak se váš nový produkt jmenuje?

Ukázkový program Dana Bricklina. Hezké a jednoduché, že ano? Rozhodl jsem se pro název něco něco Dana Bricklina, protože to zlepšuje prodejnost, hodně lidí mi to říkalo. Název přesně popisuje, o co jde – je to program na tvorbu ukázek a prezentací.

Obal je vyloženě jednoduchý. Vidíte tady tu obálku? Dokumentace bude tištěná z počítače, ale pěkná. Rozhodl jsem se dělat obchod z domu a tak ho také dělám. Disketa je vložená do kusu kartonu a přijde v téhle obálce, to je všechno. Umím udělat opravdický a pěkný obal, ale co bych s ním jako uživatel dělal? Zabírá místo na polici. Program sedí v počítači. Rozhodl jsem se pro jednoduchost. Proč bych se měl snažit tvářit jako někdo, kým nemusím být?

Kdo bude podle vás program kupovat?

Každý, kdo je nějak spojený s návrhem programů nebo jejich vývojem. Dokumentátoři s ním budou psát ukázky a tutoriály. Párkrát ho vyzkoušíte a už se vám ušetřeným časem zaplatí.

Zajímám se o životaschopnost dnešních obchodních modelů. Řekněme, že máte nejmenší možné náklady, kvalitní produkt, dobrou publicitu a nízké ceny; kolik kusů jste schopni prodat? Někdo si v téhle oblasti vede výborně. Zajímá mě to, protože je na tom vidět, kolik dalších věcí by mohlo přijít z mé zahrady.

Myslíte, že už budete pořád programovat software?

Asi ano; řekl bych, že na to mám nos. Těžko říct, jak budou věci vypadat, až se změní technologie. Možná jsou mé schopnosti do velké míry závislé na textovém režimu, se kterým mám největší zkušenosti – oproti grafickému režimu, kde na tom nejsem tak dobře. Možná zastarám se změnou technologií, možná ne.

Myslíte si, že budou dál existovat podobné malé softwarové firmy? Nebo bude softwarovému průmyslu dominovat několik velkých firem?

To ne. Lidi si píší své vlastní programy. Každý uživatel tabulkového procesoru si vlastně píše své programy, jen v jiném jazyce než dřív.

Bob Frankston rád vypráví jednu historku o telefonní firmě. Někdy ve dvacátých letech se říkalo, že se telefony šíří tak rychle, že do roku 1950 budeme muset všichni dělat telefonní spojovatelky. V padesátých letech si lidi řekli: „Ha, byla to hloupost“. Jenže ona to hloupost nebyla, tehdy už každý skutečně spojovatelku dělal – jen měl vytáčecí telefon. Díky technologiím už mohl spojovatelku vážně dělat každý.

No a s programováním je to stejné. Čím dál víc programátorské práce přesouváme na uživatele, kteří o tom ale neví. Přehození stylů v Microsoft Wordu je programování, práce s tabulkovým procesorem je programování.

V celém programování je nevyhnutelně zakletá malá domácí firma. Neustále zlepšujeme dostupné nástroje, operační systémy, prostředí, jazyky, zkrátka všechno. Tím pádem může každý běžný uživatel dělat víc, než dělal včera.

Je to jako s psaním. Na encyklopedii je potřeba velká redakce, jeden člověk to sám nezastane. Některé z dnešních operačních systémů jsou právě takové encyklopedie. Ale vždycky tu bude taky povídka, novela, báseň. I když třeba vypadají jednoduše, až triviálně, vždycky budou svým vlastním způsobem užitečné.

Každá velká firma může na problém vrhnout milión programátorů a vyřešit ho lépe, ale tak se to nedělá, protože to tak nefunguje. Ekonomicky to nejde. Myšlenka, která za programem stojí, někdy bývá dílem jednoho nápaditého člověka. Stejně jako se u povídek stává, že všechno stojí na jedné malé zápletce v ději. Totéž platí o programech.

Co se týče marketingu, bez velké marketingové organizace se neobejdete. Ale to se dá řešit různě, stejně jako u knih. Můžete vydat vlastním nákladem, můžete jít za vydavatelstvím. U filmů existují distribuční společnosti, které se o distribuci postarají.

Podívejte se na nejprodávanější programy softwarového průmyslu: většinu z nich má na svědomí několik málo lidí. 1–2–3 navrhli a napsali v podstatě dva lidé, jeden programátor a jeden částečný programátor; s VisiCalcem je to stejné. dBASE napsal původně jeden člověk, alespoň myslím. Paradox napsali dva. Takhle se to dělá.

Objeví se podle vás úplně nové typy programů, nebo software zůstane v zaběhnutých kategoriích, například v podobě textových a tabulkových procesorů?

Dneska se vyvíjí řada různých produktů. Lidé se ptají po sítích: „Co sítě, nešlo by tyhle dvě věci propojit?“ Co publikační systémy, třeba ty levné, co mají na Macu? A ty doopravdy dobré, co jsou na silnějších strojích, třeba Apollo nebo Sun? Před několika lety by nikoho ani nenapadlo, že by se počítače daly dobře použít na publikování.

Lidé moc spěchají. Jak dlouho trvalo, než se myš dostala do komerčního použití? Patnáct let, víc? Englebart s ní přišel někdy v šedesátých letech nebo začátkem sedmdesátých. A co překladače? Fortran vyvinuli v padesátých letech. Bereme tyhle věci jako samozřejmé, ale ony vznikaly pět nebo deset let. Software dělá zásadní pokroky každou půldekádu, dekádu. Proč by se to mělo nějak zásadně měnit?

Jakmile máte nějaký hardware, máte i možnosti, které jste dřív neměla. A často se ukáže, že můžete něco udělat i bez zvláštního hardwaru. Například některé systémy na IBM existují, protože je měl Macintosh a lidé je chtěli. Nový hardware (například Mac) jasně ukázal, že jsou užitečné. Následně pak stojí za námahu hledat, jak by se daly zvládnout i na starém hardwaru.

Dalším výborným příkladem je Apple II. Když začínal, všichni měli pocit, že víc už s ním udělat nejde. Ale neustále se objevují nové a nové věci, které Apple II zvládá. Jako když zkušební pilot žene nové letadlo za hranice jeho předpokládaných možností. Hodně lidí se při tom spálí, a že v tomhle Macintosh nebyl žádná výjimka.

V čem podle vás udělal Macintosh chybu?

Macintosh má sirény, které jsou proti vám, vábí na skály – třeba fonty. Při sazbě různými fonty se textový procesor hezky zpomalí. Skončíte s pomalým textovým procesorem, což nechcete. Lidi mají rádi rychlé věci. Jakmile začnete s fonty o různé velikosti, zpomalí se tohle a támhleto, i když to třeba bude vypadat hezky. Skončíte s produktem, ze kterého uživatelé nebudou mít dobrý pocit, protože jste poslouchali sirény. Časem se naučíte podobným věcem vyhýbat.

Jak moc záleží na rychlosti, použitelnosti a podobných faktorech?

U některých produktů na ničem jiném nezáleží. Jen na nich.

Představte si Microsoft Word na grafické kartě Hercules. Některé věci už by byly hrozně pomalé – pomalejší, než by mohly být, kdyby programátoři nepoužili tolik triků. Word by byl pro některé uživatele nepoužitelný. Funkčnost by byla stejná, ale počet potenciálních uživatelů by klesl.

Celkový pocit z produktu je podle mě zásadní. Podívejte se na Lotus. Existoval program jménem Context MBA, který zvládal totéž a měl řadu funkcí, ale byl tak pomalý, že o něm hodně lidí vůbec neuvažovalo, takže se nikdy nechytil. Lotusu šlo o rychlost.

S VisiCalcem se nám podařilo dostat na stejnou rychlost, jakou měl původní Apple II. Říkal jsem: „Bobe, není to dost rychlé, chceme být rychlejší. Musí to scrollovat tak rychle, jak jen klávesnice stihne posílat.“ Nevěděl jsem, že různé stroje posílají opakovanou klávesu různě rychle. Naše byla tak středně rychlá. Snažili jsme se ten pocit zopakovat na IBM a výsledek byl velice příjemný.

Považujete programování za řemeslo, nebo za vědu?

Částečně jde o vědu, částečně o řemeslo. Některé z věcí, kterými se zabývá věda, jsou užitečné – stejně jako třeba v elektrotechnice nebo podobných oborech. V některých ohledech je tu zase příbuznost s řemeslem, například systém učení od někoho staršího. Řemeslo člověk zvládá jako učeň. A v některých ohledech není nad praxi, takže se programování podobá spíš některým řemeslům a uměním. Je blíž klasickým řemeslům než dejme tomu finanční matematice.

Dobře je to vidět na pocitu, který máte z programů některých vývojářů; je to vidět na jejich kódu. Lidé s formálním vzděláním mívají často výhodu. A často pomáhá vědět, čím se zabývali akademicky. Někdo má zlaté ruce má a někdo ne, ale rozhodně neublíží, když se člověk o předmětu svého zájmu něco dozví předem.

Postupujete při programování pokaždé stejně? Máte jednu zavedenou metodu?

Ne. Záleží na tom, co dělám. Snažím se být profesionál, což ne všichni dělají. Když děláte na komerčním produktu a chcete ho dovést do konce, nemůžete ke své práci přistupovat fanaticky a říkat třeba, že programujete jen ve vyšších jazycích, nebo že opravdový programátor používá výhradně assembler. Prostě vezmete zavděk tím, co je pro danou situaci nejlepší.

Jakou roli budou podle vás počítače hrát ode dneška za pět nebo deset let?

Řekl bych, že uvidíme víc různých podob počítače. Jednou z takových podob je krabice, která sedí na stole – to je osobní počítač dneška.

Osobní počítač zítřka bude podle mě vypadat jinak než obyčejný desktop, který vám dnes sedí na stole jako třeba telefon. Stolní počítače se v domácnostech neujaly, protože dnešní PC je pro domácnost totéž co mainframe pro firmu – musíte se zvednout a jít do svatyně nebo se k ní alespoň na dálku připojit. Hodně lidí se nechce nikam připojovat, posílat štítky a podobné radosti. Těžko se komu bude chtít chodit do počítačové místnosti a pak nazpět do pokojíku, aby si našel nějaký recept. To je absurdní.

Řekněme, že za pár let by mohlo být slušně dotažené rozpoznávání hlasu. Máte malý kazeťáček, který vám bude rozumět, tak proč se mačkat s tlačítky? Prostě řeknete: „Přehraj mi posledních pět minut téhle pásky.“ Magnetofon nebude k vašemu PC připojený. Bude do něj vestavěný.

Počítač na vašem stole se bude neustále zlepšovat. Velkou roli hraje cena. Vezměte si kopírku: novou pořídíte zhruba za stejnou cenu, za jakou jste kupovali tu starou, ale funkcí je víc. Řekl bych, že budoucí osobní počítače budou mít hezkou řádku různých podob.

Portia Isaacsonová říkávala, že roboti budou důležití, protože váš počítač by za vámi měl chodit. Jedna z možností, jak tohle zařídit, je zmenšit počítače. Proč si dávat práci s přidáváním nohou – můžeme počítač zmenšit tak, aby šel nosit na těle. Už brzy přijde okamžik, kdy budeme disponovat velkým výpočetním výkonem na malém prostoru.

¶

© Susan Lammers 1986–2008, přeloženo s laskavým dovolením autorky.

¶

O svou softwarovou zahrádku Dan Bricklin pečuje dodnes. Najdete na ní několik malých programů a wikiCalc, křížence tabulkového procesoru s wiki. Soudě podle svého blogu se Dan Bricklin v současnosti věnuje převážně objíždění konferencí, poradenství a placenému vzpomínání na VisiCalc. „Dan Bricklin“ je registrovaná ochranná známka Dana Bricklina :).

       

Komentáře

[stalker]

Můžu se zeptat, kdy budou další díly?