Podvodné reklamy na sociálních internetových platformách, jako je Facebook, Instagram nebo X, vytvořily loni v Česku jejich provozovatelům příjmy 139 milionů eur, tedy zhruba 3,4 miliardy korun. Proti roku 2022 je to nárůst o 51 procent. Vyplývá to z analýzy Juniper Research pro společnost Revolut. Podle výzkumu je v Česku zhruba jedna ze sedmi zobrazených reklam podvodná. Je to o 14,5 procenta více, než je evropský průměr, kde je podvodná každá desátá reklama.
Desktopové prostředí KDE Plasma bylo vydáno ve verzi 6.6 (Mastodon). Přehled novinek i s videi a se snímky obrazovek v oficiálním oznámení. Podrobný přehled v seznamu změn.
Czkawka a Krokiet, grafické aplikace pro hledání duplicitních a zbytečných souborů, byly vydány ve verzi 11.0. Podrobný přehled novinek v příspěvku na Medium. Od verze 7.0 je vedle frontendu Czkawka postaveného nad frameworkem GTK 4 vyvíjen nový frontend Krokiet postavený nad frameworkem Slint. Frontend Czkawka je už pouze v udržovacím módu. Novinky jsou implementovány ve frontendu Krokiet.
Jiří Eischmann na svém blogu publikoval článek Úvod do MeshCore: "Doteď mě radioamatérské vysílání úplně míjelo. Když jsem se ale dozvěděl, že existují komunity, které svépomocí budují bezdrátové sítě, které jsou nezávislé na Internetu a do značné míry taky elektrické síti a přes které můžete komunikovat s lidmi i na druhé straně republiky, zaujalo mě to. Když o tom přede mnou pořád básnili kolegové v práci, rozhodl jsem se, že to zkusím taky.
… více »Byla vydána verze 0.5.20 open source správce počítačových her na Linuxu Lutris (Wikipedie). Přehled novinek v oznámení na GitHubu. Instalovat lze také z Flathubu.
Peter Steinberger, autor open source AI asistenta OpenClaw, nastupuje do OpenAI. OpenClaw bude převeden pod nadaci a zůstane otevřený a nezávislý.
Společnost Backblaze zveřejnila statistiky spolehlivosti pevných disků používaných ve svých datových centrech za rok 2025. Ke konci roku 2025 vlastnila 349 462 pevných disků. Průměrná AFR (Annualized Failure Rate), tj. pravděpodobnost, že disk během roku selže, byla 1,36 %. V roce 2024 to bylo 1,57 %. V roce 2023 to bylo 1,70 %. V roce 2022 to bylo 1,37 %.
Nástroj sql-tap je proxy mezi aplikací a databází, které zachytává všechny SQL dotazy a zobrazuje je v terminálovém rozhraní. Zde lze téměř v reálném čase zkoumat dotazy, sledovat transakce a spouštět SQL příkaz EXPLAIN. Podporované databázové systémy jsou pouze PostgreSQL a MySQL. Zdrojový kód je dostupný na GitHubu, pod licencí MIT.
Byla vydána nová verze 9.2 textového editoru Vim (Vi IMproved). Přináší vylepšené doplňování, podporu schránky ve Waylandu, podporu XDG Base Directory (konfigurace v $HOME/.config/vim), vylepšené Vim9 skriptování nebo lepší zvýrazňování změn. Vim zůstává charityware. Nadále vybízí k podpoře dětí v Ugandě. Z důvodu úmrtí autora Vimu Brama Moolenaara a ukončení činnosti jím založené charitativní organizace ICCF Holland projekt Vim navázal spolupráci s charitativní organizaci Kuwasha.
Byl představen editor MonoSketch, webová aplikace pro tvorbu diagramů, technických nákresů, flowchartů a různých dalších vizualizací, to vše jenom z ASCII znaků. Všechny operace běží pouze v prohlížeči uživatele a neprobíhá tedy žádné nahrávání dat na server. Zdrojový kód aplikace (drtivá většina Kotlin, žádné C#) je dostupný na GitHubu pod licencí Apache 2.0.
Programoval jsem pár aplikací v Pythonu s použitím PyQt. Dlouho jsem zkoumal, jaký je nejlepší způsob inicializace grafického rozhraní ze souboru *.ui vygenerovaného pomocí QDesigneru. V jinak dobré dokumentaci je tohle téma poněkud strohé. Takže tady uvedu moje poznatky.
Základním zdrojem informací je oficiální manuál [1]. Dále jsem našel pěkný příklad v diskusním fóru [2]. V zásadě jsou dva druhy přístupu. První spočívá v tom, že soubor *.ui se přechroustá pomocí utilitky pyuic4 (nainstaluje se při instalaci PyQt) a vznikne tak pythonovský soubor, který se dá naimportovat a použít (je tedy nutný mezikrok, který se v lepším případě provádí pomocí makefile, v horším ručně). Tento způsob je v oficiální dokumentaci [1] dobře posán i s příklady. Druhý způsob je použití modulu uic (přesněji PyQt4.uic), který umožňuje dynamicky načítat přímo soubor *.ui a není potřeba žádný mezikrok. Tento způsob je v dokumentaci [1] popsán poněkud stručněji a bez příkladů. Upřednostňuji druhý způsob, který teď rozeberu.
Zatímco v příkladech na internetu jsou krátké skripty, které nejsou psány objektově, v praxi je potřeba zapouzdřit kód do objektu, se kterým se dá pracovat odjinud. V následujících příkladech budu tedy vytvářet třídy, které stačí v ideálním případě naimportovat a jedním příkazem spustit, aniž by se člověk musel zabývat konkrétním použitím knihovny PyQt. Můj prográmek umí jenom to, že při kliknutí na tlačítko vypíše zprávu na standardní výstup.
Dokumentace popisuje 3 způsoby použití. Bez dědění, s jednoduchou dědičností a dvojitou dědičností. Takže začneme od začátku.
Nejdřív si vytvoříme soubor priklad.ui, který popisuje jednoduché okno aplikace, které obsahuje tlačítko (QPushButton) s názvem pushButton. Tlačítko je zatrhávací (checkable), aby se ve výpisech aspoň střídaly 0 a 1.
Soubor priklad.ui vypadá takto.
<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<ui version="4.0">
<class>MainWindow</class>
<widget class="QMainWindow" name="MainWindow">
<property name="geometry">
<rect>
<x>0</x>
<y>0</y>
<width>98</width>
<height>46</height>
</rect>
</property>
<property name="windowTitle">
<string>MainWindow</string>
</property>
<widget class="QWidget" name="centralwidget">
<widget class="QPushButton" name="pushButton">
<property name="geometry">
<rect>
<x>9</x>
<y>9</y>
<width>75</width>
<height>23</height>
</rect>
</property>
<property name="text">
<string>PushButton</string>
</property>
<property name="checkable">
<bool>true</bool>
</property>
</widget>
</widget>
</widget>
<resources/>
<connections/>
</ui>
#!/usr/bin/env python
import sys
from PyQt4 import QtGui, uic
class MyApplication:
def __init__(self):
pass
def run(self):
self.app = QtGui.QApplication(sys.argv)
self.ui = uic.loadUi("priklad.ui")
self.ui.pushButton.clicked.connect(self.method_with_some_weird_name)
self.ui.closeEvent = self._closeEvent
self.ui.show()
self.app.exec_()
def method_with_some_weird_name(self, value):
print "Clicked %d" % value
def _closeEvent(self, event):
print "Close event"
event.accept()
if __name__ == '__main__':
MyApp = MyApplication()
MyApp.run()
Výhody
Qt, nehrozí konflikt jmen. Při množství metod a vlastností tříd v Qt je každé pěkné jméno už použito.QtGui.QApplication si můžu vytvořit ve vlastní třídě ještě před inicializací grafických objektů*.ui se dá podstrčit až za běhu a měl by jít i za běhu vyměnit.self.ui budu psát self.__ui (takový pseudo soukromý atribut), donutí mě to napsat si vlastní funkce na všechno co potřebuji (udělat wrapper). Zbytku programu je potom jedno, jaké grafické rozhraní se používá (a jestli vůbec grafické). Kdybych chtěl aplikovat vzor MVC, asi bych to dělal takhle.Nevýhody
self.ui.pushButton.clicked.connect...)Qt je stavěno tak, že se dědí a předefinovává jako na běžícím pásu. Viz předefinování close event (řádek: self.ui.closeEvent = self._closeEvent)Přístup bez dědičnosti ukazuje, že není třeba bezhlavě dědit, i když to znamená práci navíc (viz výše). Pro aplikace s jednoduchým grafickým rozhraním je tento přístup vhodný.
#!/usr/bin/env python
import sys
from PyQt4 import QtGui, QtCore, uic
class MyApplication(QtGui.QMainWindow):
def __init__(self):
QtGui.QMainWindow.__init__(self)
uic.loadUi("priklad.ui", self)
def run(self):
self.show()
self.app.exec_()
@QtCore.pyqtSlot(bool, name="on_pushButton_clicked")
def method_with_some_weird_name(self, value):
print "Clicked %d" % value
@QtCore.pyqtSlot(bool) # without this line the slot catches two signals: clicked() and clicked(bool)
def on_pushButton_clicked(self, value):
print "Clicked2 %d" % value
def closeEvent(self, event):
print "Close event"
event.accept()
def main():
app = QtGui.QApplication(sys.argv)
MyApp = MyApplication()
MyApp.app = app
MyApp.run()
if __name__ == '__main__':
main()
Všimněte si, že při volání metody loadUi přibyl nepovinný parametr self.
výhody
clicked() připojena hned dvojice metod (slotů) pomocí dekorátorů (to jen tak pro ukázku, většinou člověk chce připojit jeden slot). V případě metody method_with_some_weird_name jsme museli napovědět, k jaké je to vlastně události, kdežto metoda on_pushButton_clicked už má správný název a nic jsme dělat nemuseli. Samozřejmě nic nám nebrání připojovat sloty ručně jako v případě bez dědičnosti.close event je jednodušší, prostě se předefinuje metoda closeEvent. To platí i pro jiné jevy, které však v tomto jednoduchém příkladu nenastávají.nevýhody
Qt, musím si hlídat jména svých metodQtGui.QApplication ve vlastní třídě (musela by to být první instrukce konstruktoru), proto ta komplikace s funkcí main.
Při použití jednoduché dědičnosti získáme pohodlí. Připojení slotů se dá udělat pomocí dekorátorů (ty se můžou řetězit, takže můžeme například všechna kliknutí směřovat do jednoho slotu), předefinování vlastností hlavního okna je rovněž o chlup pohodlnější. Platíme za to silnou závislostí na Qt, takže například výběr alternativního rozhraní by se musel udělat o patro výš.
#!/usr/bin/env python
import sys
from PyQt4 import QtGui, QtCore, uic
form, formbase = uic.loadUiType( "priklad.ui" )
class MyApplication(formbase, form):
def __init__(self):
formbase.__init__(self)
self.setupUi(self) # inherited from form
def run(self):
self.show()
self.app.exec_()
@QtCore.pyqtSlot(bool, name="on_pushButton_clicked")
def method_with_some_weird_name(self, value):
print "Clicked %d" % value
@QtCore.pyqtSlot(bool) # without this line the slot catches two signals: clicked() and clicked(bool)
def on_pushButton_clicked(self, value):
print "Clicked2 %d" % value
def closeEvent(self, event):
print "Close event"
event.accept()
def main():
app = QtGui.QApplication(sys.argv)
MyApp = MyApplication()
MyApp.app = app
MyApp.run()
if __name__ == '__main__':
main()
Oproti jednoduché dědičnosti je tu ještě komplikace s tím, že se musí předem vytvořit typy form a formbase(volání funkce loadUiType), které se pak použijí jako předek mé třídy.
Třída formbase je třída z Qt, která je hlavním widgetem v souboru *.ui. V tomto případě to je PyQt4.QtGui.QMainWindow.
Třída form je obyčejná třída, která dědí jenom object (je to tedy tzv. new style class), není tedy potomkem žádné třídy z Qt (to je důležité, neboť násobné dědění tříd z Qt dokumentace zakazuje [3]). Dá se říct, že při použití funkce loadUi dostanu instanci typu, který vrátí funkce loadUiType.
výhody
nevýhody
*.ui a nedá se za běhu změnit
V tomto případě to je použití funkce loadUiType poněkud velký kalibr, který navíc nepřinesl žádné ulehčení pro programátora. Funkce loadUiType asi najde využití ve větších aplikacích, kde je třeba vytvářet velké množství stejných oken.
Použití dvojité dědičnosti z mého pohledu nepřináší žádný přínos oproti jednoduché dědičnosti. Aplikací, kde by byla opravdu nutná, je asi hodně málo.
Qt - http://www.riverbankcomputing.co.uk/static/Docs/PyQt4/html/gotchas.html#multiple-inheritance
Tiskni
Sdílej:
udělej z toho článek:)
nedá se použít automatické připojení slotů a signálů (viz řádek self.ui.pushButton.clicked.connect...)
Dá, ak sa objekt bude deidiť z QObject-u (QMetaObject.connectSlotsByName).
K dvojitej dedičnosti by som dodal ešte veľkú nevýhodu - prvky ui sú public. U C++ sa to rieši privátnou dedičnosťou, takže tam sa dá ešte dvojitá dedičnosť tolerovať, ale v pythone radšej zvyšné spôsoby.
Inak pekný článok, po dlhom čase niečo linuxové ;)
Dá, ak sa objekt bude deidiť z QObject-u (QMetaObject.connectSlotsByName).U postupu bez dědičnosti jsem chtěl opravdu nic nedědit, takže jsem oželel vymoženosti frameworku Qt. S tím problémem u dvojité dědičnosti--public prvky -- to záleží na použití. Třeba se najde někdo, kdo chce míchat logiku aplikace s grafickým rozhraním, a u jednoúčelových miniaplikací na tom až tak nesejde.