Portál AbcLinuxu, 2. června 2024 00:24
Nová Anglie
12.10.2012 08:43
| Přečteno: 1941×
| ostatní
| poslední úprava: 12.10.2012 08:45
Je to tak, pavlix si rozšířil obzory a letěl se podívat za oceán do USA. A co víc,
dokonce ho tam i pustili a ještě se ho pořád
ptali, jak se má. Kdo neholduje grafomanským nelinuxovým zápiskům, nechť přeskočí.
Pohyboval jsem se v bezprostředním okolí Bostonu.
Nejdál jsem mohl být tak 40 mil od něj, ale to jsme se jenom ztratili ve velkých
amerických silnicích. Nevím, jak to vypadá ve zbytku země, a dá se říct,
že neznám ani Massachusetts, ale už jsem se to snad naučil aspoň napsat.
Boston je něco málo něco málo přes 6000 kilometrů vzdušnou čarou (tedy necelých 4000 mil
jak letí havran, jestli správně překládám svůj
zdroj).
By Car: If you were in a car and maintained an average speed of 60mph (96 kmh) over the course of your journey it would take you around 65.1 hours to get from Boston to Prague
Things like Oceans, Seas, Rivers and Mountain ranges would have a bit of an impact on these estimates, so please dont take these literally!
To je asi dvakrát tak daleko, než jsem dosud od domova byl. Jen mám pocit, že na severu Norska to nebrali podle havranů ale podle silniční
vzdálenosti. Koho jsem stihl unudit k smrti už na začátku, přeskočte rovnou do diskuze, ta bude jistě živější a kontroverznější.
Celní úřad
To tak člověk po čekání na pražském letišti, kdy mu oznámí, že jeho letadlo je ještě v Zurichu, čekání,
přeletu do Zurichu, čekání, přeletu do Bostonu, čekání na zavazadla a čekání ve frontě s velkou obrazovkou,
na které lidé všech tvarů a barev svorně říkají „Welcome to America“ a mezitím je střídá minidokument o tom,
jako je celní úřad důležitý pro bezpečnost amerických občanů, přijde k celnímu úředníkovi.
Celní úředník se vás zeptá, jak se máte a čeká na odpověď. Vám hlavou proletí mrzutost z více než dvanácti
hodin „na cestách“, nevyspalost a nevrlost z čekání, a nakonec nasadíte alespoň polovinu amerického úsměvu,
který jste sledovali celou dobu na obrazovce jako jediný zdroj zábavy, a odpovíte, že se máte naprosto skvěle
a jste možná jen trochu unavení. To je alespoň má zkušenost. Pak si chvilku povídáte a předkládáte ke kontrole
své prsty, naštěstí jen těch deset na rukou. A jste v USA.
Restaurace
Nejdřív jsem měl tu čest vyzkoušet pár restaurací v okolí menšího města. Většinou mám dojem, že anglicky celkem umím,
ale když dojde na volbu jídla, jsem asi víte, kde. Dobrá, jsem ve státech, tady se přece žerou hovězí steaky, to musím
vyzkoušet. Zpravidla jediné, čemu jsem z lístku rozuměl bylo právě to beef, případně pork, turkey a chicken a o čem
jsem neměl páru, byl způsob přípravy. Výsledkem byla značná náhodnost v tom, co mi přistálo na talíři. Protože jsem
v jídle trochu konzervativnější, na otázku jak to maso chci, jsem pravidelně odpovídal „well done“, ať to bylo cokoli,
třeba i losos. Na otázku, jestli chci větší nebo menší porci, jsem ze strachu, že bych se nenajedl, odpovídal
„big one“ a pak jsem to za boha nemohl sežrat.
Maso bylo zpravidla fajn, obvykle si člověk ještě musel vybrat „two sides“, tedy ne dvě strany, ale dvě přílohy. Zelenina
byla zpravidla divná a konvergovala ke směsi různých dýní případně doplněných o něco, co jsem nepoznal. Nebyla šance,
že bych si vybral něco, po čem bych se cítil celý večer dobře. Koření na tom bylo podobně jako zelenina. Dokonce i chřest,
který docela můžu, byl připravený tak nějak „jinak“.
Pokud jde o pití, docela jsme experimentovali. Různé druhy piv a sem tam nějaký cider. Nejvíc se osvědčilo Bostonské pivo
jménem Samuel Adams, které bylo takové normální a pitelné. Za úvahu stála piva, která nám nabízeli jako zvlášť hořká (a nám
připadala spíše zvlášť sladká), která byla zařazena do lístku pod krásnými názvy jako například „Arrogant Bastard“. Později
v Bostonu jsme narazili na různé další značky. Když pominu zřejmě velmi oblíbený, leč pro nás nezajímavý, evropský dovoz,
zaujalo mě místní novoanglické pivo jménem POLOTMAVÝ (i s tou čárkou), na jehož etiketě byl příběh, kde se psalo něco o Vídni
a dokonce i Česku.
V normálním obchodě se žrádlem, tedy „grocery store“, neměli ani pivo. Zajímavé bylo, že tu měli něco,
co vypadalo jako francouzské víno, ale bůhví, co to bylo doopravdy. V restauracích bylo potřeba při objednávce piva bezpodmínečně
nutné předložit doklad totožnosti, tedy „driving license“. V obchodech s alkoholem se předkládal doklad už při vstupu.
V mnohých restauracích strašně moc propagovali britské jídlo a britská piva. Jedna z nejoblíbenějších restaurací v okolí
firmy byla British Beer Company (BBC). Nikdo v Evropě nepropaguje anglická piva, nedej bože anglická
jídla. Anglická kuchyně je u nás přece spíše terčem posměchu než propagace.
Účet dostal člověk naprosto kdykoli, v Evropě by to znamenalo, že už mě vyhazují. Tady jsme si prostě objednávali dál
a časem jsme dostali další účet. Američtí kolegové vysvětlovali, že dýška jsou pro obsluhu základním živobytím, takže
cokoli výrazně pod dvacet procent je vnímáno, jako že obsluha podle vás nestojí ani za kus hadru. A faktem je, že jsem
za tu chvíli, co tu jsem, nenarazil na obsluhu, která by se byť jenom přiblížila pražského průměru.
Ubytování
Po skončení pracovního pobytu jsme se přesouvali do Bostnu. Tedy alespoň do oblasti, kam by mělo jezdit Bostonské metro, ale
dá se tam sehnat levné ubytování, přičemž levné tu znamená méně než v přepočtu dva tisíce za noc. Od vybraného hostelu mi ještě
přišlo upozornění, abych si uvědomil, že neposkytují žádný luxus, jen prosté ubytování. Když jsme přijeli, na pokoji horko jako
v prdeli a snažili jsme se tu alespoň nějak vyvětrat. Mezitím prudká změna počasí a já jsel ležel asi dva dny na hostelu, než jsem
se vůbec dohrabal do města. Zima strašná, naštěstí kluci mezitím stihli odletět a zůstal jsem tu sám se třema dekama. Na okně jakýsi
přístroj, u kterého jsem doufal, že půjde použít k vytápění. Takže jsem objevil zřejmě něco jako větrák na intenzivní větrání,
který jsem zrovna nepotřeboval. O další dva dny později krásné počasí a kupodivu na hostelu začali topit.
Hostelu je v části města, kde Euroameričané spolu s Afroameričany tvoří mizivou menšinu mezi množstvím Asioameričanů. Na
každém rohu thaiská, čínská, korejská nebo jiná restaurace. Navíc průměrný věk napovídá, že to není žádné klasické
„china town“, ale studentské město z nějakého důvodu téměř výhradně obývané lidmi asijského původu. Asijské restaurace mi
jako první poskytují možnost se dobře najíst bez následných problémů.
Asijské restaurace
Přišel jsem do první z asijských restaurací, kde jsem neviděl jediného člověka evropského vzezření, až jsem skoro doufal,
že mě ve dveřích nevyhodí. Tam jsem si potvrdil, že je normální do restaurace vejít a počkat, až za mnou přijdou, zeptají
se, zda budu sám, a vyberou mi stůl. A jen co si sednu, už mám na stole velkou sklenici s vodou a jídelní lístek. Většinou
jsem si nechával poradit, abych nedostal něco na mě příliš exotického. Stejně se mi stávaly různé vtipy jako když jsem si
v thajské restauraci objednal polévku, zapomněl říct, že chci malou a k tomu si objednal (ještě jedno) velké jídlo.
Korejská restaurace byla naprosto fascinující. Nejdřív mi přinesli šest mističek s tradičními přílohami, potom misku s rýží
a nakonec horké plato s masem. Rozestavení na stole takové, že jsem fakt nejdřív nevěděl, jak to mám jíst. Hůlky jsem radši
ani nevybaloval a vystačil si s lžičkou. Stejně jako v ostatních restauracích, účet na stole přistál ve chvíli, kdy jsem
dokončil jídlo. Jednou jsem si zkusil objednat něco k pití a alespoň v té asijské účet odnesli a po dopití přinesli nový.
Kvalita obsluhy byla v asijských restauracích ještě lepší a tedy zcela nesrovnatelná s tím, co vídáme u nás, takže jsem se
snažil dávat dýška blízká těm americkým. Odpovedí bylo významné poděkování, takže dosud nevím, zda jsou asioameričané
úslužnější, nebo jsem jim prostě dával moc.
Městská doprava
Měli jsme to mít pár minut pěšky na městskou dopravu v podobě bostonského metra. Došli jsme na místo, kde mělo metro být
a fakt jsme ho nemohli najít. Na té křižovatce jsem objevili jen tramvajovou trať. Nakonec jsme se někoho doptali a
doporučil nám na cestu do centra tu tramvaj, s tím, že lístky se koupí u řidiče. Na můj dotaz, zda můžu platit
dvě padesát desetidolarovkou, afroamerický řidič odpověděl „go ahead“, tak jsem šel. Po nějaké době tramvaj zajela pod
zem a stalo se z ní to vytoužené metro. V centru se mi pak podařilo za osmnáct babek koupit v automatu týdenní jízdenku
na MHD, to v Praze nekoupíte.
Systém kontroly jízdného je turniketový, přičemž turnikety se rozevírají jako dveře pražského metra (zatímco dveře metra
připomínají spíše ty tramvajové). Často jsem viděl lidi probíhat za někým nebo si předávat lístek. Zvláštní systém vstupů
do mětra mě donutil to taky vyzkoušet. Vchody do metra jsou na většině míst vázané na konkrétní směr, takže i přestup může
znamenat opuštění podzemí, a opětovný sestup třeba na druhé straně ulice. Jednou jsem vešel do špatného směru a zjistil
jsem to až dole. Když jsem se následně snažil projít na ten správný, turniket se mi snažil sdělit, že můj lístek už byl
použit. Tak jsem proběhl za nějakou afroamerickou dámou a proti mně vyrazil místní strážník, „police officer“, který
se letmo podíval na moji sedmidenní jízdenku a nechal mě jít.
Silince a přechody
Kde se americká představa svobody projevuje asi nejvíc, jsou pravidla silničního provozu. Je sice známé, že je alespoň
v nové anglii možné odbočovat do prava na červenou, ale mnohým to nestačí. Relativně časté je tu i projíždění červených
za plného provozu a troubení ostatních účastníků provozu. Řidičák tu má prakticky každý a k němu auto se dvěma pedály
a automatickou převodovkou. Jezdit v provozu tu z pohledu Evropana neumí skoro nikdo. Má to jednu výhodu,
kde nefungují pravidla, funguje pomalá jízda, obezřetnost a celkem snad i nějaká taková kolegiálnost.
Během týdne mezi bostonskými chodci jsem se naučil zcela ignorovat semafory, jako to tu dělají všichni. Přestože tu mají
vynález, který na mnohých přechodech ukazuje, kolik vteřin ještě přecházejícímu zbývá, přestože různé semafory ve městě
jsou různě doplněné o zvukovou signalizaci (nejvící se mi líbí ty, co zní jako kukačkové hodiny), řízení křižovatek
je zcela chaotické, nesmyslné, a zdejší chodci si zřejmě zvykli ho prostě nevnímat.
Komunikace
Prakticky každý člověk, se kterým jsem měl tu čest mluvit, což zahrnuje i prodavače v místní samoobsluze, se mě ptal,
jak se mám. Taková americká klasika. Místní na to zpravidla odpovídají buď stroze a vyřídí, co potřebují, nebo navazují
přátelskou konverzaci. Člověk tu nikdy neví, kdy má slova „how are you“ vnímat doslova nebo překládat jako „I don't
give a shit about how you really are, tell me what you want and fuck off“. V obchodě s hovadinama pro turisty šli ještě
o krok dál, místo prostého „bye“ se loučili „take care“. V místních potravinách zase „how are you“ navečer roziřovali na
„how was your day“.
Slečna na ulici, která už na první pohled vypadala jako nahaněčka některé z charitativních organizací mě rovněž vítala
optáním se na moji maličkost a dokonce i podáním ruky. Potom se ptala, jak se jmenuju a odkud jsem. Když se asi potřetí
ptala jako že mi nerozumněla, tak už jsem místo „Czech Republic“ řekl „Europe“, což ji pomohlo trochu víc. Zeptala se mě,
jak dlouho tu jsem, jestli mám místní účet nebo kreditku. A nakonec mi s velkou lítostí oznámila, že jejich organizaci
nemůžu přispívat, když nemám účet založený v Massachusetts.
Park a veverky
Veverky jsou fajn. V bostonských parcích jich je spousta a jsou neskutečně zvědavé. Když jsem vybaloval baterky z obalu,
ke mě přiběhli dva veverčáci (aspoň myslím, podle toho, že byli větší a mohutnější), postavili se mi asi deset
čísel od nohou a koukali na mě, co dělám a jestli nevybaluju něco zajímavého. Při hledání informací o veverkách v Bostonu
na googlu na vás vypadnou převážně informace o firmách zabývajících se odchytem veverek a inspirovalo mě to k přečtení
blogpostu o veverce v americké domácnosti a
článku
o chování veverek v bytě.
Památky
Téměř všechno v Bostonu se točí kolem „Boston Tea Party“ a vyhlášení nezávislosti. Těch pár věcí, které se vymykají se týkají
buď místní výroby lodí nebo hrdinství židů ve druhé světové válce. Odhodlal jsem se vyrazit do bostonského „Science Museum“, kde
mi maník z informací vysvětloval, jak je muzeum skvělé a rozhodně má za 22 dolarů, co nabídnout. Na chvíli jsem zauvažoval,
že bych návštěvu muzea odložil, protože strávit tam pouhých dvě a půl hodiny by mohlo být málo. Nakonec jsem po hodině a půl
absolutně neměl co dělat a zoufale jsem zkoušel zbytky interaktivních her a optických klamů, z nichž na mě polovina vůbec
nefungovala, a s láskou jsem vzpomínal na pražské technické muzeum a plánoval si jeho další návštěvu. Nicméně to celé není
chyba muzea, ale mých očekávání. Pokud máte děti tak do deseti let věku a náhodou se ocitnete v Bostonu, rozhodně
doporučuju muzeum navštívit.
Útulný bar
Po návštěvě spíše nudného muzea jsem se rozhodl přecijen získat nějaký kulturní zážitek a narazil jsem na takový klasický
skoro bych řekl evropský bar. Bylo to první místo, kde jsem dostal napít bez ukazování řidičáku. A vůbec taková příjemná
místní hospůdka. Po obligátním Samovi (opět bostonské pivo Samuel Adams) a jídle spíše anglického typu jsem se ptal,
jestli nemají „something stronger“. Dostal jsem ochutnávku dobrého silného piva, ale nakonec jsme se domluvili, že
tím „stronger“ mám spíš namysli něco jako „liquor“.
Slečna za barem na mě měla zrovna dost času, tak se mě ptala, na co jsem zvyklý z domova. Měl jsem dobrou náladu, tak
jsem jí řekl, že u nás piju Becherovku a Fernet, ale že pochybuju, že o nich vůbec slyšela. Maník vedle mě, co měl na
sobě triko nějaké instalatérské a topenářské firmy, vyznamně prohlásil, že jsem určitě Ir a ať mi dá Jamesona.
„Czech Republic“ mi opět nevyšlo, ale „Prague“ už odkývali, jen nevím, jestli ze znalosti nebo ze slušnosti. Nakonec
jsem tam pil nějaké koktejly a na dotaz z čeho to je jsem se dozvěděl, že v tom je „lots of alcohol“.
Trochu mě překvapily v nové anglii ceny za alkoholické nápoje. „American Classics“ obvykle kolem tří dolarů, pivo,
které se dá pít kolem šesti a sedmi dolarů a koktejly kolem deseti. Na naše poměry, kde koktejl stojí jako čtyři piva,
docela masakr. V tomhle baru byly navíc ceny o něco příznivější, takže mě každý koktejl vyšel na sedm babek. A když
jsem potom dostal chuť na kafe, radši jsem zašel do Starbucks, protože všude bylo zatím kafe dost hnusný.
Tiskni
Sdílej:
Komentáře
Vložit další komentář
12.10.2012 09:50
jozka | skóre: 19
| blog:
jozkovo
Re: Nová Anglie
12.10.2012 12:40
marek_hb
Re: Nová Anglie
12.10.2012 12:49
cezz | skóre: 24
| blog:
dm6
Re: Nová Anglie
12.10.2012 13:03
pedro
Re: Nová Anglie
12.10.2012 13:27
rADOn | skóre: 44
| blog:
bloK
| Praha
Re: Nová Anglie
12.10.2012 15:30
cthulhu
Re: Nová Anglie
13.10.2012 12:24
SKK
Re: Nová Anglie
13.10.2012 13:29
SKK
Re: Nová Anglie
13.10.2012 14:54
Bedňa | skóre: 34
| blog:
Žumpa
| Horňany
Re: Nová Anglie
17.10.2012 13:31
Marcela*
| Praha
Re: Nová Anglie
Založit nové vlákno •
Nahoru
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.