Portál AbcLinuxu, 1. listopadu 2024 00:16
Když už se tady řeší ty základní školy, tak mě napadlo, že bych mohl přidat tématicky blízký starší zápisek, který jsem před několika lety publikoval na jednom zapadlém webu. Je to kapku delší a subjektivní, tak doufám, že vás tím neunudím k smrti. Přeci jen, musel jsem popsal devět let vězení.
Za svůj život jsem chodil minimálně do pěti základních škol; Otokara Březiny v Počátkách, Čtvrté základní školy v Jindřichově Hradci, Waldorfské školy v Praze Jinonicích, Svobodné školy v Písku, a základní školy v Terezíně. Píši minimálně, protože mezi těmihle školami nás matka občas odložila do lázní, kde jsem strávil třeba dva měsíce v tamních parodiích na školu, ale to se skoro nedá počítat, protože si z nich nic moc nepamatuji.
Myslím, že je nutné zdůraznit, že na počátku jsem měl ke škole strašně pozitivní vztah. Vyrůstal jsem na vesnici, kde nás různě poletovalo asi deset dětí, které byly veskrze starší, než já, a téměř všichni z nich už tenkrát uměli číst a psát. Vzpomínám si, že mi tenkrát jedna holka vysvětlila ten koncept, jak čtení a psaní funguje, že existují celé knihovny, kam lidstvo shromažďuje znalosti a kde je možné najít odpovědi na všechno možné a od té doby jsem jim asi v pěti letech strašně moc záviděl. Tenkrát jsem kolem toho rozvíjel celé teorie a vymýšlel, co všechno se jednou dozvím.
Naše vesnice byla malá vesnice kus od větší vesnice a tenkrát jsme žili na malém statku. Měli jsme doma několik traktorů, kombajn a tak podobně, ale chybělo nám auto, takže jsem až na tři dny nechodil do školky, která byla nejbližší asi pět kilometrů daleko. Ty tři dny nás tam matka zkoušela posílat nějakou dodávkou spolu s lidmi, co dojížděli do práce, ale nějak se to neosvědčilo.
Jednoho dne mě matka oblékla, došli jsme na autobus a dojeli do města, do jakési předškolní komise, kde měli rozhodnout o tom, jestli můžu jít do školy, nebo ne. Nějaká hnusná stará baba se mě tam tenkrát ptala jaké poznám barvy, jestli poznám nějaké tvary a do kolika umím počítat. Tenkrát jsem moc nechápal co myslí, přece jak jednou někdo pochopí ten systém inkrementování, tak umí počítat do nekonečna. Všechno šlo více/méně v pořádku, dokud přede mě nepoložila divný obrázek náklaďáku s flaškou od piva na motoru a nezeptala se, co to je.
„To je náklaďák s flaškou od piva na krytu motoru,“ říkám jí. Baba čumí zaraženě, já čumím na babu a čekám, co ona na to. „Podívej se na to ještě jednou, jestli to nepoznáš,“ zkouší to baba znova. „No vždyť to říkám - tady má ten náklaďák motor, tohle je flaška od piva, tohle jsou kola a tady je zbytek.“ Baba na mě zase divně čumí a povídá „ty jsi nikdy neviděl traktor?“
Tenkrát jsem se jí nepokrytě vytlemil do očí, protože na rozdíl od ní jsem traktor viděl každý den a tahle lahev od piva tam prostě neměla co dělat, protože „vejfuk“ takhle rozhodně nevypadá. Měli jsme tenkrát doma tři; Zetor, ERES a bělorusa. Se všemi jsem byl obeznámený víc než dobře, všechny už tenkrát řídil, protože mě táta nechal jezdit, zatímco jsem mu seděl na klíně a všechny jsem pomáhal mnohokrát opravovat. A tady mi nějaká baba bude tvrdit, že jsem nikdy neviděl traktor? Začal jsem se s ní hádat, až celá nasraná vyhrožovala, že mi dá odklad. Neměl jsem vůbec tušení, co tím myslí a bylo mi to jedno. Nakonec ten spor nějak utlumila matka, bába se zklidnila a někam si poznamenala, že teda jo. Takže bylo rozhodnuto, že půjdu do školy.
Můj první den ve škole byl naprosto boží. Dostal jsem malý poznámkový blok ve tvaru hlavy mickeymouse, kousek perníčku a za hodinu se šlo domu. Tenkrát mě to velmi nadchlo a říkal jsem si, že naprosto nechápu, proč tam děti nerady chodí, vždyť vás tam krmí perníkem a trvá to jen hodinu. To se přece dá překousnout. Doslova jsem se těšil na další den, protože ten perník byl moc dobrý.
Druhý den byl horší. Žádný perník, místo jedné hodin čtyři a jen chvíli volno během přestávek. Počítat jsem uměl už předtím, takže jsem si hned druhý den spočítal, že je mi šest let, že škola trvá minimálně devět (to nám řekla učitelka první hodinu), což je víc, než jsem naživu a dostal jsem z toho závrať. Psal se rok 1995, tenkrát bylo všechno postkomunistické, rozpadlé a hnusné a pro školy to platilo dvojnásobně. Dojíždět ze dne na den z vesnice, na kterou jsem byl zvyklý do vyšedlého sídliště města, na vyšedlou školu byl vcelku šok.
Přes to všechno jsem se učil a škola mě tak nějak skoro bavila. Písmena I, jako Instalatér, Z jako Zuzana (neměl jsem tušení, co je to Zuzana, myslel jsem, že je to nějaký zubatý pavouk, něco jako Johana), Ema má mísu, máma mele Emu, Ema je Emo a tak podobně.
Dodneška si vzpomínám, jak jsem se naučil číst. Samozřejmě, že jsme se učili písmena, různé slabiky a tak podobně, ale dlouho mi nebylo jasné, jak to má vlastně fungovat. Jednoho dne takhle sedím doma, lámu si hlavu nad slabikářem, když najednou mi to v hlavě seplo, písmena se složily do slabik, slabiky do slov a slova do vět. Z ničeho nic jsem byl najednou schopný pochopit psaný text, během asi hodiny jsem dočetl zbytek slabikáře a hned se dožadoval dalších knížek. Od toho dne jsem nikdy nepřestal číst, tenkrát jsem začal louskat knížku Dora a medvěd a Guliverovo cesty a skončil jsem dneska u průměrných pěti knížek za měsíc, z nich některé v angličtině.
Dál už byla škola jen depresivní a ubíjející. Jasně, učili jsme se počítat, měli věci jako prvouku, které docela ušly, protože mě bavilo poslouchat o světě a měl jsem dobrou paměť. K smrti jsem ale nesnášel diktáty. Vcelku záhy se přišlo na to, že jsem dysgrafik a že nestíhám psát tak rychle, jak učitelka diktuje. Hodiny češtiny se pro mě staly naprostým utrpením a hrůzou. Nechat se celé roky nutit do něčeho, co naprosto nestíhám, kdy dělám spoustu chyb, pravidelně si odnáším pětky a sklízím za to posměch jak od učitelů, tak od ostatních dětí dodneška patří k jedněm z nejvíc stresujících záležitostí, co jsem kdy zažil. Jediný důvod, proč jsem nepropadl z češtiny byl, že jsem uměl psát tvůrčím způsobem a vymýšlet příběhy na úkoly ze slohu. Tím jsem srazil průměr z pěti na čtyři.
Když jsem byl někde v půlce třetí třídy, matka nás poprvé dala do lázní. Byli jsme tam tenkrát asi dva, nebo tři měsíce a když jsme se vrátili, naši se rozvedli, my děti jsme samozřejmě připadly matce (což bylo asi dobře, když se na to tak zpětně dívám). Ta si pak záhy našla někoho nového a tak jsme se odstěhovali do Jindřichova Hradce.
Jindřichův Hradec je docela velké město a jako takový má hned několik škol. Asi si možná umíte představit, jak mi bylo, když jsem byl během velmi krátké doby uprostřed školního roku odtržen od všech kamarádů, a všeho, co jsem tenkrát znal, včetně otce a „rodného domu“.
Najednou jsem byl přestěhován do neznámého domu, s neznámým fotrem, s neznámými nevlastními sourozenci z fotrovo strany, uvržen do neznámých hlubin školy, plné neznámých a vesměs nepřátelských lidí z neznámého města, kde jsem se vůbec nevyznal. Moc tomu nepomohlo ani že třída Čtvrté základní školy byla asi tak třikrát větší, než třída na maloměstě, takže když mě usadili do poslední lavice vlevo v rohu, tak jsem nedokázal prakticky vůbec nic přečíst, protože jsem nedohlédl na tabuli.
Zpočátku jsem měl samozřejmě problém přijít na správnou hodinu ve správný čas, protože škola to byla obrovská, ve tvaru U a já se v ní první týden vůbec neorientoval. Když jsme se později znovu stěhovali, už jsem se naučil ten trik, že si má člověk co nejrychleji najít kamaráda, kterého bude všude sledovat a využívat k získávání informací, ale tenkrát poprvé jsem byl naprosto nezkušený a neměl vůbec tušení, jak bych si s celou situací měl poradit.
Naše třídní učitelka Kesslerová, tehdy neurotická mladá ambiciózní píča, tomu taky vůbec nepřidávala. Samozřejmě, že nás učila češtinu, a když viděla moje diktáty, rychle dospěla k závěru, že jsem idiot, co se snaží vyučování sabotovat a začala se po mě vozit. Stát se to někdy později, asi bych si někde možná stěžoval, zkusil argumentovat, že jsem dysgrafik a protože mě posadila úplně nakonec, tak nepřečtu ani hovno z tabule a třeba by někdo problém řešil. Možná bych dostal brýle, nějaký speciální tréning, či úlevy. Místo toho jsem se samozřejmě zatvrdil a začal učitele a celý posraný koncept školy nenávidět. A učitelé na mojí nenávist odpověděli svojí. Obzvlášť Kesslerová si uměla zařvat a totálně mě znemožnit před celou třídou.
Do konce školního roku jsem se tenkrát zhoršil naprosto ve všem a pouhá představa, že půjdu druhý den do školy ve mě vzbuzovala takový odpor, že jsem se snažil vymyslet cokoliv, jen abych nemusel. Přesto jsem nějak prolezl, ani nevím jak, do čtvrté třídy.
Čtvrtá třída pro mě byla naprosté, ničím neředěné peklo. Hodiny byly buďto nudné a monotónní, nebo stresující a vražedné. Nic mezi tím. Jediné, v čem jsem měl výhodu bylo, že jsem byl vždycky hodně vysoký, i když ne silný, ale alespoň nikdy nikdo nezkusil mě šikanovat. Přesto jsem moc dobře nevycházel se spolužáky, kteří když viděli, jak se po mě vozí třídní učitelka, tak se samozřejmě přidali taky. Naštěstí zůstalo jen u takového obecného pohrdání.
Pak se stalo, že pár měsíců před koncem čtvrté třídy nás matka opět šoupla do lázní, na dva měsíce. Když jsem se vrátil, dozvěděl jsem se, že se budeme stěhovat do Prahy, protože rodiče přišli o práci a v Praze se nějaká našla. Třídní učitelce Kesslerové to tenkrát zkazilo radost, protože se těšila, jak mě nechá propadnout. To si nedomýšlím, doslova mi to tenkrát řekla do očí, že kdyby jsme se znovu nestěhovali, tak mě nechá s radostí propadnout, ale takhle že budu problém někoho jiného.
Najednou jsme bydleli v Praze. Každý den jsem dojížděl metrem z Anděla na Jinonice do nové školy, tentokrát Waldorfské.
Waldorfské školy se od těch běžných liší přístupem. Ke známkování se nepoužívají čísla 1-5, ale slovní hodnocení, kde učitel napíše co děláte dobře a co špatně. Co se týče stresu, tak to byl pravý opak běžných základních škol. Najednou nikde nic, všichni učitelé byli milí a chápaví a snažili se mě začlenit.
Hodiny v téhle škole nevypadaly tak, že si učitel stoupne a začne něco diktovat, co si máme psát do sešitu, nebo to psát na tabuli, ale spíš jako vyprávění někde u táborového ohně. Učitelé hodně odpovídají na dotazy a vypráví příběhy, které jsme si kreslili a zapisovali do sešitu každý tak, jak se jemu chtělo, rychlostí a způsobem jakým chtěl. Vzpomínám si na úchvatné hodiny dějepisu, kde se šlo od mezopotámie po skoro středověk. V podstatě nikdy jsme nebyli nuceni drtit se datumy, místo toho jsme poslouchali příběhy těch kterých králů a panovníků a kreslili si je do sešitu. Dodneška si některé z nich jasně vybavuji a nostalgicky na ně vzpomínám.
Myslím, že nějakou dobu jsem k tomu zkoušel přistupovat stejně, jako k běžným školám a choval se jako nasraný malý fakan, ale vcelku záhy mi došlo, že jsem se setkal s nějakou anomálií a že by možná bylo dobré změnit přístup. Nejsem si jistý, nakolik to bylo moje vlastní rozhodnutí a nakolik jsem do toho byl vmanipulován schopnou třídní učitelkou.
Docela mimózní byly i hodiny dřevořezby, kde jsme všichni dostali do rukou super ostré kudly, kusy dřeva a měli z nich vyřezat třeba dokonale kulaté vajíčko, nebo vařečku. Mezi námi chodil jeden učitel a ukazoval nám, jak pracovat se dřevem, jak se nepořezat a tak podobně. Nutno si uvědomit, že nám tenkrát bylo všem asi 12, nebo 13 a nůž rozhodně nebyla věc, kterou by nám dospělí běžně svěřovali. Byli jsme z toho všichni tak mimo, že jsme si natolik vážili důvěry v nás svěřené, že to nikdo nezneužil, ani se nepořezal.
Tohle mě tak hrozně bavilo, že jsem školu začal mít po dlouhé době zase vcelku rád. Zpětně musím říct, že kdyby nebylo Waldorfské školy, tak bych nejspíš skončil jako totální odpad společnosti, frustrovaný mladý kretén nejspíš někde v kriminále. Tohle mě donutilo přemýšlet a začít si vážit sám sebe.
Bohužel to vydrželo jen pátou třídu, pak se naši zase stěhovali, tentokrát do vesnice u Písku. Z téhle díry jsme dojížděli každý den asi deset kilometrů do města, kde jsem chodil do Svobodné školy.
Svobodná škola měla být něco jako Waldorfská škola, bohužel to tenkrát zrovna moc nefungovalo. Nevím, jestli jen špatně pochopili ten koncept, nebo jen naše tehdejší učitelka byla docela neschopná, vzpomínám si ale, že tam tenkrát panoval ve třídě děsivý bordel. V hodině se všichni bavili jak chtěli a v podstatě každý na to sral a dělal si co chtěl. Tohle vydrželo asi do vánoc, pak naše třídní učitelka odešla na mateřskou a dostali jsme novou, která to trochu zlepšila, ale stále to byl takový divný mix normální školy a Waldorfské, který nebyl ani to, ani ono.
Přes to všechno mám na tuhle školu poměrně pozitivní vzpomínky, hlavně co se týče kamarádů. Strávil jsem v ní šestou, sedmou a většinu osmé třídy a s po počáteční nedůvěře jsem udělal z nepřátel nejlepší přátele. Spolu jsme pak prozkoumávali Písek, sváděli bitvy s cizími partami, lezli do opuštěných domů, zkoumali „katakomby“ a tak podobně.
Na školu si kupodivu ani moc nevzpomínám. Vím, že mě tenkrát zas tak moc nebavila, ale ani nějak extra nevadila. Hodně jsem tenkrát chodil do knihovny a začal si domu tahat desítky knížek, které jsem přes víkend přečetl, protože jsme doma neměli televizi (okolo roku 2002, matka byla tenkrát taková hodně „alternativní“, za což jí zpětně děkuji - vážně, díky tomu jsem začal hodně číst) a já byl na malé vesnici odříznutý od kamarádů, kteří byli ve městě cca deset kilometrů daleko.
Jednoho dne si mě matka vzala stranou a řekla mi, že se budeme znova stěhovat, tentokrát k Litoměřicím, dva měsíce před koncem osmé třídy. Druhý den jsem to ve škole řekl kamarádům, užil si s nimi posledních pár dní, pak se rozloučil a už nikdy jsem nikoho z nich neviděl.
Třídní učitelka v Písku mě tehdy přivedla do rozpaků, kdy mi u loučení řekla, že přichází o nejlepšího žáka ve třídě. Myslel jsem že se mi snaží lichotit, ale podle ní jsem byl nejlepší v matematice, slohu, angličtině a několika dalších věcech. Vzhledem k tomu, že paměť mi už moc neslouží a žákovské knížky s hodnocením jsou beznadějně ztraceny, tak netuším, jestli to byla lichotka a snaha mi zvednout sebevědomí, nebo jsem tehdy skutečně patřil k nejlepším. Přijde mi ale zajímavé, jak člověk může napříč školami patřit do úplně jiných sociálních skupin a vrstev a někde být nejhorší a jinde nejlepší, aniž by se nějak podstatně změnili spolužáci. Kolik lidí takhle může patřit mezi nejhorší propadající a přitom je to jen chyba prostředí?
Během několika jízd modrou Avií jsme se odstěhovali do vesnice kus u Litoměřic, a do další školy jsem chodil v Terezíně. Bylo to chvíli po povodních 2002, které totálně zdemolovaly Terezín a přilehlé okolí. Všude byl bordel, bahno, naplavené kusy nábytku, chat, stromů a tak podobně. Na druhou stranu tenkrát všichni dostali nějaké příspěvky a peníze od pojišťoven, všude se tedy stavělo a opravovalo. Strašně mě fascinovalo, že celá vesnice vůbec nevypadala jako zanedbané jihočeské vesnice, ale tak nějak udržovaně, jako když přijedete do Rakouska, nebo Německa. Každý kdo na to měl dělal nové fasády, omítky, střechy. Fascinující bylo taky počasí a místní „zahrada Čech“, kde fakt vyroste i smeták zapíchnutý do pole a zemědělci tu mají sklizeň několikrát do roka.
Škole v Terezíně se tenkrát nějak podařilo urvat prachy z evropských dotací, i když v ní povodeň pokud vím nebyla. Každopádně nás tenkrát všechny vzali a přesunuli z velkého školního komplexu ve tvaru "h" do budov uprostřed Terezína, kde možná dřív bývala stará škola a ještě před tím tam nejspíš za Hitlera drželi Němci židy. Všechno bylo v absurdně rozmláceném a zanedbaném stavu, dřevěná podlaha skřípala, stěny byly okopané, světla místy rozbité.
Nějak jsem tenkrát zase byl poslán do lázní, tentokrát do Jánských. Jel jsem tam kvůli páteři, protože jsem začal mít ze všeho toho čtení skoliózu. To bylo poprvé, kdy jsem byl v lázních s nějakým skutečným důvodem, protože vždycky dřív nás tam matka odložila čistě proto, aby si od nás mohla odpočinout a nepřekáželi jsme doma. Když jsem se vrátil, škola už byla opravená, což byl docela šok, protože to tam vypadalo jak někde v nemocnici. Všude samé bílé povrchy, všechno moderní a pěkně udělané, místo křídových tabulí byly takové ty na které se kreslí fixou a tak podobně. Patřilo k tomu i vybavení počítačové učebny, kam jsem začal po škole docházet, protože to bylo jedno z mála míst, kde byl internet zdarma a mě hodně začaly zajímat počítače a programování.
Výukou jsem proplouval jako horší průměr. Nebyl to ani boj, ani flákání se. Nejvíc ze všeho si vzpomínám, že to byla akutní nuda. Látka byla řídká, jak kaše pro kojence a bylo těžké na tom udržet pozornost. Místy se jednalo o zajímavé věci, ale všechno byla děsná teorie a naprosto nulová praxe. Poprvé v životě jsem se ale začal doma učit z učebnic a sešitů.
S spolužáky jsem vycházel docela v pohodě. Neměl jsem tam ani nějak velké kamarády, ani odpůrce. Prostě jsme se tak nějak zdravili, občas jsem s každým pokecal, prohodil vtip, či vykouřil cigaretu jako symbol rebelství. Celkově jsem tak nějak proplul, protože tou dobou už jsem dosáhl osvícení ohledně zapadávání do komunit.
Po tolikerém stěhování a návštěv lázní, kdy jsem byl pokaždé vržen do nové společnosti lidí jako cizinec, jsem dospěl k následujícímu poznání:
V každé komunitě existuje vtipálek, všeználek, bouchač a potížista. Dejte dohromady deset naprosto obyčejných průměrných lidí a během měsíce zjistíte, že se tam přesně tyhle archetypy vynořily, i když možná promixované (bouchač může být i potížista a tak podobně).
S vtipálkem chcete být kamarádi pomocí vtipů (zabírá ironie a kritika společných nepřátel, třeba školy). Na všeználka můžete zapůsobit přečtenými knihami, potížistovi ukázat, že jste taky rebel, k čemuž stačí zmínit, že hulíte, chlastáte a tak podobně, ať už je to pravda, nebo ne. Bouchačovi to chce prokázat, že máte sílu a že by byl špatný nápad, kdyby se do vás pustil.
Když tohle neuděláte, tak se do vás bude vtipálek strefovat, všeználek ušlapovat, rebel pohrdat a bouchač bouchat. Skoro vždycky k tomu strhnou i ostatní, takže to budete mít o to těžší. Vyplatí se taky občas udělat něco lehce šíleného - rozbít okno, hodit po učitelce papírem, nebo tak podobně. Místo aby vás ostatní měli za magora, tak vás budou vnímat jako borce, který si nenechá srát na hlavu a dělá si věci po svém. Nemusíte se pak vůbec snažit a ostatní se vám vlézají do přízně úplně sami.
Když mě pak posadili do lavice s nepříliš populární holkou, zjistil jsem navíc jednu úžasně praktickou a všeobecně platnou věc; většina lidí ráda mluví, ale naprosto neumí poslouchat. Řekněte někomu, co se vám zdálo a můžu vám garantovat, že ještě za 10 minut vám budou vyprávět, co se zdálo jim, i když původně jste popisovali sen vy. Když se takhle strategicky zeptáte sem tam na to, co kdo viděl v televizi a sem tam položíte kontrolní otázku, lidi (nejenom ženské) budou sami mluvit klidně celé hodiny.
Na světě je fakt málo posluchačů, takže pokud to vydržíte a sem tam prohodíte podle tónu hlasu nějaké to „hm“, „vážně?“, „no to snad ne“, či „hajzli jsou to“, tak vám garantuji, že osoba, která mluví vás bude automaticky vnímat jako něco pozitivního, i když vám je úplně ukradená.
Tohohle objevu si velmi považuji, protože se uplatňuje v širokém spektru situací, od navazování sociálních vztahů v práci, po rozhovory s matkou, nebo třeba prarodiči, či na náhodné lidi z hromadné dopravy. Dodneška mi občas volá kolegyně, aby se mohla vyzpovídat, i když už s ní nepracuji skoro dva roky. Mobil dám na handsfree, odložím na stůl, čtu si něco na internetu a čas od času přitakám podle tónu hlasu, aniž bych vůbec vnímal co říká. Myslím, že se to bude skvěle hodit jako průprava do manželství.
Tyhle sociální poznatky se asi dají brát i jako fajn teoretická příprava třeba na vězení, protože si myslím, že to tam může fungovat dost podobně. Ostatně i základní školy jsou vězení, jen pro mladé lidi a je kolem toho dost propagandy, aby si to většina lidí nikdy nepřiznala přímo.
Za sebe musím říct, že většina základní školy, kromě páté třídy ve Waldorfské škole, pro mě byla z velké části o zabíjení času. V podstatě to byla ta nejmíň efektivní věc, co jsem kdy v životě dělal. Pokud bych chodil někam do školy s individuální přístupem, tak jsem si naprosto jistý, že bych úplně celou základní školu byl schopný „vystudovat“ během čtyř, nebo pěti let a o nic bych nepřišel. Samozřejmě, pokud nepovažujete za poučné zažívání frustrace, kibicování, poslouchání rozkazů a vymýšlení, jak se zabavit na dalších šest až osm hodin nudy.
Je to pár let, co jsem se rozhodl oskenovat si všechny sešity, co jsem doma našel. Věnoval jsem tomu mnoho dní práce po večerech a naprosto mě překvapily dvě věci:
1. Kolik mám všude po stranách sešitů malůvek. Nikdy jsem neuměl moc kreslit, ale s některými věcmi jsem si musel dát hodiny práce. Ta míra nudy musela být hrozná.
2. Že si z naprosté většiny vůbec nic nepamatuji. Kdyby na sešitech nebylo moje jméno a kdyby to nebyl můj styl písma, tak bych pochyboval, že jsem to vůbec psal já. Skoro nic z toho nezůstalo, sem tam střípek informace, ale odhadem pár bajtů na každý kilobajt.
Na rozdíl od spousty ostatních lidí musím o to víc vychválit školu střední, kde jsem každý rok, včetně maturitního vysvědčení prospěl s vyznamenáním. Nebylo to proto, že by se ze mě najednou stal šprt, ale proto, že mě bavila a konečně můj mozek dostal něco, čím se mohl zabývat. Od spousty spolužáků jsem se odlišoval hlavně tím, že oni si školu vybrali více/méně náhodně, zatímco já na elektro šel proto, že jsem chtěl vědět jak funguje a proto, že mě fascinovaly počítače. V tomhle ohledu jsem tedy vůbec nebyl zklamán.
Tak to by bylo, tohle je příběh mého studia na základní škole. Doufám, že jsem moc nenudil, jen dost nerad píšu tyhle subjektivní zážitky, protože to má smysl hlavně pro mě, jelikož jsem to zažil. Pro ostatní je to jen nudná nostalgie, kde sice můžou přihodit vlastní příběh, ale ten cizí je zpravidla nezajímá. Takže víte co dělat v diskuzi :)
Tiskni Sdílej:
Tohle mě tak hrozně bavilo, že jsem školu začal mít po dlouhé době zase vcelku rád. Zpětně musím říct, že kdyby nebylo Waldorfské školy, tak bych nejspíš skončil jako totální odpad společnosti, frustrovaný mladý kretén nejspíš někde v kriminále. Tohle mě donutilo přemýšlet a začít si vážit sám sebe.Sold... jestli to takhle pujde dal, jak se to okolo mne rozjizdi (az se mi toci hlava), nez bychom meli mit decka skolou povinna, ucitele si povybirame sami a skolu jim postavime, jakou si namysli... Akorat bych to videl, ze postavme si hackersky mestecko nekde v kusu prirody, na co se cpat do klasickych lowtech mest...
Teď Prahu z celého srdce nenávidím.Tak navštiv nějaký velký město, to by mohlo pomoct
Príde mi to tak, že ja viem čo chcem vedieť.
Nezamýšlal si sa prečo napríklad v USA dochádza k absurdným prípadom ? Príčina bude asi v tomto : "Načo mi to bude a kedy to vôbec použijem." Odpoveď je jednocuchá : "Načo ti to bude je len na tebe." Týmto chcem povedať, že ľubovolná informácia je užitočná, len nájsť využitie tejto informácie.
Nezamýšlal si sa prečo napríklad v USA dochádza k absurdným prípadom ?K jakým případům? Co je na nich absurdního. Mluvíš tu o nějakém kontextu, který jsi vůbec neustanovil, máš ho jen ve své hlavě a já nejsem telepat.
Príčina bude asi v tomto : "Načo mi to bude a kedy to vôbec použijem."Příčina čeho? Těch absurdních případů? Přijde ti, že k absurdním případům v ČR / EU nedochází? Jak to vůbec souvisí s tématem blogu? Nikde jsem nepsal o tom že se chci něco učit selektivně, jen že jsem se u toho nudil a bylo to na mě z velké míry moc pomalé (když vynechám češtinu / gramatiku, která zase byla moc rychlá).
Odpoveď je jednocuchá : "Načo ti to bude je len na tebe."No, tak samozřejmě. To je ale prázdné konstatování obecného faktu.
Týmto chcem povedať, že ľubovolná informácia je užitočná, len nájsť využitie tejto informácie.To je blbost. Kdysi jsem si myslel něco podobného (měl jsem doslova přísloví "nikdy neodmítej informace"), časem jsem však dospěl k názoru, že je třeba silně prioritizovat. Informací je dneska přetlak. Takový masivní přetlak, že například do konce života nepřečteš jen počet knih, které vyjdou v ČR za rok (15 500 za rok 2016). A to myslím unikátní tituly. Já se třeba snažím číst docela dost, přesto jsem dal za minulý rok jen 49 knih, tenhle rok zatím jen 37. To za předpokladu, že se dožiju 90 (což je silně optimistický předpoklad) a nezlepším nějak rychlost čtení dává ani ne 3000 knih. Pětkrát méně, než vyšlo před dvěma lety jen v ČR. Co se týče informací na internetu, tam je ten problém 100x absurdnější. I když bych četl jen 1% fakt kvalitních článků na témata co mě zajímají, tak články přibývají rychleji než je stíhám číst. Možná kdybych to sjížděl fulltime, tak bych zvládal číst 1% na pět témat co mě nejvíc zajímají z textů, co vyjdou v angličtině. Ty čísla si necucám z prstů, víc než dest let odebírám RSS ze stovek zdrojů a například /r/programming přestávám stíhat i s dlouhým blacklistem a filtrem duplicit. Chci na to aplikovat filtrování jako u spamu, ale hraju si s myšlenkou, že to prostě vyhodím celé. A to se pořád bavíme jen o čtení informací, vůbec ne jejich vstřebávání, internalizaci, začleňování do svého interního modelu světa a jejich aktivním využívání. Jeden z největších "objevů" tohohle roku pro mě bylo, že když masivně ořežu všechny možné zdroje informací, vyprioritizuji témata, o která se chci zajímat, tak toho udělám víc, než naopak. Minulý týden jsem smazal několik gigabajtů ebooků, protože mi došlo, že si prostě nemůžu dovolit se zajímat o všechny tyhle témata, že musím prioritizovat. Chápu, že u dětí je to do jisté míry jinak, a určitě nemám nic proti obecnému setu znalostí, od přírodovědy po jazyky. Ale naprosto nemůžu souhlasit s tvrzením, že každá informace dobrá.
Chcem tým povedať, že si myslím, že v USA sa stávaju veci nad ktorými rozum stojí pretože, študentov zaujímaju veci iné ako škola. Považujú školu ako niečo zbyočné a učia sa tam veci nepotrebné pre život.
Ďalšia vec je, že aj do EU sa pomaly ale iste tlačia rôzne nové vyučovacie systémy. Ja vidím riziko v týchto systémoch to, že ak by sa vyučovalo individuálne tak je tu reálne, že každí študent bude vedieť len to čo bude považovať za dôležité.
S interneom je to zlé, pretože dnes si môže v podstate ktokoľvek zriadiť web a začať na ňom deklarovať svoje vedomosti alebo zistenia. Viem už aj mne sa stalo niekoľko krát, že som čital to isté na viacerích stránkach. A týmto sa môže ľahko stať, že študent si môže začať myslieť, že je daná informácia správna. Tu naražam na fakt, že do školských učebníc sa väčšinou dostanú veci, ktoré sú overené.
Čo sa týka veci čo sa deti učia neviem presne povedať, čo tam má byť a čo nie. napríklad by mohli pridať veci okolo E kodu pre potravinársky priemysel. Tým chcem povedať, že čo je označené ako E nie je nutné škodlivá chemikália. ale zrejme výrobca ušetri pár znakov pre ďalšie dôležité informácie.
Chcem tým povedať, že si myslím, že v USA sa stávaju veci nad ktorými rozum stojí pretože, študentov zaujímaju veci iné ako škola.Vidíš. Já jsem možná moc poznamenaný výrokovou logikou, ale v USA se stávají věci nad kterými rozum stojí z mnoha různých důvodů a tohle určitě nebude ten hlavní. Navíc věci, nad kterými zůstává rozum stát se stávají i u nás a čím dál víc na východ, tím víc nad tím zůstává rozum stát, takže podle mě korelace se školstvím je úplně nulová.
Považujú školu ako niečo zbyočné a učia sa tam veci nepotrebné pre život.Prosímtě, tohle byl názor většiny studentů co jsem kdy potkal, bez ohledu na školu a obor.
Ďalšia vec je, že aj do EU sa pomaly ale iste tlačia rôzne nové vyučovacie systémy. Ja vidím riziko v týchto systémoch to, že ak by sa vyučovalo individuálne tak je tu reálne, že každí študent bude vedieť len to čo bude považovať za dôležité.Tak to ale přece přesně funguje. Říká se tomu odbornost a je to jeden ze základů naší civilizace.
S interneom je to zlé, pretože dnes si môže v podstate ktokoľvek zriadiť web a začať na ňom deklarovať svoje vedomosti alebo zistenia. Viem už aj mne sa stalo niekoľko krát, že som čital to isté na viacerích stránkach. A týmto sa môže ľahko stať, že študent si môže začať myslieť, že je daná informácia správna. Tu naražam na fakt, že do školských učebníc sa väčšinou dostanú veci, ktoré sú overené.Eh. To co bys ideálně chtěl je naučit studenty si informace ověřovat z vícero zdrojů, posuzovat jejich věrohodnost, kriticky se dívat na prezentovaná fakta a tak podobně. Chceš jim dát rezistenci vůči dezinformacím, imunitní systém, ne se je snažit držet v karanténě.
Background for non-Americans: the US school system is a disaster, with very uneven quality. You have some good school districts, and you have some really bad ones, and it's all just pretty crazy. Very different from back in Finland, where education isn't just good, it's fairly reliably good. You don't have to worry too much about which school you go to, because while there are certainly differences, they simply don't tend to be all that marked. In the US, if you care about education, you end up having to make sure you live in a good school district. Or you do the whole private school thing, or try to make sure you can transfer, or whatever. The one thing you do not do is to just take it for granted. You work at it.
Vo Finsku su vsetky skoly priemerne (statne, unifikovane), neskoncis v zlej ale ani v spickovej.Proč lžeš?
Ja myslim, ze byt v nejakem oboru dobry (aspon trochu) bez nejakeho drceni nejde. A konkretne v tomto pripade slo o praci s vyrazy (znate to, dostanete zbytecne slozity vyraz se zlomky a nakonec se to vsechno vykrati a tak). Ono je hezke teoretizovat o tom, ze budeme vsichni dokazovat, protoze o tom matematika je (to nerozporuji), ale pokud se nektere veci nenacvici, tak to (z moji zkusenosti) ani poradne nejde. Tim nacvikem se totiz uvolni mozek na to, aby mohl delat jine, slozitejsi veci (jako treba premyslet nad tim, jak vyjadrit samotnou ulohu, co znamena ktera velicina a tak).S tím já mimochodem souhlasím a nic proti tomu jsem nepsal. Problém je, když je to to jediné, čeho se ti dostane. U matematiky je imho důležité obojí, jak to nadrcení se základních úprav, abys je mohl dělat i ve spánku, tak to pochopení souvislostí. Co mě třeba hrozně sralo je, že matematiku nikdo, ani na VŠ neučil historicky. Pro mě osobně je to o hodně lepší způsob výuky, protože prostě nedokážu přijmout něco jen tak (dokážu, ale má to poločas asi tak měsíc), potřebuju vidět souvislosti. Vem si třeba takové integrály. Ve škole to na tebe prostě jen tak vybalí a koukej se sám nějak učit. Přitom největším mozkům naší civilizace to trvalo tisíce let, než na to přišly. A od studentů na VŠ se čeká, že to jen tak sežerou za pár dvouhodinovek. V tomhle pro mě bylo třeba hodně dobré si počíst ve Rtuti a později v různých jiných knihách, jak na to Newton / Leibnitz přišli, získat prostě nějaké souvislosti a najednou moje nechuť opadla a začalo mě to velmi zajímat a sám jsem byl motivovaný se to dál učit.
S tím já mimochodem souhlasím a nic proti tomu jsem nepsal. Problém je, když je to to jediné, čeho se ti dostane. U matematiky je imho důležité obojí, jak to nadrcení se základních úprav, abys je mohl dělat i ve spánku, tak to pochopení souvislostí.OK. Tak to je pak v poradku.
Co mě třeba hrozně sralo je, že matematiku nikdo, ani na VŠ neučil historicky. [..] A od studentů na VŠ se čeká, že to jen tak sežerou za pár dvouhodinovek. V tomhle pro mě bylo třeba hodně dobré si počíst ve Rtuti a později v různých jiných knihách, jak na to Newton / Leibnitz přišli, získat prostě nějaké souvislosti a najednou moje nechuť opadla a začalo mě to velmi zajímat a sám jsem byl motivovaný se to dál učit.Tak nevim jakou jsi delal VS - ja matematiku na FJFI CVUT (a tak jsem si to tam oblibil, ze nadvakrat ) - a tam ten historicky kontext integralu a tak se dal pomerne dobre domyslet (a zvlast Vrana to i dost zminuje ve svych skriptech). A Stollova historie fyziky byla taky paradni. (Treba mne to zase uplne nesedi - ja si radeji prectu moderni syntezu nez klasiky. Ale muj otec - byl fyzik - rikal neco podobneho o fyzice, ze originalni clanky byvaji ty nejlepsi.) Potiz s VS je, ze pet let je malo casu. A kazdy chce neco jineho. Hodne lidi treba chce, aby VS dala lidem prakticke dovednosti do prace spis nez teorii. Ja jsem odpurce takoveho pristupu, myslim, ze VS ma ucit predevsim teorii. Jinak na matematiku na stredni mam taky svuj nazor - osekal bych geometrii a ucil vic computer science. Na druhou stranu, nejake dokazovani jsme na stredni brali. Na zakladce se zase berou slovni (a taky fyzikalni) ulohy, coz vyzaduje znacnou davku samostatneho premysleni. No ale uznavam, ze na takoveho Smullyana to tedy nema.
Tak nevim jakou jsi delal VS - ja matematiku na FJFI CVUT (a tak jsem si to tam oblibil, ze nadvakrat ) - a tam ten historicky kontext integralu a tak se dal pomerne dobre domyslet (a zvlast Vrana to i dost zminuje ve svych skriptech). A Stollova historie fyziky byla taky paradni.TUL pod Fiňkem.
Na druhou stranu, nejake dokazovani jsme na stredni brali.My ne. Tohle je taky docela problém, že se tam míchají gymplisti s lidma z technických středních, kde je tempo výuky matematiky úplně jiné. A od obou dvou skupin se čeká, že to všechno bez potíží zvládnou, takže lidi ze středních vylítaj na matice a lidi z gymplu vylítaj na číslicovce.
A od obou dvou skupin se čeká, že to všechno bez potíží zvládnou, takže lidi ze středních vylítaj na matice a lidi z gymplu vylítaj na číslicovce.Neni to ale cena za tu moznost volby (zde myslim spis rodicu nez deti)? Ostatne v IT (na FJFI) aspon za me (druha polovina 90. let) bylo celkem bezne, ze v rocniku bylo par lidi, co nikdy nevideli PC (jelikoz ho nemeli doma). A pak lidi jako ja, kteri treba programovali nekdy od sedme tridy. Mne prijde, ze proste s tim se clovek musi na VS vyrovnat. Ta prvni skupina to mela tezsi, ale dalo se to zvladnout.
TUL pod Fiňkem.Heh já měl Segetha a Kouckýho (ten dokázal mluvit tak na rychlosti 2x, ale pořád zajímavě).
To je zrovna jeden z těch učitelů matematiky, u kterých si myslím, že takových by mělo být víc.Jj nadstandard.
V kombinaci s tím, že ty hodiny byly od 7:20 ráno to bylo fakt vražedné.:-O
Co mě třeba hrozně sralo je, že matematiku nikdo, ani na VŠ neučil historicky. Pro mě osobně je to o hodně lepší způsob výuky, protože prostě nedokážu přijmout něco jen tak (dokážu, ale má to poločas asi tak měsíc), potřebuju vidět souvislosti. Vem si třeba takové integrály. Ve škole to na tebe prostě jen tak vybalí a koukej se sám nějak učit. Přitom největším mozkům naší civilizace to trvalo tisíce let, než na to přišly.+1 problém je, že bude asi málo hodin. Ale pokud je času dost, tak to samotné "vyzkoumání" problému je velmi cenné.
Jenze, jednak se Amerika za tu dobu (co vsichni ti nobeliste a tak vychodili skolu) dost zmenila - prisel neoliberalismus, a za druhe, jak sam pises, Chomsky chodil na Deweyovu skolu coz je opravdu dost netradicni system.A v tom je prave ta vyspelost americkeho skolstva...ty vole oni tam uz pred 80 rokmi (podla Chomskeho veku) mali moznost dat dieta na nejaku alternativnu skolu! Kedy prisli tie Waldorfské blbosti k nam?! Je to par rokov. Pred 80 rokmi tam mali obrovsky vyber roznych skol podla pristupu k ziakom, podla vierovyznania, podla narocnosti, podla zamerania skoly,..Bystroushaak by si z takeho vyberu krochkal blahom, hlavne ked on si uvedomuje dolezitost vzdelania a chce do vzdelania pre svoju dceru investovat nejake peniaze (spominal ze by platil sukromnych ucitelov).
ty vole oni tam uz pred 80 rokmi (podla Chomskeho veku) mali moznost dat dieta na nejaku alternativnu skolu! Kedy prisli tie Waldorfské blbosti k nam?! Je to par rokov.Nebylo by víc fér porovnávat USA s celou Evropou? V takovém případě totiž zjistíš, že už v 30. letech bylo po Evropě těch škol celkom dost...
Kedy prisli tie Waldorfské blbosti k nam?! Je to par rokov.Po pádu komunismu. Jinak nejde jen o Waldorfské školy, těch alternativních přístupů je mnohem víc, včetně například domácí školy.
Bystroushaak by si z takeho vyberu krochkal blahom, hlavne ked on si uvedomuje dolezitost vzdelania a chce do vzdelania pre svoju dceru investovat nejake peniaze (spominal ze by platil sukromnych ucitelov).Ano. Jen pro pořádek, bavíme se tu o základních školách. Proti středním / vysokým toho tolik nemám. Zároveň s tím souhlasím s tím, že její vzdělání by mělo být minimálně ekvivalentní tomu, co dostávají ostatní, tedy nebráním se například rozdílovým zkouškám a tak podobně. Ideálně by však samozřejmě mělo být lepší, jak co do stylu, tak co do dosahu a obsahu. Jinak není bez zajímavosti, že například Elon Musk pro svoje děti založil vlastní školu, pokud někdo potřebuje jako argument někoho z populární kultury: Elitní soukromá škola Elona Muska má již přes 30 studentů, First space, then auto—now Elon Musk quietly tinkers with education. Jinak lehce offtopic, ale pro mě bylo kdysi velmi poučné toto: Kdo je Martin Dulski?
jj pystroušák by moh ňákou knížku napsat misto čtení furt ;D ;D
.........................bystroušák :/ :D :D ;D
Vcelku záhy se přišlo na to, že jsem dysgrafik a že nestíhám psát tak rychle, jak učitelka diktuje. Hodiny češtiny se pro mě staly naprostým utrpením a hrůzou. Nechat se celé roky nutit do něčeho, co naprosto nestíhám, kdy dělám spoustu chyb, pravidelně si odnáším pětky a sklízím za to posměch jak od učitelů, tak od ostatních dětí dodneška patří k jedněm z nejvíc stresujících záležitostí, co jsem kdy zažil.Hele píšou tu cosi o souvislostech dysgrafie a poškození mozku (LMD). Mám pro tebe velice špatnou zprávu…
Zkoušel sis někdy nechat vyšetřit mozek odborníkem?
... takže jsem si hned druhý den spočítal, že je mi šest let, že škola trvá minimálně devět (to nám řekla učitelka první hodinu), což je víc, než jsem naživu a dostal jsem z toho závrať. Psal se rok 1995 ...No jo, právě v roce 1995 se změnila délka základní školy z 8 na 9 let. Já jsem chodit do školy začal o pár let dříve, kdy osnovy byly ještě navržené pro 4 roky na prvním + 4 roky na druhém stupni. Pro náš ročník pak tato změna znamenala, že se mezi první a druhý stupeň přidala 5. třída, která byla něco mezi. Což mě zpětně vždycky trochu štvalo, protože mi z méno pohledu přišlo, že by ta základní škola mohla klidně trvat jen 8 let a nic moc by se nedělo (a jako bonus by se opět sesynchronizovala maturita s dosažením plnoletosti). Ale co jsem to teď dohledával, tak to bylo ještě mnohem zamotanější:
V roce 1953 byla povinná školní docházka zkrácena na osm let. Zákon z roku 1960 ji ale opět prodloužil na 9 let a zakotvil současnou strukturu škol i její terminologii: základní škola (v letech 1960-1978 základní devítiletá škola) se člení na 1. a 2. stupeň. Délka stupňů se v průběhu doby měnila z 5 + 4 (v čase devítileté školy) na 4 + 4 (v době osmileté základní školy v letech 1979-1989), pak na 4 + 5 (v letech 1990-1995, kdy poslední rok povinné devítileté školní docházky bylo možno absolvovat na střední škole, což prakticky znamenalo 4 + 4 + 1) a počínaje školním rokem 1995/96 zpět na 5 + 4.Každopádně díky za výborný zápisek.
Pomohlo to tomu být sám sebou, nemám pravdu?To je docela divná věc, říct tohle. Dá se to říct úplně o všem a postrádá to smysl.
Pokud něčeho lehce lituji, tak že to bylo neefektivní.Ano, presne, toto. Trikrat, this, this, this. Fscking waste of time. Jediny, co nebyla ztrata casu, byla pro mne stredni ve Skoda Auto, kde jsem dopochopil zbytek elektroniky, co mi nedaval smysl (takovy to, chapu, ze je to z pisku, ale jakto ze to kua takhle pocita). Plus jsem se mohl projit svarovnou za provozu, to pak tezko nepohrdat praci beznych nadeniku od mlada, kdyz vidim, jak nebudou potreba nikde... A ja se ptam: na co *KUA* system vychovava primarne nadeniky? Problem celyho sveta je, ze megawatthodina je v tisicich korun, ne nejaky globalni oteplovani, ne nejaky ostatni podruzny problemy. Energeticka krize je jmeno naseho problemu, ale jak s tim mam neco udelat, kdyz jsem byl fakt uzasne motivovany projit si celou poradnou matematiku, dokud to mozek pobiral nativne v obrazkach primo, nezastren slovy s vicero vyznamy? Kdybychom vymysleli, jak zlevnit MWh z 5ti tisic na 5 haliru a vyrobit jich tolikrat vic, nemyslite, ze bychom se divali napr. na tak smesny problem, jako globalni oteplovani, trochu jinak? Kdyz posunem energetickej problem o dostatek radu do irelevantnosti, muzem preskladavat atom z atomu na atom trikrat tam a zpatky za den. Na co vychovavame prinejlepsim kvalifikovanejsi obsluhu CNCcek a pokladni do Kauflandu, prosim? Proc systemem prolezou jenom ti, co maji nejnudnejsi nejkonvencnejsi mysleni? Proc je to papir na "umim poslouchat", misto toho, aby to byl papir na "umim premyslet"? ...
Pokud bych chodil někam do školy s individuální přístupem, tak jsem si naprosto jistý, že bych úplně celou základní školu byl schopný „vystudovat“ během čtyř, nebo pěti let a o nic bych nepřišel.Pomalé tempo ve školách je problém, ale na druhou stranu není vstřebávání znalostí jediným úkolem základky. Jde taky o to se naučit žít ve společnosti, kde jsou lidé různí. Protože v práci taky narazíš na lidi s kterými musíš spolupracovat a rozhodně nebudou mít všichni stejné tempo. Utíkat odevšud a zavírat se do sebe není řešení pro každého. Problém je spíš v tom, že když nemáš dobrého učitele, tak máš smůlu a prostě se nudíš. Dál schopnost učit se není u lidí lineární, takže pokud trochu ztratíš v nižším věku, není problém to později dohnat.
Jde taky o to se naučit žít ve společnosti, kde jsou lidé různí.To je vymluva, znouzectnost, collateral damage, nebo to je skutecny cil?
Jde taky o to se naučit žít ve společnosti, kde jsou lidé různí.A to tedy základní školy umějí naplňovat? A je na to potřeba devět let?
Dál schopnost učit se není u lidí lineární, takže pokud trochu ztratíš v nižším věku, není problém to později dohnat.Problém to je, pokud ve škole ztratíš přirozenou vnitřní motivaci a naopak si v rámci adaptace na dané prostředí osvojíš zlozvyky a lenost.
A to tedy základní školy umějí naplňovat? A je na to potřeba devět let?Systémově to naplňovat neumějí, jen pokud máš štěstí na učitele (jako v podstatě jakýkoliv aspekt vzdělávání u nás). Netuším kolik je na to potřeba času.
Problém to je, pokud ve škole ztratíš přirozenou vnitřní motivaci a naopak si v rámci adaptace na dané prostředí osvojíš zlozvyky a lenost.Souhlas, ale já jsem to spíš myslel tak, aby se do dětí nehustilo maximum co zvládnou, ale nechal se jim právě prostor se projevit nějak samostatně. To asi naše školy nezvládnou, vzhledem k tomu, že děti musí sedět a poslouchat.
Jde taky o to se naučit žít ve společnosti, kde jsou lidé různí.Vážně ti přijde, že tohle ospravedlňuje devět let nudy? Pokud se něco takového v životě budeš muset fakt učit (tedy předpoklad, že se tomu prostě jednoduše nepřizpůsobíš a musíš na tom pracovat), tak jak dlouho ti to bude trvat? Za život jsem vystřídal už relativně dost prací, abych se nebál říct, že dýl jak týden asi těžko. Možná kdybys přešel z nějaké práce ala kancelářská krysa do práce ala kopáč kanálů, tak tam chápu, že by to byl najednou záhul, ale třeba naopak bys měl jen těžko nějaké potíže.
Protože v práci taky narazíš na lidi s kterými musíš spolupracovat a rozhodně nebudou mít všichni stejné tempo.Já třeba docela běžně pracuji rychleji než ostatní. Mám trochu jinou dynamiku práce, kde některé části dne neudělám skoro nic a pak během pár hodin kdy se „dostanu do zóny“ udělám velké množství práce. V průměru jsem i tak o 20/30% rychlejší*, než ostatní. Myslíš že je to pro mě, či pro ostatní problém? Vůbec není. Za to přitom vůbec nemůže základní škola. V práci místo abych se nudil, tak přidám třeba lepší pokrytí testy, dokumentaci a tak podobně. Pustím se předběžně do jiného projektu. Možností jsou tisíce a počkat na pomalejší kolegy je prostě otázka lidské slušnosti a tolerance rozdílů mezi lidmi. Oproti tomu na základní škole jsem třeba při hodinách „čtení“ běžně přečetl celou čítanku a pak co? Vytáhnout si vlastní knížku sralo učitelku, jít pryč jsem nemohl, tak nezbylo než si prostě kreslit a nudit se. *Nechci tvrdit, že jsem nějak talentovanější, nebo chytřejší, spíš už mám fakt hodně praxe a jsem hodně efektivní v používání svých nástrojů.
Za to přitom vůbec nemůže základní škola.Tohle mě přijde hodně silné tvrzení, který se nedá dokázat ani vyvrátit.
A proč bys tuhle další činnost nemohl mít i ve škole? Já nechci obhajovat stávající systém školství, ale spíš sem chtěl ukázat, že výuka se nedá kvantifikovat jen množstvím znalostí, které do tebe někdo nasypal za co nejkratší dobu.Já netvrdím, že nemohl. Tvrdím, že to tak prostě nefungovalo a troufám si tvrdit, že je to otázka štěstí i v dnešní době.
Tohle mě přijde hodně silné tvrzení, který se nedá dokázat ani vyvrátit.Dá se vyvrátit tak, že se zamyslím nad svými zkušenostmi a zážitky a jednoduše to vyhodnotím. Co myslím, že mě základní škola naučila je unikat do vlastní hlavy, třeba při čekání na dopravní prostředky. Ale to je taková divná výhoda, asi jako říkat že vězení bylo fajn, protože ti dodalo trpělivost. Nikdo při smyslech by to dobrovolně nepodstoupil znova jen kvůli tomu, takže to tu cenu očividně nemá.
Jde taky o to se naučit žít ve společnosti, kde jsou lidé různí.Zcela jistě. Společnost přece funguje tak, že jsem roky zavřený se stejnými 30 lidmi kteří mají prakticky stejný věk a stejnou (z definice) úroveň znalostí že.
Nevidím v tom žiadny prínos okrem sociálneho, ako si písal, proste naučiť sa vychádzať s rôznymi charaktermi ľudí.Dodám, že to bylo zapříčiněno střídáním škol a celých prostředí, na které se musíš nuceně adaptovat.
Dodám, že to bylo zapříčiněno střídáním škol a celých prostředí, na které se musíš nuceně adaptovat.Musíš zapadnúť aby si nebol outsider, to je ten sociálny rozmer bez toho, že by sa o to priano výuka/škola nejak zaslúžíla. Čo sa týka výuky, tak som sa hrozne nudil, zrejme by som nikdy ani nepochopil ako sa odvodzujä rovnice, keby som si to sám nenaštudoval. Proste vidím to aj na dcére, keď učiteľka povie, "ja učím angličtinu štyridsať rokov a ešte som takýto sloh nevidela". Mno tú angličtinu nemá zo školy. Zbytočne zabitý čas.
V podstatě to byla ta nejmíň efektivní věc, co jsem kdy v životě dělal. Pokud bych chodil někam do školy s individuální přístupem, tak jsem si naprosto jistý, že bych úplně celou základní školu byl schopný „vystudovat“ během čtyř, nebo pěti let a o nic bych nepřišel.Tahle metrika (za jaký čas bys dokázal dosáhnout stejného zlepšení, kdyby nebyly věci posrané) mě také kdysi napadla a docela se mi líbí. Osobně jsem měl naštěstí dobrou základku (podle této metriky tak 7.5/9), strašnou střední (2/4) (tj. mám to přesně naopak než ty) a teď právě dokončuji skvělou VŠ (5.5/5.5). Část vzpomínek jsem už vytěsnil, ale chtěl bych uvést pár heuristik, které by fiasku na střední pomohly zabránit:
Pokud jste v přijímačkách první, okamžitě utečte.To se lehko řekne, ale v praxi člověk kvůli pojebanému systému nemá mnoho možností. Maturitu člověk v ČR potřebuje, aby se dostal na VŠ. Tudíž potřebuje na nějakou střední školu jít. Pokud má štěstí a bydlí třebas v Praze, tak jakýs takýs výběr trochu má. V provincii vůbec ne a když uvěří rodiči (který nechce dítě pustit na internát na druhý konec republiky), že místní gymnázium je dobrá škola, tak jsou prostě čtyři roky v hajzlu; v lepším případě si ještě žák vyřídí přeskočení řekněme jednoho ročníku, ale stejně jsme na promarněných třech letech! Naprosto vážně – nebýt všelijakých fykosů a káespéček, díky nimž jsem alespoň pár týdnů v roce mohl trávit s rozumnými lidmi a trochu potrénovat mozek, nevím, co za trosku by dnes ze mne bylo.
To se lehko řekne, ale v praxi člověk kvůli pojebanému systému nemá mnoho možností.Typicky si dává přihlášku na víc škol, takže si může vybrat tu, kde první nebyl (pokud není první všude, což se mi teda nestalo :). (OK, deformace Prahou, asi fakt existují místa, kde více SŠ dostupných není) Kamarádi co potřebovali dodatečně maturitu to řešili nějakou dálkovou/poloprezenční kam se nemuselo moc chodit a nakonec z toho byl papír.
Naprosto vážně – nebýt všelijakých fykosů a káespéček, díky nimž jsem alespoň pár týdnů v roce mohl trávit s rozumnými lidmi a trochu potrénovat mozek, nevím, co za trosku by dnes ze mne bylo.Nebýt brmlabu, … dtto
Jsme jednou ze dvou středních škol v ČR, která spouští moderní obor Kybernetická bezpečnost
Pokud jste v přijímačkách první, okamžitě utečte. Signalizuje to přesně ten jev, o kterém píšeš: Látka bude řídká, jak kaše pro kojenceYMMV. S kámošem ze ZŠ jsme šli na gympl se zaměřením na matiku (a příbuzné obory), on byl 1., já 3., přesto jsme se pak následně rozhodně nenudili... Zejména fyzika byla těžká... (Je ale pravda, že jsme asi ani jeden neměli tu motivaci a/nebo IQ, jaké asi máš ty.)
Normálně bych se o spoustu věcí nezajímal, ale díky základce mám obecný přehled a už tenkrát jsem si toto moc dobře uvědomoval.Přesně tak. Základní škola tu není od toho aby cvičila odborníky a ani naopak aby naučila obyčejného peona jen číst psát a počítat, ale je tu od toho aby všem dala možná co největší všeobecný přehled. Resp. každému tolik co si z ní odnese.
Ze sociálního pohledu na tom byla střední líp, než základka (nebyly tam velké rozdíly a všichni si byli rovnější a každý respektoval každého).Jo, jo. Taky to mám tak. Na přijímačky a na začátku prváku jsem si říkal jaké to bude peklo, ale ono to bylo přesně naopak. Ti největší mazáci co rupli z ročníků nad rupli zase a těžko říct jestli je to tím že prostě lidi před tím osmnáctým rokem dospívají nebo tím, že nějaké to jádro časem vykrystalizuje (střední nikoho nikdo nenechá procházet pokud má v hlavě nasráno), ale za sebe můžu jednoznačně říct že střední byly zatím nejlepší léta co jsem zažil. Popravdě ve svaťák a pak samozřejmě po matuře jsem hned chytl depku z toho že musím dál a už se nikdy nevrátím i když bych měl být vlastně rád že jsem splnil. A ono je to fajn když člověk ví že existují i větší nerdíci než je on sám.
A rolexky? Ty nemam dodnesTady jsi je ještě měl ... No nicméně jestli je vás na toho Odina víc, tak byste se asi měli nějak vzájemně dohodnout, aby ta postavička 'Odin' aspoň trochu dávala smysl...
ISSN 1214-1267, (c) 1999-2007 Stickfish s.r.o.