Dan Bricklin (Programmers at Work)

16. 7. 2008 | Tomáš Znamenáček | Rozhovory | 3654×

Dan Bricklin, tvůrce prvního tabulkového kalkulátoru VisiCalc, v rozhovoru popisuje svá studia na MIT, kde potkal spoustu zajímavých lidí, a práci ve společnosti Digital Equipment Corporation, pro kterou napsal (mimo jiné) první textový procesor.

Programmers at Work je kniha 19 rozhovorů s významnými programátory, kteří svou prací a myšlenkami tvarovali podobu dnešních operačních systémů a mnoha dalších aplikací. Ačkoliv vyšla již v roce 1986, rozhovory jsou z velké míry nadčasové a stále velmi zajímavé. Susan Lammers se po více než 20 letech od prvního vydání knihy rozhodla zveřejnit rozhovory na Internetu a dala AbcLinuxu.cz souhlas k jejich překladu a vydání. Kvůli jejich délce bude většina rozhovorů rozdělena na dva díly. Každý rozhovor doplníme o krátký dodatek, ve kterém budou shrnuty další osudy jednotlivých programátorů.

---

Philadelphský rodák Dan Bricklin se narodil 16. července 1951. V roce 1973 absolvoval MIT bakalářským titulem v elektrotechnice a informatice, poté pracoval jako programátor pro firmy Digital Equipment Corporation a Fas Fax Corporation a později nastoupil do magisterského studijního programu obchodu na Harvardu. Tam na základě zkušeností a rad svých spolužáků a profesorů navrhl tabulkový procesor.

V roce 1978 se – stále ještě na Harvardu – spojil s Bobem Frankstonem, starým spolužákem z MIT, a vyvinuli funkční verzi programu. Tak vznikl VisiCalc. Společně založili firmu Software Arts, v lednu 1979 ji zapsali do rejstříku akciových společností a v dubnu téhož roku podepsali smlouvu s firmou Personal Software, která měla VisiCalc prodávat. (Firma Personal Software se později přejmenovala na VisiCorp.) Zprávy o VisiCalcu se šířily rychle. Do května 1981 se prodalo přes sto tisíc kopií a v roce 1983 překročil počet prodaných kusů půlmilionovou hranici. Úspěch Software Arts pokračoval až do roku 1984, kdy se firma kvůli právům na VisiCalc pustila do velkého právního sporu s VisiCorp.

V květnu 1985 Dan Bricklin ze Software Arts odešel, nakrátko pracoval jako poradce ve firmě Lotus a nakonec ještě v roce 1985 založil svůj nejnovější podnik Software Garden. První produkt této firmy se jmenuje Ukázkový program Dana Bricklina [Dan Bricklin's Demo Program].

S Danem Bricklinem jsem se setkala v jeho domě na předměstí Bostonu. Pracuje v druhé ložnici, která slouží jako kancelář jeho nové firmy Software Garden. Začíná od začátku; s novou filosofií, která staví na jeho zkušenostech s vzestupem a pádem Software Arts. Tentokrát už nikoliv s nevinností, nezkrotným nadšením a nevyčerpatelnou energií své první firmy, ale spíše s jistou dávkou opatrnosti, zkušeností a kontroly. Jak sám říká, nechce mít z firmy ranč nebo farmu – chce si pěstovat malou softwarovou zahradu, která se vejde na dvorek, pokryje jeho potřeby a bude mu dělat radost.

Zkušenosti získané při vývoji VisiCalcu jsou na Danu Bricklinovi patrné na první pohled. Má uvolněné vystupování, mluví tiše a inteligentně. Pečlivě a přemýšlivě se mnou probral své zkušenosti z vývoje tabulkového procesoru VisiCalc, vedení firmy Software Arts a plány s novým programem a firmou.

Co jste s počítači dělal během studia na MIT?

Na MIT jsem šel začátkem roku 1970 a dostal jsem práci v Projektu MAC, kterému se dneska říká Informatická laboratoř. Tam jsem potkal Boba Frankstona, Davida Reeda a další programátory, kteří měli později na svědomí spoustu zajímavých projektů.

Programoval jsem tam dlouho, celé bakalářské studium. Můj první projekt byla kalkulačka. Překvapilo mě, že Multics, tehdejší víceuživatelský systém MIT, neměl kalkulačku pro příkazový řádek, které byste mohli říct dejme tomu „calc 2+2“ a ona by vrátila čtyřku, nebo sinus x, zkrátka cokoliv. Taková kalkulačka chyběla, a tak jsem se do ní pustil. O patro nad námi seděla skupina pro umělou inteligenci, která pracovala na Lispu. Na MIT byla ohromná spousta různých lidí, třeba Richard Stallman, ten známý hacker. Na MIT jsem se potkal s opravdu zkušenými profesionály z hodně oborů.

Na čem dalším jste na MIT pracoval?

Dělal jsem na řadě různých věcí. Byl jsem členem týmu, který implementoval APL, a od roku 1973 jsem ho vedl. Také jsem byl zapojený do projektu Lisp.

Na podzim 1973 jsem vzal místo ve firmě Digital Equipment Corporation ve skupině Typeset‑10, která se věnovala počítačové sazbě dokumentů. Původně mi nabízeli místo v pracovní skupině zaměřené na jazyky, což byl můj obor. Ale během pohovoru jsem narazil na Michaela Spiera, se kterým jsem pracoval na MIT, a ten mi doporučil, abych se podíval na tu sazečskou skupinu. Můj otec byl tiskař a jeho otec byl tiskař, takže mě sazba zajímala víc než jazyky. Sazba je blíž skutečnému světu. Měli jsme obrazovky a počítačové sázecí stroje.

Co jste ve skupině Typeset‑10 dělal?

První, k čemu jsem se dostal, byl program pro překlad zpravodajských zpráv. Příchozí zprávy bylo potřeba přeložit do jazyka, podle kterého počítač sázel. Hodně jsem se při tom naučil o reálných aplikacích – když byla v programu chyba a tisk se zpozdil, vyšly pozdě noviny, firmu to stálo hodně peněz a já jsem to schytal. Měli jsme termíny a dělali jsme pod velkým tlakem.

Zaměstnanci novin se nezajímali o technologie, chtěli si udržet práci. Dokud technika fungovala, byli spokojení a nepřemýšleli nad ní. Tam jsem si uvědomil, jak technologie vnímají obyčejní lidé.

Vzpomínám si na jedny noviny, které v rádiu rozhlásily, že otisknou přepis pásek z aféry Watergate. Přepis přišel po drátu ve formátu, se kterým si program nevěděl rady. Abychom ho dali dohromady včas, museli jsme program upravovat za běhu – a zároveň to bylo poprvé, co nám po drátu přišel záznam nějaké pásky. To si pamatuji moc dobře. Když k tomu tehdy došlo, letěl jsem zrovna do jiných novin a kvůli tomu problému mě zavolali zpátky. Byla to divočina. Když jsem se vrátil, měl jsem v kapse kartáček na zuby a nic víc, moje kufry byly na cestě do Kanady.

Novinový systém byla aplikace ze skutečného světa, pod obrovským tlakem. Nedalo se to srovnávat třeba s vývojem překladače na MIT, kde jsou lidé k problémům hodně tolerantní a řeknou si „no dobře, tak to spravíme příští měsíc“.

Velký dojem na mě udělalo, když jsem si uvědomil, jak se práce obyčejného uživatele liší od práce programátora. Kdykoliv nějaká úloha zpomalila, lidé z redakce jí nastavili vysokou prioritu, která pak rozhodila celý plánovací algoritmus počítače. A oni se divili, že se jim počítač chová „divně“.

Jednou se jim dostal malý kousek papíru do optické čtečky znaků, která se používala pro kontrolu vytištěného textu. Kvůli tomuhle kousíčku papíru bylo na jedné stránce o několik chyb navíc, sázecí program chyby našel a oznámil chybu formátu. Jenže všechny chybové zprávy chodily na systémovou konzoli, což byl levný a pomalý dálnopis (Model 33), který je nestíhal tisknout. Celý systém čekal na to, až konzole dotiskne chybové zprávy. A oni tam seděli, u počítače za několik miliónů dolarů, a kvůli jednomu malému papírku a pomalému dálnopisu jim utíkala uzávěrka novin. Pak se asi za dva dny zvedli, koupili si terminál, který zvládl třicet znaků za vteřinu, a všechno bylo rázem v pořádku.

Co přišlo po projektu Typeset‑10?

Další věc, na které jsem se podílel, byl první textový procesor na světě, opět v rámci DEC. Už dřív jsem pro DEC dělal program pro sázecí terminál, pak jsem dělal na softwaru pro jiný sázecí terminál a nakonec jsem skončil u textového procesoru. Psal jsem hodně nízkoúrovňový kód, dokonce jsem napsal první verzi mikrokódu pro stroj s 512 bajty paměti. Měl se pálit do ROM. Pak jsem přešel na PDP-osmičky a textové procesory.

Jaké měl ten textový procesor funkce?

Byli jsme hodně omezení hardwarem. V podstatě jsme museli používat standardní hardware od DEC. Vyprosili jsme si menší úpravu jednoho ze standardních terminálů, aby kromě posouvání textu dolů uměl posouvat i nahoru, ale to bylo všechno – na rozdíl od většiny ostatních firem jsme nemohli použít žádný zvláštní hardware. Vedl jsem skupinu, která textový procesor navrhovala. Bylo to PDP-8 se 16 K slov o délce 12 bitů. Co do funkcí byl náš produkt srovnatelný s dnešním WordStarem.

Měli jsme dobrou hromadnou korespondenci, seznamy a tisk na pozadí. Dokument se nedržel v paměti, takže jsme zvládli dokumenty o velikosti celé diskety. Návrh jsme dělali společně; já sám jsem pak psal specifikaci, kód souborového systému, příkazový systém a tisk na pozadí.

Naučil jsem se hodně o tom, jak dovést produkt na trh. Návrh počítačových sázecích strojů mě naučil, jak důležité je efektivní používání obrazovky a minimalizace počtu úhozů, protože hodně sazečů se platí od úhozu. Tyhle věci se mi hodily později při návrhu textového procesoru a také při práci na VisiCalcu.

Byla pro vás práce v DEC podobná zátěž jako práce ve skupině Typeset‑10?

V DEC jsem pracoval většinou od jedenácti dopoledne do jedné v noci. Nosil jsem roztrhané modré džíny, plnovous až sem a vlasy do půl zad.

Pak se Digital stěhoval do New Hampshiru a mně se s nimi nechtělo, takže jsem se začal rozhlížet po jiné práci. Promluvil jsem si s několika lidmi z různých personálních oddělení a začalo mi být jasné, že kdybych si dodělal magisterský titul, měl bych to na trhu jednodušší. Zároveň jsem věděl o lidech, kteří se jako programátoři dostali do slepé uličky, protože museli konkurovat mladým hejskům, jako jsem byl já. Měli jsme slušné vzdělání, brali jsme nižší platy a pracovali déle. Viděl jsem, že bude těžké zůstat na špičce. Viděl jsem padesátileté programátory, kterým nikdo nechtěl dát práci. A navíc jsem vždycky chtěl svou vlastní firmu, takže jsem si říkal, že bych mohl jít na obchodní školu.

Hlásil jsem se na obchod na Harvardu a MIT, dostal jsem se na oba. Nejdřív jsem chtěl jít na MIT, protože měli kratší studijní program a říkal jsem si, že bych to měl vzít co nejrychleji. Nakonec jsem si ale vybral Harvard, protože jsem měl pocit, že se mám hodně co učit a bude lepší tomu věnovat dva roky. Během čekání na začátek školního roku jsem vzal další práci, která se ukázala jako velice zajímavá.

Bylo to místo hlavního programátora v malé firmičce, která dělala elektronické pokladny založené na mikroprocesorech. Používali Motorolu 6800 a na jednu z jejich desek se jim podařilo dostat 64 K. Používalo to něco jako koaxiální kabel, který byl natažený mezi všemi pokladnami. Pokladny se programovaly v nějaké variantě FORTHu. Udělal jsem na tom stávajícím systému hodně práce – udržoval jsem ho, přidával jsem nové funkce a převáděl ho na nový hardware.

Uživatele systému tvořili náctiletí zaměstnaní v rychlých občerstveních. Kdyby se něco rozbilo, servisní technik by se objevil tak za den a rychlé občerstvení se na celý den nikomu zavírat nechce. Byl to důmyslný systém. Kancelář každou noc automaticky obvolala všechny obchody a posbírala informace v elektronické podobě. Věděli, kolik láku jim zbylo ve sklenicích na pultu. Když jste si objednali Big Maca, počítač znal recept.

Sledoval jsem, jak malá firma vážně konkuruje NCR a podobným. Po DEC to byla velká změna, protože DEC mělo obrat v miliardách dolarů a bylo ve Fortune 500. Byl jsem na obchodku připravený.

VisiCalc vás napadl na obchodní škole? Co přesně k němu vedlo?

Když jsem měl psát nějaký domácí úkol, pomáhal jsem si malými programy v Basicu, které jsem psal na systému od DEC. Jenže to bylo pomalé. I když mi třeba psaní programu pro nějakou analýzu do týmového projektu trvalo dejme tomu čtvrt hodiny, dvacet minut, bylo to pro mě moc – a navíc se mi do programu většinou vloudily chyby.

A tehdy mě napadlo udělat něco jako VisiCalc, spojit bezprostřednost textového procesoru a plynulé vyjadřovací schopnosti obrazovky.

Jak jste si původně představoval návrh VisiCalcu?

Původní návrh byl hodně futuristický. Představoval jsem si ruku na kalkulačce, která bude mít na spodní straně kuličku jako myš, abyste s ní mohli hýbat kurzorem na obrazovce. Numerickou klávesnici byste měli rovnou pod rukou, abyste kvůli výpočtu nemuseli nikam odbíhat. Chtěl jsem mít průhledný displej, jako bývá ve stíhačkách, abyste čísla viděli rovnou před sebou. Prototypoval jsem to v Basicu na jaře 1978.

Tušil jste, že váš nápad bude tak úspěšný?

Pokračování.

© Susan Lammers 1986–2008, přeloženo s laskavým dovolením autorky.

       

Komentáře

[TM]

Málo se ví, že firma VisiCorp stála za vůbec prvním GUI pro IBM PC kompatibilní počítače: Visi On.
Viz. třeba: http://toastytech.com/guis/vision.html