Jef Raskin - 2 (Programmers at Work)

26. 9. 2008 | Tomáš Znamenáček | Rozhovory | 3705×

V dokončení rozhovoru mluví Jef Raskin o tom, jak by mělo být uživatelské prostředí přímočaré a jednoduché. Z počítače by se měl stát spotřebič. Tuto myšlenku realizoval v projektu SwyftCard své nové firmy Information Appliance. „V začátcích Macintoshe nikdo – dokonce ani Jobs – nevěděl, co jsou ikony nebo bitmapové obrazovky. Teď je zná každý člověk z oboru. Dokázal jsem to jednou, dokážu to znovu.“

Programmers at Work je kniha 19 rozhovorů s významnými programátory, kteří svou prací a myšlenkami tvarovali podobu dnešních operačních systémů a mnoha dalších aplikací. Ačkoliv vyšla již v roce 1986, rozhovory jsou z velké míry nadčasové a stále velmi zajímavé. Susan Lammers se po více než 20 letech od prvního vydání knihy rozhodla zveřejnit rozhovory na Internetu a dala AbcLinuxu.cz souhlas k jejich překladu a vydání. Kvůli jejich délce bude většina rozhovorů rozdělena na dva díly. Každý rozhovor doplníme o krátký dodatek, ve kterém budou shrnuty další osudy jednotlivých programátorů.

---

Začátek rozhovoru: Jef Raskin (Programmers at Work).

Jak to?

Protože v začátcích Applu se na formální vzdělání koukalo skrz prsty. Návody jsem tam mohl začít psát jen díky tomu, že jsem Wozovi řekl: „Expert na hardware jsi tady ty,“ Randymu zase, že na software je tady on, a já že umím jen psát dokumentaci, takže se vzájemně necháme na pokoji.

Jak dlouho vám trval vývoj SwyftCard?

Firma už existuje asi tři roky, ale děláme i jiné věci, takže přesně vám to neřeknu. Nezakládali jsme firmu s tím, že budeme vyrábět přídavné karty pro Apple IIe. Ale byl to podle všeho tak dobrý nápad, že mi přišlo líto ten produkt nevydat. Viděl jsem v Applu a Xeroxu kupu dobrých nápadů, které se stěhovaly z jednoho stolu na druhý a na trh se nikdy nedostaly.

Sháněl jste peníze na Information Appliance těžko, nebo to díky dobrému nápadu a vašemu dobrému jménu z dob Macintoshe šlo samo?

Když jsem měl přesně rozmyšlené, co bude SwyftCard dělat, zavázal jsem několik svých kamarádů z Applu a Xerox PARC k mlčenlivosti a specifikaci jim ukázal. Jednou se na ni podívali a sborem prohlásili: „Tohle v žádném případě nepůjde, to už jsme zkoušeli roky.“ A pak všichni druhý den volali a říkali: „Poslyš, víš co, ono by to možná fungovat mohlo.“ Tak jsem se rozhodl zaplatit několik programátorů čistě ze svého, abych tu myšlenku zkusil dotáhnout do praxe. Rozhodl jsem se psát ve Forthu, protože je to hezky úsporný jazyk a dá se implementovat za malé peníze. Není to zrovna můj oblíbený jazyk, ale pro tuhle konkrétní aplikaci se podle mě hodil. Vždycky jsem věřil tomu, že by si člověk pro každou práci měl vybrat ten správný nástroj.

Takže jsem zaplatil programátora ve Forthu a několik dalších lidí, většinou kamarádů. Z Applu nikoho, té firmy jsem se vůbec nechtěl dotknout. Bál jsem se potenciálních právních problémů a Apple byla dost sprostá firma na to, abych se bál oprávněně.

Vsadili jste při propagaci produktu na velkou marketingovou kampaň?

Na marketing už nám nezbýval rozpočet. Vzali jsme pár dolarů a koupili několik reklam, aby se o produktu dozvěděli uživatelé, kteří ho chtěli. Ohlasy jsou nadšené a prodej stoupá mnohem rychleji, než jsme čekali.

Co říkáte na agresivní marketing? Myslíte si, že oboru v některých ohledech škodí?

To rozhodně. Nedávno jsem viděl celostránkovou barevnou reklamu na LCD obrazovku pro Apple IIc. Zavolal jsem výrobci a oni povídají, že ji budou mít hotovou do desíti měsíců. Celostránková reklama v barvě! To jsou podle mě vyhozené peníze.

Jako univerzitní profesor, novinář, dokumentátor a hardwarový designér jste vždy razil myšlenku, že počítače jsou přístupné i pro obyčejné lidi. Není firma Information Appliance jen další podoba téhle myšlenky?

Pokud firma uspěje, zase oslovím milióny lidí. Nositelem myšlenky ale je především produkt – všichni mě budou poslouchat jen za předpokladu, že firma vydělá hodně peněz. Pokud chce někdo v tomhle světě hlásat myšlenky, bohužel musí vydělat peníze.

Kdybych chtěl svět přesvědčit, že budoucnost patří bitmapovým obrazovkám, psaním článků by se mi to nepovedlo. Xerox napsal desítky článků, a kdo ho poslouchal? Ale pošlete na trh Macintosh, dejte rozumnou cenu, prodejte pár desítek tisíc kusů a hádejte co se stane? Každý, kdo si ho koupí nebo o něm přečte, objeví myšlenku bitmapových obrazovek a grafiky. Okamžitě zjistí, že nepotřebuje oddělený textový a grafický režim, že písmenka jsou jen další příklad grafiky, a že můžete mít pěkné fonty i bez dodatečného hardwaru.

V dnešním světě bohužel naprosto jasně platí, že čím víc peněz vyděláte, tím víc lidí vás bude poslouchat. Dokud vás necituje Fortune, Forbes nebo Wall Street Journal, nikdo vás neposlouchá. A když řeknete něco, díky čemu vyděláte hromadu peněz, posluchači se hned najdou. Ať už jste řekla cokoliv.

Zažil jste obě krajní polohy podnikatelského spektra, co si myslíte o rozdílu mezi velkými a malými firmami?

Přál bych vám slyšet, co si Jobs plánoval udělat, až Apple vyroste. Zapomínal své ideály tak rychle. Woz na tom byl mnohem líp. Mezi těch pár lidí, kteří vydělali peníze a vůbec se nezměnili, patří třeba Brian Howard. To je fantastický člověk. Ještě pořád jezdí autem, které jsem mu před deseti lety prodal za 75 dolarů.

Jaký největší problém podle vás čeká na vaši firmu?

Přijít na to, jak prodat něco odlišného. To je největší problém. Svět ještě není tak docela připravený věřit. Je to stejné jako v začátcích Applu, když se nás ptali, k čemu to bude dobré. Nedokázali jsme přijít s dostatečně dobrou odpovědí, takže si mysleli, že se počítač nebude prodávat. Ale jsem si jistý tím, že náš produkt bude prodávat pověst. Někdo ho vyzkouší a řekne: „Tohle je vážně na práci. Nemá to patnáct fontů a nemůžu si text vytisknout gotickým písmem přes pět papírů napříč, ale článek jsem odevzdal v termínu.“ Takhle se prodat dá. Časem ho lidé pochopí.

Stejně tak v začátcích Macintoshe nikdo – dokonce ani Jobs – nevěděl, co jsou ikony nebo bitmapové obrazovky. Teď je zná každý člověk z oboru. Dokázal jsem to jednou, dokážu to znovu.

Co říkáte na momentální útlum počítačového průmyslu?

Že na něm asi vyděláme velké peníze. Útlum podle mě přišel kvůli tomu, že pokud byl někdo ochotný koupit špatně ovladatelný počítač, už to udělal. Teď už se prodávají jen lidem, kteří si je nechají vnutit – třeba protože s ním musí pracovat nebo jim někdo řekl, že musí. Nebo protože Jonesovi támhle přes ulici jeden mají. Zrovna teď má ideální příležitost produkt, který je prostě jednoduchý a je s ním zábava. Podle mě je trh složitých počítačů plný a naše firma otevře úplně novou část trhu.

Jakmile jednou zkusíte náš systém a vrátíte se k tomu svému, při každém použití počítače si budete říkat: „Kdybych dělal s Information Appliance, už by to bylo hotové. Nečekal bych tu s rukama v klíně, nepřišel bych o ten pěkný nápad nebo pěknou větu, která mě napadla.“ Snažím se prodávat systémy, se kterými budou lidé spokojenější. Když použijete náš produkt, uděláte víc práce a strávíte kratší dobu handrkováním s počítačem.

Myslíte si, že počítače časem zvládnou víc než zpracování textu, výpočty a podobné aplikace? Co všechny ty sliby o řízení domácnosti?

Těm jsem nikdy moc nevěřil, a řeknu vám proč. O řízení domácnosti se budou starat specializované mikropočítače. Ony už se starají dnes. Ale nebereme je jako počítače, jsou to spotřebiče. Když zapínáte chytrou mikrovlnku, myslíte na to, že má mikroprocesor, trochu RAM a ROM a běhají na ní programy? Zajímá to vůbec někoho? Jednoduše naťukáte čas, strčíte dovnitř jídlo a máte ho ohřáté k snídani. To máme jeden schovaný mikroprocesor, a takových je víc. Ale budou tuhle práci dělat počítače? Ani omylem. Viděla jste někdy dva počítačové produkty, které by byly navzájem kompatibilní? Myslíte si, že firma XYZ, která vyrábí elektricky ovládaná okna, bude řešit kompatibilitu s počítači firmy G? Sama víte, jaká dřina je propojit tiskárnu a počítač dvou různých výrobců. Nefunguje to, nic takového se nestane.

Máte kromě své práce v počítačovém oboru nějaké jiné tvůrčí projekty?

Spoustu. Jsem klasický vynálezce, projekty mi lezou z uší. Mám například firmu, která vyrábí rádiem řízené modely letadel. Mám rozdělaný nový design klavíru, který zřejmě bude stejně úspěšný jako všechny předchozí pokusy o zlepšení klavíru v posledních sto letech, jmenovitě tedy naprostá katastrofa. Hraje báječně, ale nevím, jestli se kdy prodá.

Dělám na numericky řízené frézce s cenou do pěti tisíc dolarů, kterou by si mohly dovolit i menší firmy. (V současnosti se nejlevnější prodávají za 30–100 tisíc dolarů.) Jedna z nich už mi doma funguje.

Když jsem si pročítala návod k vašemu produktu, všimla jsem si dvou věcí: Za prvé je na tak jednoduchý produkt dost tlustý a za druhé je velice obsáhlý a čtivý. Mám ho brát jako ukázku vašeho přístupu k počítačové literatuře?

Celý ten návod se snaží o úplně odlišný přístup k věci. Konkrétně své čtenáře považuje za lidské bytosti podobné vám nebo mně. Nikdo z nás nechce procházet stovky návodů, aby našel odpověď na jednoduchou otázku. A rádi čteme hezkou angličtinu. Takže když jsem tenhle projekt začínal, usmyslel jsem si napsat co nejjednodušší a nejpříjemnější návod.

Ještě než jsme návod vydali, dali jsme si práci s psaním a sazbou jeho první verze, u které jsme už předem věděli, že se do světa nedostane. Přesto ale vypadala dobře, aby nikdo neměl pocit, že dostal pracovní verzi. Proč? Aby uživatelé doopravdy měli zájem ji vyzkoušet, něco se z ní dozvědět. Chtěli jsme jim dát pocit, že dostávají opravdický, dokončený systém. Konečnou verzi návodu jsme napsali až v okamžiku, kdy jsme měli systém hotový. Když vedete svou vlastní firmu, máte možnost dělat věci správně. Nikdy předtím jsem nepracoval ve firmě, která by mi dovolila dokumentaci napsat, zahodit a přepsat. Taky jsme udělali všechny ty podružnosti, kterými se většina firem v oboru nezabývá – například jsme uvedli jména všech lidí, kteří na projektu pracovali.

Ta velikost návodu má svůj důvod. Zastáváme názor, že pokud máte náš návod a ještě nějaké další vybavení, neměli byste potřebovat žádné další manuály. Většinu odpovědí najdete v našem návodu – nejen odpovědi na otázky, které se týkají našeho vybavení, ale i na všechno ostatní, s čím se můžete setkat. Myslíme si, že v tomhle se od všech ostatních návodů lišíme. Když vás zajímá, proč je produkt tak jednoduchý, můžete si přečíst jeho schéma a sekci Hardwarové principy. Nic před vámi netajíme. Když chcete vědět, proč je tak rychlý, přečtete si Softwarové principy. A pak máme ještě Principy uživatelského rozhraní, které jsem v žádném jiném manuálu neviděl. Návod obsahuje dlouhý slovník odborných výrazů, ze kterého se můžete hodně dozvědět o oboru. Definujeme každý použitý výraz. A nemluvím o slovníku na dvě stránky – mluvím o skutečném slovníku. Pak je tu samozřejmě rejstřík, stránky a stránky rejstříkových hesel.

Všimla jsem si správně určitého pohrdání uživatelským rozhraním, které používá něco jiného než běžná anglická slova a příkazy?

Na význam ikony většinou nepřijdu, zatímco na význam anglického slova ano. Pro mě je jednodušší překládat z angličtiny do španělštiny nebo francouzštiny než přijít s ikonami, které by byly srozumitelné na celém světě.

Moje práce jde tímhle směrem už dlouho. Teprve když jsem odešel ze Silicon Valley a držel si půl roku čistou hlavu, došlo mi, že jsem jednoduše plakal na špatném hrobě.

Chcete říct, že jste se tam nechal zaplést do kolotoče zbytečné složitosti?

Ikony, okna, myši, velké operační systémy, velké programy, integrované aplikace, … Chtěl bych světu připomenout, že pokud jsou dvě věci na jednom menu, ještě to neznamená, že jdou dobře k sobě.

To byste tedy vzkázal do Silicon Valley? Abyste autorům složitých systémů ukázal, že existuje jednodušší řešení?

Ano.

Označil byste tenhle návod za vrchol vaší dokumentátorské kariéry?

Začínal jsem v počítačové branži jako reportér pro Doctora Dobbse, Byte a dnes už neexistující časopis Silicon Valley Gazette. Pak jsem pracoval v Applu jako manažer publikační činnosti a napsal jsem několik vysoce hodnocených manuálů, ale tenhle návod je daleko nad vším, co jsem kdy napsal. Nepsal jsem ho sám – hlavním autorem je David Alzofon, já jsem napsal sotva polovinu. Celý systém je založený na několika pravidlech – několika psychologických principech, které dohromady dávají dobře použitelný systém. Pokud si v návodu přečtete všechny oddíly o principech systému, zjistíte, že máme určitou pevnou představu o tom, jak lidé pracují. Díky tomu jsme mohli navrhnout náš produkt.

A ta představa?

Je celkem jednoduchá. Položil jsem sám sobě otázku: „Proč si lidé vytvářejí určité návyky?“ Já jsem při práci se systémem nejspokojenější, když se o samotný systém vůbec nemusím starat a můžu se věnovat jen své práci. Systém by neměl překážet. Když si navyklým pohybem zavazuji tkaničky, nepřemýšlím o tom. Nevěnuji pozornost zavazování bot. Chtěl jsem systém natolik jednoduchý, aby uživatele neodváděl od jejich práce – chtěl jsem přirozený systém, který by fungoval na základě zvyku. A tak jsem si položil další otázku: „Jak vznikají zvyky?“

Psychologická literatura praví, že zvyk je jedním způsobem opakovaně prováděná činnost, kterou má člověk tendenci stejným způsobem dělat i nadále. Z toho okamžitě plyne několik závěrů. Představte si, jak řídíte auto. A teď si představte, že každý čtvrtek se plyn a brzda prohodí. Skončili byste na zdi, nebo ve zdi. S tím by se nedalo žít. Počítače přitom věci mění neustále, protože rozeznávají takzvané režimy. Správný systém by žádné režimy rozeznávat neměl. Stejná uživatelská akce by vždycky měla vzbudit stejnou reakci systému.

SwyftWare v podstatě žádné režimy nemá. Většina počítačových designérů si z neznámých důvodů libuje, když se jedna věc dá udělat několika způsoby. Když se dá něco udělat patnácti různými způsoby, mají pocit, že vám dali svobodu. Faktem je, že většina uživatelů používá jen zlomek z příkazů svého textového procesoru. Existuje několik příkazů, které používají všichni. A přestože si třeba uživatel přečetl návod a ví, že existuje o něco efektivnější řešení, nezajímá ho. Používá to, na které je zvyklý.

Na Macintoshi má každý příkaz pro myš ještě ekvivalentní klávesovou zkratku, protože nikdo nechce neustále sahat na tu šílenou myš. Dobře, ale kdykoliv má uživatel na výběr, nastane chvilka váhání, ve které přemýšlí nad návodem. I když už máte zafixovaný zvyk, stejně se někdy při práci zamyslíte a říkáte si: „Páni, nedalo by se tohle udělat rychleji?“

Takže nejenže by stejná akce měla vždy vést ke stejné reakci, ale ke každému cíli by měla vždy vést jen jedna cesta. Pak budete pokaždé používat jen ji a není nad čím přemýšlet. My tomu říkáme „monotonie“. Můj systém není dokonale monotónní, ale je tak blízko, jak jen jsem to dokázal. [smích] Možná se časem naučím udělat systém, který bude dokonale monotónní.

Čím podle vás může společnosti přispět umělá inteligence?

Umělá inteligence nás učí hodně o nás samých a o našem vědění. Na levném počítači se ale s jakoukoliv slušnější umělou inteligencí nesetkáte, alespoň v dohledné době ne.

Opravdová umělá inteligence je něco jako náboženství. Dřív se říkalo, že nad oblohou je nebe s anděly. Pak se tam dostala raketa a zjistili jsme, že to není pravda. Tak změnili písničku. Jakmile něco dokážete, hned se to přestane považovat za umělou inteligenci.

Jednu dobu se mělo za to, že prvky umělé inteligence obsahují šachové herní programy. Když jsem byl na univerzitě, mohli jste si programováním šachových programů vysloužit doktorát. Teď si šachový program koupíte za třicet dolarů a umělá inteligence už mu nikdo neříká. Je to jen takový algoritmus, co hraje šachy.

Takže je tu zaprvé problém s definicí, a pak je to ještě složitější. Podle někoho by programy měly rozumět přirozenému jazyku. Jenže naše vyjadřování je příliš nepřesné, a to nejen pro počítač. Těžko zjistit, co přesně se má udělat – proto máme programovací jazyky. Kdokoliv někdy pracoval podle anglicky psané specifikace, ví, že programovat se podle ní nedá, protože není dostatečně přesná. Pokud to nezvládne člověk, těžko to můžeme chtít od počítače. Kdykoliv pracujete s takzvanou umělou inteligencí, musíte počítač naučit určitou slovní zásobu. Můžete mít dejme tomu pět příkazů a chtít, aby počítač rozuměl všem jejich ekvivalentům. Jenže on jim rozumět nebude – někdo řekne třeba „dej mi číslo zaměstnance“, zatímco Angličan by řekl: „Mohl byste prosím být tak laskav a vyhledal mi číselné označení zaměstnance?“ Přesně tenhle problém se v AI řeší.

Slibné výsledky studia AI se mnohdy špatně vykládají. Díky umělé inteligenci jsme se dozvěděli spoustu věcí o podstatě jazyka, to je perfektní. Myslím si tedy, že umělá inteligence stojí za námahu? Rozhodně. Povede ke kvalitním produktům? Jen k několika málo. Naplní sliby, o kterých se píše v běžném tisku? Ani omylem. Budu do umělé inteligence investovat velké peníze? Ne.

Před chvílí jste mluvil o vztahu mezi penězi, slávou a mocí. Musel jste si kvůli svému úspěchu zvyknout na nějaké změny?

Povím vám hezkou příhodu. Míval jsem starou oranžovou dodávku, kterou jsem si koupil v sedmdesátém. International Harvester. Několikrát přejela Státy, dalo se v ní spát, všechno vydržela. Báječná mašina. Takže jsem byl ve vedení Applu a vozil lidi na oběd ve své staré oranžové dodávce. Měl jsem moc práce na to, aby mě zajímaly pokroky ve světě aut; nebyl jsem v „hračkárně“ celé měsíce. Časem se začaly trousit drobné poznámky: „Proč si nekoupíš slušné auto?“ No dobře, jsem zodpovědný zaměstnanec.

Všichni ostatní měli Porsche 928 nebo Mercedes Benz, já jsem žádné luxusní auto nikdy nechtěl. Jenže oni chtěli, abych jezdil v něčem seriózním. Tak jsme dali s bratrem hlavy dohromady a on přišel na nápad. Povídá: „Za peníze, které bys dal do nového Mercedesu nebo Porsche, můžeš mít ojetý Rolls Royce v bezvadném stavu. Nikdo ti pak nemůže vyčítat, že nejezdíš solidním autem, a stejně nebude po jejich.“ Tak jsem si pořídil ojetý Rolls Royce. Je to legrace. Někteří lidi, kteří se mnou ve firmě v životě nepromluvili, teď se mnou mluví docela rádi.

A navíc jsem se leccos dozvěděl o té naší demokracii, kterou tu máme. Když jsem zajel k benzínce, najednou mi pečlivě utírali přední okno a říkali mi pane. Klidně jsem mohl zaparkovat na zákazu parkování přímo před restaurací a zase mi říkali pane a děkovali mi, že stojím takhle na očích, aby každý viděl, že sem chodí jíst majitel Rollsu. A taky byla pokaždé legrace zajet k okýnku u McDonald’s.

Dozvěděl jsem se za okénkem Rolls Royce hodně o světě. Přijel jsem na letiště a hned si pro mě přišla pětice pánů, otevřeli mi dveře a povídají: „Vítejte na mezinárodním letišti v San Franciscu, pane.“ Dokud jsem jezdil něčím jiným, nikdy se mi to nestalo. Čekali obrovské dýško. A užil jsem si spoustu legrace v centru San Jose mezi menšími rybami. Řidiči mají pro velké železo tolik respektu, co já pro jejich obyčejná auta.

Mohl jsem bez okolků přijet ke každé velké továrně, třeba ke Kaiserovi. Hlídač nehlídač, stačilo projet. Vždycky jsem si to tam chtěl prohlédnout, ale nikdy jsem nedostal povolení. V Rollsu stačilo přijet a zamumlat, že mám domluvenou schůzku s panem Umfordem. „Děkuji, pane, přeji hezký den.“

Když jsem z Applu odešel, Rolls jsem prodal.

¶

© Susan Lammers 1986–2008, přeloženo s laskavým dovolením autorky.

¶

Prvním produktem Raskinovy firmy Information Appliance byla rozšiřující karta SwyftCard pro Apple IIe. Následovala její softwarová verze SwyftWare a nakonec i samostatný přenosný počítač. Raskin svůj produkt licencoval Canonu, který tak v roce 1987 přišel s podobným počítačem nazvaným Canon Cat. Canon Cat byl postavený na procesoru Motorola 68000, prodával se za necelých 1500 dolarů, měl čistě textové rozhraní a ovládal se výhradně klávesnicí. Jeho rozhraní vzbudilo velký zájem uživatelů, ale komerční úspěch se nedostavil. Raskin to částečně dával za vinu Jobsovi, který prý tou dobou Canonu něco naznačoval o počítači NeXT.

Začátkem nového tisíciletí se Jef Raskin rozhodl na základě svých zkušeností navrhnout nové počítačové rozhraní. Projekt se původně jmenoval The Humane Environment (zkráceně THE), později byl přejmenován na Archy. Mezi jeho základní vlastnosti má patřit například v rozhovoru zmiňovaná absence různých pracovních režimů, automatická persistence dat nebo stírání rozdílů mezi aplikacemi – shrnutí Raskinových velice zajímavých představ o návrhu uživatelských rozhraní je k vidění na webu.

Projekt Archy je dnes ve fázi alfa testování, můžete si ho zkusit stáhnout. Jef Raskin se jeho dokončení bohužel už nedočká, v únoru 2005 zemřel ve věku 61 let na rakovinu slinivky.

       

Komentáře

[____]

S tím Rolls Roycem je to dost zajímavé...

[jozka]

Saty delaj cloveka

Ale do mesta jsou lepsi auta. V Landroveru staci na magistrale vyhodit blinkr a hned se ve vedlejsim pruhu udela misto samo od sebe

[Jose.]

Když jsem míval žigula 1500 s kolejnicí vepředu místo nárazníku tak to fungovalo úplně stejně

[bpbp]

i s tou myší je to docela zajímavé... a vůbec to byl hodně zajímavej chlap.

[koffr]

hm je to frajer, ostatne jako vetsina tejpku v tomto serialu. v clanku je chyba, doma mu urcite bezi digitalni frezka, ne freza!

[koffr]

btw, jde tenhle překlad někde koupit jako kniha (nebo bude po dokončení seriálu?)

[zoul]

Jedná se o tom, výsledky zatím nejasné.

[zoul]

Marjapano, on je v tom skutečně rozdíl (frézka, fréza)! Ve slovníku to mám špatně. Frézka mu doma běží, děkuju.

[Robert Krátký]

Dík, opraveno.

[xxxs]

uplny blazon, asi najzaujimavejsi z uverejnenych.

[HappyFoot]

Z těchhle lidí asi nikdo nemůže být tak nějak "normální"

[Michal Fecko]

Z těchhle lidí asi nikdo nemůže být tak nějak "normální"

Asi tak... Uz teraz sa tesim na serial "Killing programmers - Hans Reiser část 1."

[Robo]

Rozhovor so Stevom Wozniakom na SME

[Me]

Dokázal jsem to jednou, dokážu to znovu. Už se dlouho těším na podobnou revoluci jako přechod od textového režimu ke grafice, ale nějak pořád nic. Že by přecejen platilo, že opravdu velkou ránu udělá člověk nulakrát, maximálně jedenkrát za život?

[hankey]

Jsou někde nějaké informace o tom rozhraní? Já jsem to četl, co bylo na wikipedii i jinde v internetu, ale moc si to představit neumím. Ale počítač jako spotřebič bych bral, bo mě už nebaví nic řešit a nastavovat a zálohovat a obnovovat a prostě se starat, chci jen pracovat. Alespoň, že nám zbyl ze staré školy ten Mac. A myslím, že by to šlo udělat i se současnými rozhraními. Jen dát lidem co potřebují a nic víc. Jen je problém s tím, že se i sw technologie tak rychle mění, až to hezké není... Musely by být zajištěny bez zásahu uživatele inteligenční aktualizace. A co když by chtěl člověk jinší program...? Ach jo.

[petr_p]

Na živo jsem to neviděl, ale podle popisu na Wikipedii a na webu toho prototypu si to představuji jako kříženec Acme (textový editor v Plan9) a Vimu.

Acme má právě správce souborů a textový editor integrován dohromady a kdekoliv v textu je možné označit kus textu a ten nechat vykonat jako příkaz nebo s ním manipulovat jako se souborem. Rovněž uživatelské rozhraní nečiní rozdíl mezi editorem a správcem. Navíc je to podobné tilingovému správci oken, protože jednotlivá okna spolu sousedí a je možné je pružně měnit, posunovat, minimalizovat a tak.

Bohužel bez myši je to neovladatelné. Ale mám dojem, že poslední Raskinovo rozhraní také lpí na polohovacím rozhraní, i když stále umožňuje hojně využívat strukturovaných příkazů jako ve Vimu (např. jdi na konec odstavce, smaž vše do konce odstavce).

Jak Raskin ukazuje, že stejná funkce se má udělat jednou, tak to je v podstatě dnes rozpracováno technologií kparts v KDE nebo CORBA v Gnome. Prostě na každý způsob užití je knihovna a aplikace je v podstatě skládačka knihoven. Z hlediska API je velmi pokročilé Cocoa v Mac OS X, protože tam se používá ObjectiveC (něco jako smalltalk), a tak programovací jazyk skutečně podporuje tohle lepení kódu.

Ovšem z hlediska trvalosti dat jsem skeptický. Již tehdy Raskin musel osekat složitost i funkce programu, aby mohl „všechno okamžitě ukládat“. Navíc tehdejší počítače byly děsně jednoduchý, on v podstatě dělal suspend to EEPROM nebo možná ten kód i data běželi přímo z ní (in place execution), takže se nic nikam ukládat nemuselo. Určitě se nepochlubil životností této paměti a jak by uživatel měl migrovat z jedné rozšiřující karty na druhou.

Zrovna tak osekání funkcionality, až z počítače udělal hloupou kalkulačku, by bylo dnes nepřijatelné. Lidi chtějí počítač, protože to je univerzální programovatelný stroj. Sice si to neuvědomují a když chtějí nainstalovat novou hru, tak si na to zavolají souseda, ale vzdát by se této možnosti nechtěli. A jakmile máte rozšiřitelný systém, musíte mít rozhraní, vrstvy, protokoly, buffery atd., takže takové zkratky jako Raskin si dovolit nemůžeme.

[Lojza]

Objective-C je něco jako SmallTalk? Uff, to je teda silné kafe.