Jef Raskin (Programmers at Work)

24. 9. 2008 | Tomáš Znamenáček | Rozhovory | 4782×

Jef Raskin je známý především jako otec projektu Apple Macintosh. Kromě toho však byl také úspěšný muzikant, vyučoval výtvarné umění a napsal dnes již klasickou knihu o uživatelském rozhraní (The Humane Interface). V rozhovoru mimo jiné popisuje, jak probíhala práce na Apple Macintosh a jak bylo obtížné projekt prosadit, když byl Steve Jobs proti. Nenechte si ujít podrobný rozbor toho, jaká by to byla otrava, kdyby topinkovače vyráběli v počítačových firmách.

Programmers at Work je kniha 19 rozhovorů s významnými programátory, kteří svou prací a myšlenkami tvarovali podobu dnešních operačních systémů a mnoha dalších aplikací. Ačkoliv vyšla již v roce 1986, rozhovory jsou z velké míry nadčasové a stále velmi zajímavé. Susan Lammers se po více než 20 letech od prvního vydání knihy rozhodla zveřejnit rozhovory na Internetu a dala AbcLinuxu.cz souhlas k jejich překladu a vydání. Kvůli jejich délce bude většina rozhovorů rozdělena na dva díly. Každý rozhovor doplníme o krátký dodatek, ve kterém budou shrnuty další osudy jednotlivých programátorů.

---

Jef Raskin, tvůrce projektu Apple Macintosh, je muž mnoha talentů. Kromě jiného je bývalým dirigentem komorní opery v San Franciscu, držitelem patentů v návrhu obalů, letectví a elektronice; umělcem, jehož díla se vystavovala v newyorském Muzeu moderního umění a losangeleském Muzeu umění; a v současné době také ředitelem firmy Information Appliance. Narodil se v New York City v roce 1943, který sám označuje jako „rok narození digitálního počítače“.

Na Newyorské státní univerzitě ve Stony Brook studoval matematiku, filosofii a hudbu; během svého studia získal několik stipendií a grant od americké Národní vědecké nadace. Po pěti letech studia promoval s bakalářským titulem z filosofie, následně získal magisterský titul z informatiky na Pennsylvánské státní univerzitě a začal vyučovat výtvarné umění na Kalifornské univerzitě v San Diegu (UCSD). Tam pět let učil a zároveň pracoval jako ředitel univerzitního výpočetního střediska.

Z UCSD dal výpověď tím, že přeletěl rektorův dům v horkovzdušném balónu, což je podle jeho slov zhruba všechno, co kdo potřebuje vědět o jeho důvodech pro odchod. (Výrazem hot air neboli horký vzduch se v angličtině označují prázdné řeči. – pozn. překl.) Vydal se na dráhu profesionálního muzikanta, vyučoval a dirigoval. Po uvedení mikroprocesoru 8080 založil firmu Bannister & Crun, aby novou technologii nějak využil. Firma si na trhu našla místo psaním dokumentace a softwaru pro Heath, Apple, National Semiconductor a další společnosti.

V roce 1978 se Jef Raskin stal jedenatřicátým zaměstnancem Applu, kde původně nastupoval jako manažer pro dokumentaci. Později postoupil na místo manažera pokročilých systémů a vytvořil skupinu, která navrhla Macintosh. V roce 1982 z Applu odešel a vyučoval na Dansk Datamatik Institute v Dánsku, odkud se pak vrátil do Silicon Valley a založil firmu Information Appliance.

Když Jef Raskin uslyšel název této knihy, rychle podotkl, že není tak docela programátor, ale designér nebo „metaprogramátor“, a že jeho firma se klasickým softwarem nezabývá. Jef Raskin je člověk, který se snaží nesplynout s davem. Je to vynálezce s originálními nápady na nové programy a nové využití mikropočítačů. Nepatří mezi ty, kteří si nakonec k počítači sednou a začnou psát zdrojový kód. Tento rozdíl mezi programátorem a softwarovým nebo systémovým designérem je čím dál větší – roste se složitostí softwaru a počtem lidí školených v překladu specifikací do kódu.

Kancelář Raskinovy nové firmy je na University Avenue v Palo Altu, tedy ve městě, které je působištěm mnoha dalších odpadlíků z firmy Apple. Kanceláře Information Appliance se v ničem nepodobají okázale elegantním kancelářím jiných softwarových firem – jsou celkem malé, poněkud zašlé a zkrátka skrznaskrz obyčejné. Klidně by mohly sloužit nějakému dodavateli malých domácích spotřebičů a řekla bych, že tohle všechno zapadá do Raskinova pojetí mikropočítačů.

Se svou šedivějící bradkou, lehce plešatící hlavou a pozornýma, těkajícíma očima vypadá Jef Raskin jako zasloužilý profesor. Uvítal mě a udýchaně vysvětloval, že se po cestě do práce zapletl do cyklistické nehody, která ho zdržela. Vypadal poněkud vyvedený z míry, zavedl mě do své malé kanceláře a začal se dávat dohromady. Na jedné straně jeho stolu stál Apple IIe, u protější stěny syntezátor Yamaha a za mnou kolo s přehazovačkou, cyklistická pumpa a něco na způsob malého orientálního oltáře.

Raskin je velice živý, vznětlivý člověk. Chvílemi jsem si připadala jako na pouti – v jednom okamžiku přesvědčivě předváděl svůj nový produkt, jako kdyby tahal králíky z klobouku, aby vzápětí začal žonglovat, přeběhl místnost a zahrál nějakou skladbu na svém syntezátoru nebo přes plochu svého stolu poslal malé autíčko. To všechno během rozhovoru o minulosti, přítomnosti a budoucnosti mikropočítačů.

Jef Raskin má vizi toho, jak by mikropočítače měly vypadat: Ne jako bájné a tajemné stroje, ale jako nenápadné, snadno použitelné a praktické spotřebiče.

Asi nejvíc lidí vás zná jako autora projektu Macintosh ve firmě Apple. Jakou roli jste tam přesně hrál?

Apple v roce 1979 pracoval na Lise. Věřte nebo ne, Lisa původně začínala v textovém režimu. Já jsem tehdy v Applu pracoval jako manažer pokročilých systémů a byl jsem z ní vážně nešťastný. Byla hrozně drahá a podle mě nemělo smysl snažit se v cenové hladině minipočítačů konkurovat firmám typu DEC, Data General nebo IBM.

Když jsem byl začátkem sedmdesátých let na stáži ve stanfordské laboratoři umělé inteligence, strávil jsem hodně času ve výzkumném centru Xeroxu PARC. Z toho, co v Xeroxu prováděli s bitmapovou obrazovkou, klávesnicí a grafikou, jsem byl nadšený. Tvrdě jsem v Applu lobboval a podařilo se mi firmu přesvědčit, aby Lisa přešla na bitmapy. Pomáhal jsem dát Apple a Xerox dohromady; Xerox v jednu chvíli vlastnil zhruba deset procent akcií Applu.

Navrhoval jsem postavit snadno ovladatelný počítač, který by kombinoval text a grafiku a prodával se asi za tisíc dolarů. Steve Jobs prohlásil, že to je naprostá šílenost, kterou se v životě nepodaří prodat a kterou odmítá. Snažil se celý projekt zamést pod koberec. Čili jsem se pokusil Stevovi vyhnout, zašel jsem za tehdejším předsedou Mikem Markkulou a probrali jsme můj nápad do posledního detailu. Markkula i tehdejší prezident Mike Scott pak naštěstí Jobsovi řekli, aby mě nechal na pokoji.

Nabral jsem tři členy původního týmu: Buda Tribbla, Briana Howarda a Burrella Smithe. Přesunuli jsme se do jiné budovy, začali jsme pracovat na prototypech Macintoshe i jeho softwaru a nakonec ho úspěšně rozběhli.

Když se pak Jobs později dostal k vedení firmy, přišel s historkou o tom, že Macy vznikly v rámci jakési „pirátské operace“. My jsme se vůbec nesnažili náš projekt před zbytkem firmy nějak tajit, jak jednu dobu tvrdil – se zbytkem Applu jsme vycházeli výborně. Jen jsme se snažili projekt držet z jeho dosahu. Protože Jobs se ho celé dva počáteční roky snažil zničit. Nechápal, o co nám šlo.

Původní Macintosh byl výsledek pečlivého, racionálního návrhu. Postupem času si v Applu všichni uvědomili, že je to hlavní naděje firmy, hlavní potenciální nástupce Apple II. A pak projekt převzal Jobs. Prostě přišel a řekl: „Přebírám hardware Macintoshe, můžete si nechat software a publikace“. Původní návrh softwaru vyhodil z okna, udělal Macintosh po softwarové stránce kompatibilní s Lisou a trval na použití myši. Počítač byl najednou mnohem větší, složitější a mnohem dražší. Teď se táhne jako slimák. Používala jste někdy MacWrite? My mu říkáme MacWait. O dalších pár měsíců později Jobs prohlásil, že si bere i software a že si můžeme nechat publikace. Na to já odpověděl, že si může vzít i publikace, a odešel jsem. To byl květen 1982. Společně s Markkulou mě prosili, abych neodcházel – ať prý jim dám ještě měsíc a udělají mi nabídku, která se nedá odmítnout. Dal jsem Applu měsíc, oni mi udělali nabídku a já jsem odmítl.

Ale počítač měl úspěch, Jobs určitě k projektu něčím přispěl?

Měl na svědomí několik hodně důležitých zásahů (zvlášť v počátcích Applu), díky kterým Apple neskončil jako další z mnoha malých firmiček, ale jako obrovská firma, kterou známe dnes. Měl dobré nápady: Dostal Apple II do jedné hezké krabičky, zvládal marketing, dokázal nabrat opravdu dobré lidi a dokázal dohlédnout na to, aby měl počítač prvotřídní dokumentaci.

Vypadá to, že na připisování zásluh za svou práci jste hodně citlivý.

Rozhodně nechci tvrdit, že jsem celý Macintosh dal dohromady já; byla to týmová práce. Bohatě by stačilo, kdyby se Jobs spokojil se zásluhami za to, co doopravdy udělal. Jenže on trvá na tom, že si bude přisvojovat i výsledky práce ostatních lidí, což je podle mého názoru nešťastné.

Velice mě pobavil článek v jednom z posledních Newsweeků, ve kterém Jobs říká, že má ještě několik slušných návrhů v zásobě. On neměl nikdy v zásobě jediný návrh. Nikdy nenavrhl jediný produkt. Apple II navrhl Woz (Steve Wozniak). Lisu navrhl Ken Rothmuller a další. Macintosh jsem navrhl já se svým týmem. Apple III navrhl Wendell Sanders. Co navrhl Jobs? Nic.

Řekl byste, že vaše práce pro Apple byla špatná zkušenost?

Ne. Prvních několik let, od sedmdesátéhošestého do osmdesátého, to byla fantazie. Užíval jsem si ji a vůbec toho nelituju. Prvních několik let se s Jobsem a Wozniakem pracovalo jedna radost. Ale od konce roku 1980 do roku 1982 to pro mě v Applu byla noční můra.

Když jste opouštěl Apple, myslel jste si, že se ještě někdy k oboru vrátíte?

Říkal jsem si, že něco takového už v životě neudělám – ani žádnou podobnou pitomost, jako třeba pracovat v Silicon Valley. Sedmidenního pracovního týdne jsem měl po krk.

Po odchodu z Applu jsem se vrátil k učení, v Dánsku. Zrovna jsem se oženil a byli jsme na líbánkách, když mi to došlo: Uvědomil jsem si, že jsem celá ta léta dělal chybu. Chtěl jsem navrhnout lepší počítač, ale přitom jsem vůbec nechtěl dostat počítač. Chtěl jsem něco, co by fungovalo spíš jako spotřebič. To byl moc dobrý nápad na to, abych si ho nechával pro sebe.

A byl to nápad, který vás vedl k založení současné firmy Information Appliance. Slovo appliance znamená spotřebič, jak je to poznat na vašich výrobcích?

Všimla jste si někdy, že neexistuje žádná diskusní skupina uživatelů praček? Nikdo nepotřebuje skupinovou podporu k tomu, aby vypral. Do pračky prostě strčíte prádlo, zmáčknete knoflík a prádlo se vypere. Na zpracování informací nepotřebuji hardware a software – co doopravdy potřebuji je spotřebič, který ho za mě udělá. A co přesně je potřeba dělat? Podle průzkumů používá 85 % uživatelů osobních počítačů textový procesor, takže potřebujeme textový procesor, ten nejlepší textový procesor na světě. Ale já jsem tak trochu ňouma, udržím v hlavě nanejvýš deset nebo patnáct příkazů. Proto používám systém, který jich nabízí jen pět. Proto můžu vstát ve tři hodiny ráno, nakráčet k počítači a jednoduše napsat, co mě zrovna napadlo.

Jinými slovy jste systém zkusili zjednodušit?

Přesně. Představte si, jak by to vypadalo, kdyby počítačová firma navrhla opékač topinek. Vstanete, chcete si dát topinku. Kdyby to byl topinkovač od General Electric, strčila byste do něj chleba a hotovo. Jenže ouha, tenhle je od počítačové firmy. Co se stane? Za prvé si dvě minuty počkáte, než se topinkovač zkontroluje. Pak vložíte systémovou disketu, nabootujete, vložíte snídaňovou disketu a zadáte příkaz nahraj topinkovac. Co dál? Dál se objeví menu a ptá se, co máte za chleba. Kdyby to byl program z Kalifornie, měl bych na výběr croissant, preclík, anglický muffin, celozrnný a na konci samozřejmě bílý chleba. Možnosti by byly označené od A do E a vy byste stiskla dejme tomu C. Nestalo by se vůbec nic, protože jste zapomněla na Enter. Člověk by si myslel, že je mašina dostatečně chytrá, aby reagovala už na samotné C, ale Enter musí stisknout stejně. Myslíte si, že teď už něco bude dělat?

…?

Jistěže ne. Je to přeci topinkovač od počítačové firmy. Bude po vás chtít, abyste mu zadání potvrdila, a vy už ho v tu chvíli budete chtít rozbít o nejbližší stěnu. Ještě nemáte dost? Nemáte počítačů plné zuby už léta? Jenže jakmile za ně dáte několik tisíc dolarů, s veškerou jejich blbostí se smíříte, stejně jako všichni ostatní. Milióny lidí musí podobné nesmysly strpět při práci s počítačem denně.

Takže napíšete Yes a stisknete Enter, ale dostanete chybové hlášení, protože jste měla zadat něco jiného. Podíváte se do návodu, ale nedozvíte se nic, protože jeho autoři popisovali prototyp, který se změnil. Nakonec strčíte plátek chleba do topinkovače, zadáte, jestli ho chcete opéct jen zlehka, pořádně, nebo na troud, a počítač se vás zeptá, jestli si chcete nastavení uložit, abyste celou proceduru nemusela příště dělat znovu. Zadáte Yes a on vám řekne, abyste vložila novou disketu, načež zjistíte, že vám došly formátované diskety.

Voláte distributorovi a ptáte se, jestli je možné si práci nějak uložit ještě před formátováním disku, abyste nemuseli zahodit všechno, co jste dneska ráno udělali. On odpoví, že samozřejmě, že si stačí koupit ten a ten systém s pevným diskem a MS-DOSem 9.8, který stojí tři tisíce dolarů a vyřeší všechny vaše problémy. Navíc k němu dostanete návod a nákladní vozík, abyste si návod měla jak odvézt. A práce stojí… Tak to zkrátka chodí. Náš produkt říká o podobném rozhodování hodně – pojďme k mému počítači. [Usadili jsme se před Applem IIe s rozšířením SwyftCard a přelepkami kláves.]

Sledujte. Žádná disketa v mechanice a já si chci poznamenat, že mám koupit mléko. Co tomu říkáte? Zapnu počítač, začnu psát. Žádné příkazy, žádné diskety, žádný editor, prostě píšu.

A teď bych si tu poznámku chtěl vytisknout a strčit do kapsy, na později. Zmáčknu jednu klávesu a hotovo. Není to pohodlné?

Umí i topinky?

Ne–e, drobečky lezou do disketové mechaniky.

Co dalšího může uživatel s takovým spotřebičem dělat?

Výpočty. Když jsem dřív používal textový procesor a chtěl jsem něco spočítat, vytáhl jsem kalkulačku a musel jsem použít samostatný program nebo spouštět SideKick. Na Macu zavoláte kalkulačku a výsledek do dokumentu vložíte. Taky máme telekomunikační funkce.

To všechno v jednom programu?

Jasně. Mezi aplikacemi žádný rozdíl není. Co je textový procesor? Píšete v něm nějaký text, přesunujete ho, opravujete a vyhledáváte. Co je telekomunikační balík? Píšete v něm nějaký text a přijímáte texty od někoho jiného, jen místo z klávesnice nebo tiskárny přijdou přes telefonní linku. A co je kalkulačka? Píšete do ní nějaká čísla – čili v podstatě text – a výsledek přijde zase do textu. A tak mi jednou došlo: Když tyhle aplikace dělají totéž, proč se o ně nepostarat jedním jediným programem?

Jak přesně vypadá váš produkt, který všechno tohle zvládá?

[Raskin zvedá malou kartu.] Přídavná karta pro Apple IIe, říkáme jí SwyftCard. Nic velkého, že? Proto si ji můžeme dovolit prodávat za devadesát dolarů. Je tak jednoduchá a tak dobře se používá, že kvůli ní dokonce několik lidí prodalo své IBM nebo Macintoshe a koupili si Apple IIe.

Funguje jenom na Apple IIe?

Zatím ano. Pro Apple IIc budeme mít brzy identický softwarový produkt SwyftDisk. Nejspíš začátkem března.

Plánujete implementaci i pro jiné počítače?

V naší firmě jsme zvyklí o věcech mluvit až tehdy, když jsou hotové. Když se o našem současném produktu poprvé objevila zmínka v tisku, mohla jste si ho objednat. Ale ještě jsem vám neukázal všechny jeho výhody… [Raskin se vrací k obrazovce počítače.] Když text zapomenete uložit a načtete jiný soubor, běžně byste o původní text přišli. Náš systém je chytrý, nikdy žádný text neztratí. Ale to ještě nic není. [Raskin vstává k obrovskému magnetu na zdi a přikládá k němu disketu.] Tohle je teď dokonale neformátovaná prázdná disketa. Schválně tu mám tak velký magnet, abych vám dokázal, že je prázdná. Dám ji do mechaniky, napíšu nějaký text a zadám příkaz disk. [Disketová mechanika na čtyři vteřiny zabručí.] A teď udělám ještě něco dalšího, vypnu počítač. Přesto vám můžu zaručit, že až počítač zase zapnu, text bude na svém místě. [Zapíná počítač, během dalších čtyř vteřin se text objevuje na obrazovce.] Vidíte? Systém text během čtyř vteřin uložil na dokonale neformátovanou prázdnou disketu. DOS vám pod jeden a půl minuty ani nenaformátuje disketu. A nejen to: Když jsme počítač zapnuli, kurzor byl přesně tam, kde jsme ho nechali.

Dobře, systém je chytrý, ale je i rychlý?

Znaky stíhá registrovat mnohem rychleji, než by je kdokoliv dokázal psát. Během psaní automaticky zalamuje slova, formátuje a stránkuje. Přesouvání kurzoru je rychlejší než myš. Nejenže je systém sám o sobě rychlejší, ale budete s ním rychlejší i vy, protože vás nebude brzdit.

Jak jste takové rychlosti dosáhli?

Čistým, velice čistým návrhem. Systém nekouří, systém nepije. Je dokonalým příkladem věcí, na kterých v současnosti pracuji.

Většina uživatelů je z myši nadšená, trh ji přijímá. Proč se vám nelíbí?

Myši nesnáším. Myš vyžaduje od ruky pohyby, které vás zdržují. Ani u Macintoshe jsem ji nechtěl, ale Jobs na ní trval. Tehdy se dělalo cokoliv řekl, ať už byl nápad jakýkoliv.

Váš přístup podle všeho odporuje současnému trendu, kterým jsou čím dál větší počítače pro větší a větší programy.

To ano. My děláme lepší a lepší, ne větší a větší. Když jsem investorům popisoval náš produkt, řekl jsem jim, že budeme mít balík s textovým procesorem, databází a telekomunikačními funkcemi na patnácti příkazech a 64 bajtech kódu. Ostatní firmy mluvily o stovkách příkazů a stovkách bajtů kódu. Samotná firma – myslím tím Information Appliance – byla překvapená, že jsme skončili u pěti příkazů. Poprvé jsem se podílel na projektu, který byl průběhem času čím dál jednodušší a nikoliv větší nebo složitější.

Celé zástupy lidí probírají rozdíly mezi Unixem a MS-DOSem. K čemu? To všechno patří vyhodit, všechny ty nesmysly musí pryč. Ty jsou dobré možná tak pro informatiky, ale ne pro někoho, kdo potřebuje pracovat. Potřebujete operační systém? Ne. Celý ten koncept jsme vyhodili. Aplikace typu VisiOn, Gem nebo Windows jsou jen make-up nad neviditelným operačním systémem. My pod sebou žádný operační systém nemáme. Víte, co se stane, když něco schováte pod vrstvou make-upu? Výsledek je na metry cítit drogerií.

My máme program, který běží na prehistorickém Apple IIe s megahertzovým procesorem, a z uživatelského pohledu běží rychleji než IBM, Macintosh, mainframy, SuperVax, zkrátka cokoliv.

Lišila se vaše motivace při práci na tomto projektu od motivace, která vás vedla při návrhu Macintoshe?

Část byla stejná, část jiná. Z Maca jsem se snažil udělat ten nejlepší počítač, jakého jsem byl schopen. Když jsem zakládal Information Appliance, už jsem nechtěl dělat počítače. Jen jsem chtěl, aby byly výhody výpočetní techniky snadno dostupné pro každého.

Ta myšlenka vznikla už v době, kdy jsem v šedesátých letech pracoval jako interdisciplinární profesor na katedře výtvarných umění Kalifornské univerzity v San Diegu. Byl jsem rovným dílem umělec, muzikant a informatik; hrozně mě bavilo učit programování studenty uměleckých a humanitních směrů. Také jsem učil programování a využití počítačů v umění a ve filmu studenty, kteří v těch oborech běžně nepracovali – měl jsem například třídu abatyší nebo třídu malých třeťáků a čtvrťáků.

Ještě před nástupem do Applu jste se dost angažoval v akademické sféře. Čím přesně jste se vlastně zabýval?

V šesťáku jsem z relátek a přepínačů postavil digitální počítač. Studoval jsem matematiku, filosofii, hudbu a fyziku na Newyorské státní univerzitě ve Stony Brook. Na Penn State jsem začal doktorandské studium filosofie, ale nakonec jsem dostal magisterský titul z informatiky. Na UCSD jsem začal doktorandské studium hudby, ale nakonec jsem se stal profesorem výtvarných umění. Učil jsem pět let a pak jsem šel na stáž do stanfordské laboratoře umělé inteligence.

Potom jsem dirigoval komorní operu v San Franciscu a učil tam hudbu. Nato přišly osobní počítače a já jsem si říkal, že mě zase začínají zajímat. Koupil jsem si jednu z prvních stavebnic Altairu a dal ji dohromady. Dokumentace mi připadla příšerná, a tak jsem založil dokumentátorskou firmu Bannister & Crun, kterou jsem nazval podle dvou postav ze starého anglického rozhlasového pořadu Goon Show. Psal jsem návody pro Heath, National Semiconductor a Apple. Také jsem založil firmu, která dělala modely letadel.

Máte pocit, že mezi hudbou, humanitními vědami a počítačem existuje nějaká paralela?

Paralela ne. Ale rozhodně se snažím dělat věci, které budou lidem dělat radost. Jako muzikant se cítím dobře mimo jiné kvůli tomu, že hudba jen zřídka ubližuje světu. Jako fyzik můžete ještě pořád objevit nějakou bombu. Ale jako muzikant nikdy. Grafik může udělat propagandistický plakát, ale hudba je většinou neutrální. Vždycky jsem se chtěl zabývat něčím, co by udělalo radost co největšímu počtu lidí.

Uživatelé SwyftCard nepřijdou o své soubory, stráví mnohem méně času prací a nebudou tak otrávení. Budou šťastnější, než kdyby používali něco jiného. Vážně se v tomhle světě snažím dělat dobro. Další fakt: Náš systém je díky svému ovládání kurzoru dobře použitelný pro nevidomé. Vizuálně orientované systémy à la Macintosh jsou pro nevidomé naprosto nepoužitelné.

Momentálně máme naše systémy v Úřadu pro veterány, Západním rehabilitačním středisku a Ústavu smyslového vnímání. Odevšad nám píšou, že si systém dobře rozumí s nevidomými. Dělám tedy něco, co přinese svobodu velkému počtu lidí.

Najdete si ještě čas na umění?

Do výtvarného umění už nedělám, ale muzikant jsem pořád, i když už hrávám jen zřídka. Co vedu firmu, nemám dost času na cvičení. Občas mě nějaký kamarád poprosí, abych mu zahrál na svatbě. Tak jsem se ostatně protloukal celou univerzitu: hrál jsem po barech a nočních klubech. Na Penn State jsem každou středu večer hrával na piano u starých filmů. Doma mám třímetrové koncertní křídlo, rád hraji Bacha a Mozarta.

S takovým vzděláním jste v Applu musel platit za horké zboží…

Během prvních let Applu jsem byl ve firmě jediný, kdo měl titul z informatiky. A nikomu jsem o tom neříkal, protože kdyby bývali věděli, že jsem dělal profesora a ředitele výpočetního střediska, nejspíš by mě vůbec nevzali.

Jak to?

Pokračování.

¶

© Susan Lammers 1986–2008, přeloženo s laskavým dovolením autorky.

       

Komentáře

[Jan Molič]

Škoda, že se takové vidění neuplatňuje v praxi. Nejen počítačové, ale obecné. Jenže to je dáno tím, že lidi budou muset urazit ještě dlouhou cestu, než pochopí, že zesložiťování (= věčný růst) vede leda k extrémnímu zjednodušení (= pádu na dno).

Též jsem dospěl k názoru, že windows se vší průhledností a gumovostí jsou zcela zbytečné. Nejpoužitelnější je počítač tehdy, když je na každé ploše pouze jeden program, fullscreen. Namapován na F1-Fn. Dnešní superdesktopy, kterým už nikdo komplexně nerozumí, dělají víceméně totéž, co před deseti lety.

[Jan Molič]

Lépe řečeno, počítače jsou v současnosti používány nikoli k počítání, ale k výrobě práce.

[Jan Molič]

A výroba práce, z principu, produkuje více práce než je práce spotřebovaná

[MilanK]

Bože, nemyslete jen na práci. Dovede si představit, jak si hrajete několik bezesných nocí s nastavováním topinkovače od GE? Já ne

[mikro]

Na tychto rozhovoroch je super, ze clovek vie posudit, ako velmi sa dany clovek mylil, ako mu veci vysli podla planov, ktore tam prezentoval etc... napr tento rozhovor... velmi pekna idea s tym textovym procesorom, ale nech pozeram jak pozeram, na Apple aj PC platforme vladnu obrovske kancelarske baliky s 10 000 funkciami (a 10 000 kilobajtmi aj po 20 rokoch...

[zoul]

Ono je to zvlášť u těch textových procesorů těžké – standardní textový procesor je konfekce, program psaný na míru „všem“. Ne že by textové procesory nemohly být jednodušší, ale když každá třída uživatelů potřebuje něco trochu jiného, nemůžeme se divit, že každý z nás používá řekněme třetinu funkcí. Nijak zvlášť jsem nad tím nepřemýšlel, ale jednoduché řešení mě nenapadá. (Microsoft se to kdysi snažil naivně zjednodušit schovávacím menu, za které ho někteří nenávidí dodneška.)

Raskin mohl podle mě na složitější systémy plivat jen díky tomu, že toho tehdejší počítače moc neuměly. Chtěl bych vidět, jak by zjednodušoval dnešní desktop. Mimo jiné taky přestává platit jeho námitka ohledně návyků – dneska lidi s počítačem vyrůstají, takže dokážou zvládnout i mnohem složitější rozhraní, aniž by o něm museli přemýšlet.

[yorik]

(Microsoft se to kdysi snažil naivně zjednodušit schovávacím menu, za které ho někteří nenávidí dodneška.)

Tiež ma naštve keď si sadnem ku pc kde je aktivované skrývanie menu. Mám 'vizuálnu'pamäť a ľahšie si zapamätám kde sa nachádza daná položka.

možno by bolo lepšie keby si program zaznamenal počas cca 6 mesiacov, ktoré funkcie užívateľ používa a následne by si aktivoval skrytie nepoužívaných funkcií.

----------------

V minulosti ma tiež napadla možnosť v každom programe si nastaviť "obtiažnosť" - koľko toho program ponúkne. Napríklad: -základné -stredné -plné -užívateľské - s možnosťou ľahkého importu/exportu nastavení

vypnutie/prepnutie takejto funkcie by bolo v KAŽDEJ aplikácii na rovnakom mieste. (napr vždy v menu help)

ale to je už skôr otázka štandardizácie interface...

[zoul]

V minulosti ma tiež napadla možnosť v každom programe si nastaviť "obtiažnosť" - koľko toho program ponúkne.

Ty funkce ale podle mě nejsou rozdělené podle pokročilosti, jsou rozdělené podle cílové uživatelské skupiny. Já při překládání nepotřebuju matematiku, obtékání nebo mail merge, sekretářky ve firmách se zase obejdou třeba bez poznámek pod čarou nebo revizí dokumentu. To je zřejmě důvod, kvůli kterému přišel Microsoft v Office s ribbonem či jak tomu říkají. Podle mě tenhle problém žádné opravdu slušné řešení nemá – textový procesor se prostě snaží uspokojit moc široké spektrum uživatelů, jejichž požadavky si alespoň v některých případech musí vysloveně protiřečit.

[corwin78]

Tohle se mi líbilo u OS/2, že šlo u nápovědy nastavit do jaké míry systému rozumíte a podle toho vás buď systém otravoval, nebo neotravoval s nápovědou. Nechápu, že něco podobného nikdo další neimplementoval. Třeba takovým Windows by to prospělo jako sůl, místo aby mě pořád otravovaly s tím, že mám málo místa na disku a já nevím co všechno. To je snad moje věc, já vím co dělám.

[e.lisak]

obcas mi pripada, ze windows jsou napevno nastavevy na uroven pro... rekneme zacatecniky. hodne trpelive zacatecniky

[Laco]

Vyborne, zaujimave citanie. Pokial ide o hnitie kodu, za tym je pochopitelne kapitalisticka chamtivost. Nieze by Microsoft nevedel napisat Vistu tak aby mala 1GB po instalacii namiesto 10 a zaberala 64MB namiesto napr. 600... Oni len nechcu. Stalo by ich to vela penazi a vyrobcom HW by sa nepacilo ze nespolupracuju a ich SW bezi na Pentium 100Mhz... To same plati aj pre Mac alebo Linux. Myslim si ze vsade by sa dal kod zostihlit 10x bez vyditelnych zmien.. Len neviem v com to napisat, strojovom kode? :)

[Jirka]

Teoreticky ano. Ale pak by se opět vyskytla ona softwarová krize. Nikdo kromě autora (a několika super programátorů) by tak velký program, jako je Linux, Windows cokoliv, nedokázala ani pochopit, natožpak třeba opravovat chyby.

Chyby při opravování chyb se stávají i dneska a to programátoři pracují ve vyšších programovacích jazycích. Jak by to vypadalo, kdyby se zase začalo psát jen v assembleru nebo přímo v jazyce stroje, nechci ani pomyslet.

Rychlost a pohodlnost vývoje je prostě vykoupena menší optimalizací a efektivitou kódu. Někde se to podepsat musí.

[pribor]

spis si odpovezte kolik zabira cisty kod a kolik bitmapy, zvuky, drivery, texty atd..?

[default]

Microsoft nejen že nechce, on ani nemůže. On prostě software dělat neumí. Umí jej jen prodávat.