Ray Ozzie (Programmers at Work)

27. 8. 2008 | Tomáš Znamenáček | Rozhovory | 3307×

Ray Ozzie je nejvíce známý jako tvůrce nesmrtelného programu Lotus Notes. Kromě toho stojí také za vývojem aplikace TK Solver k matematickému modelování a řešení problémů, kterou původně navrhl Miloš Konopásek a která se prodává dodnes. V roce 2006 převzal po Billu Gatesovi funkci hlavního softwarového architekta v Microsoftu.

Programmers at Work je kniha 19 rozhovorů s významnými programátory, kteří svou prací a myšlenkami tvarovali podobu dnešních operačních systémů a mnoha dalších aplikací. Ačkoliv vyšla již v roce 1986, rozhovory jsou z velké míry nadčasové a stále velmi zajímavé. Susan Lammers se po více než 20 letech od prvního vydání knihy rozhodla zveřejnit rozhovory na Internetu a dala AbcLinuxu.cz souhlas k jejich překladu a vydání. Kvůli jejich délce bude většina rozhovorů rozdělena na dva díly. Každý rozhovor doplníme o krátký dodatek, ve kterém budou shrnuty další osudy jednotlivých programátorů.

---

Ray Ozzie se narodil 20. listopadu 1955 a vyrůstal v Park Ridge poblíž Chicaga. Informatiku studoval na University of Illinois v Urbaně. Tam pracoval na počítačovém vzdělávacím systému Platón, který byl připojený téměř k tisícovce terminálů po celém světě.

Když v roce 1978 dokončil studium, pracoval poblíž Bostonu pro Jonathana Sachse ve firmě Data General; společně vyvinuli malý podnikatelský systém. Z firmy Data General přešel do světa mikropočítačů a softwaru ve firmě Software Arts, která stvořila VisiCalc (viz Dan Bricklin a Bob Frankston). Po více než osmnáctiměsíční práci pro Software Arts odešel s Jonathanem Sachsem a Mitchem Kaporem do Lotusu, kde pracoval na projektu Symphony a později se stal jeho vedoucím. Po dokončení tohoto projektu založil svou vlastní firmu Iris Associates, která společně s firmou Lotus vyrábí zakázkový software. Se svou ženou Dawnou Bousquetovou a synem Neilem žije na venkovském předměstí Bostonu.

Ray Ozzie je mladý, chytrý a energický muž. Setkali jsme se v nové budově Lotusu, ačkoliv Ray momentálně vede svůj vlastní podnik Iris Associates, který s firmou Lotus spolupracuje. O vlastní firmě snil celou svou kariéru. Velké zásluhy a řadu díků v tomto ohledu připisuje své ženě Dawně Bousquetové, která má dostatek trpělivosti a pochopení pro jeho dlouhé přesčasy. Hluboko posazenýma očima, vyčesanými jemnými hnědými vlasy a zastřiženou bradkou připomíná Evropana. Svým přátelským, otevřeným způsobem hovořil o své programátorské kariéře hodiny – od univerzitní práce na Platónovi přes projekt Symphony u firmy Lotus až po založení vlastní firmy. Měl řadu rad pro začínající programátory a řadu pohledů na budoucnost softwaru.

Existuje návod pro napsání dobrého programu?

Já věřím na důsledně navrženou, jednotnou a čistou strukturu. A také věřím na vysoce modulární software rozdělený do vrstev a liberální využití adresářů a souborů. Když musíte jednotlivé části programu postavit samostatně, jejich rozhraní lépe vyjde na povrch, musíte ho víc formalizovat.

Když na programu pracuje hodně lidí, je důležité si hned na začátku projektu dohodnout společný způsob ošetření chyb, předávání parametrů a pojmenování funkcí (i kdyby s ním třeba nesouhlasili všichni). Naopak byste podle mě nikdy neměli ostatním mluvit do komentování kódu, závorkování nebo odsazování. Když pracujete s cizím modulem, měli byste přejmout v něm použité konvence. Spolupráce s dalšími lidmi zkrátka patří k věci.

Prostředí musí být otevřené novým návrhům, diskuse klidně mohou být vášnivější. Přišel jsem na to, že dobří designéři bývají často tvrdohlaví a stojí si za tím, co je podle nich správně. Ale kromě toho také vědí, kdy a jak ustoupit. Dobrý designér netrpí averzí vůči cizím řešením.

Kde jste vzal nápad na svůj současný projekt?

O svém současném projektu nemůžu moc mluvit, ale můžu říct, že návrh většiny produktů vzniká postupným přibližováním a upřesňováním. Většinou nejde o nějaký „nápad“ jednoho člověka. Můj projekt vznikl, protože jsme chtěli lidem zefektivnit a zpříjemnit nasazení počítačů v podnikání.

Hodně lidí se snaží psát programy, aby vydělali, nikoliv aby řešili problémy. Nechtějí přijít s něčím novým – podívají se na hotový program a okopírují ho. Říkají si: „Páni, tohle bych dokázal napsat mnohem líp.“ Spousta úsilí a peněz přijde nazmar ve snaze napsat lepší tabulkový procesor, ale svět nepotřebuje sedmapadesát tabulkových procesorů. Pohádkové podnikatelské úspěchy v počítačovém oboru už podle mě máme za sebou. Miliónové sny zmizí. Lidé začnou brát na větší váhu vertikální trhy a začnou vyvíjet software pro konkrétní nasazení, místo aby se snažili dostat modré z nebe produktem, který nikdo nepotřebuje.

Náš projekt není psaný přes kopírák. Věřím, že bude velice užitečný pro velký počet lidí. Ale pokud díky němu bude alespoň pár uživatelů spokojenějších a produktivnějších, budeme se svou prací spokojeni.

Když přijdete s nápadem na nový softwarový produkt, jste si jistý, že ho zvládnete a odevzdáte na čas?

Jsem. Mám dost zkušeností na to, abych věděl, co zvládnu. Složité programátorské projekty řízené obyčejným manažerem jsou často odsouzené k protahování termínů, protože příslušný manažer projektu málo rozumí nebo nezná své programátory. Softwarový manažer musí rozumět lidem, kteří pro něj pracují. Já se snažím udržovat co nejlepší přehled o rodinné situaci, životním stylu a pracovních návycích všech lidí, kteří se mnou pracují. Vím, že projekt nemůžeme dokončit při pracovní době od devíti do pěti. Vím, že nemůžu lidi nutit po celou dobu projektu pracovat čtyřiadvacet hodin denně. Ale vím, že když přijde na věc, můžu s nimi počítat; že budou dělat od rána do večera. Jen je potřeba vědět, kdy zase povolit.

Také dávám přednost práci s ostřílenými lidmi, kteří už si celý proces prošli. Zeptám se programátora na odhad času, který mu zabere určitý úkol, a svůj vlastní odhad pak ještě poopravím podle svých předchozích zkušeností s ním. Hodně mladších programátorů odhaduje úplně vedle. Jak sbírají zkušenosti, postupně se „zastřelují“ a berou ohled na své pravidelné pracovní návyky a motivaci.

Zdá se, že klíčem ke splnění všech termínů a odevzdání kvalitního produktu je správná práce s lidmi. Jak k lidem přistupujete vy?

Hodně manažerů má s programátory potíže, já jsem narazil jen zřídka. Podle mě problémy nejčastěji vznikají tím, že se management pokouší vydávat vyhlášky, případně programátory řídí zbytečně důsledně. Programátoři jsou hodně tvůrčí typy, sami si vybírají směr a sami se motivují. To je potřeba si uvědomit hned ze začátku a smířit se s tím, že je budete řídit jen ve vyloženě nutných případech. Když si dáte práci s tím, abyste týmu usnadnili život, a oni si toho všimnou, v pravou chvíli vás podrží.

Programátory musí podporovat i pracovní prostředí. Každému sedí něco jiného. U nás je to pěkná kancelář s nejlepším vybavením, které si můžeme dovolit – magnetofon v každé místnosti a vždycky nabitá lednička. Někteří z týmu Iris zase rádi pracují z domu, takže mají doma přesně takový stroj, jaký mají v práci.

Programátora by nemělo trápit, jestli zvládá tolik práce co jeho kolegové (nebo management), protože takové starosti se mohou negativně podepsat na motivaci. Programátor by měl mít pocit, že je součástí týmu. Proto je důležité, aby byl tým co nejmenší a pokud možno nebyl rozdělený na podřízené a nadřízené.

Před okamžikem jste se zmínil o tom, že dáváte přednost ostříleným lidem. Co přesně to znamená?

Ostřílený člověk má zkušenosti s širokým rozpětím technologií. Nejlepší, co můžete po absolvování univerzity udělat, je vrhnout se dejme tomu na rok do nějakého projektu a pak přesedlat na něco úplně jiného. Například začít s operačními systémy a pak přejít na sítě, grafiku, překladače nebo databáze, abyste se obeznámili s různými oblastmi. Dlouhodobě pak budete na trhu úspěšnější než obyčejný programátor.

Hodně čerstvých absolventů postrádá rozhled a zkušenosti, bez kterých se návrh a vývoj větších produktů dělat nedá. Ostřílený programátor je všestranný, bere ohled na vlastní schopnosti a životní styl, dokáže přemýšlet abstraktně, dokáže spolupracovat s ostatními, motivuje sám sebe a motivuje se dobře.

Povězte mi, jak jste se k programování dostal vy.

V roce 1969 jsem nastoupil na střední. Jeden z učitelů matematiky nám do hodiny přinesl programovatelnou kalkulačku, byla to Olivetti-Underwood Programma 101. Že by nás prý mohla zajímat a kdybychom si s ní chtěli pohrát, máme za ním zajít. Několik z nás to udělalo a strávili jsme nad tou kalkulačkou slušně času.

Všimli jsme si, že učitelé mají také svou vlastní hračku. V kabinetu matematiky byl dálnopis připojený k okresnímu mainframu, General Electric model 400. Několik učitelů matematiky si s ním hrálo – snažili se přijít na to, jak funguje. Dá rozum, že jsme o takovou zábavu nechtěli přijít, a tak jsme našli přístupová hesla a užili si něco programování v Basicu a Fortranu. Bavilo mě to, ale časem jsem ztratil zájem; převážily u mě jiné aktivity.

Jaké?

Na střední mě zajímala jevištní technika a elektronika. Prošel jsem všechny nabízené kurzy elektroniky a v létě pracoval jako elektrotechnik. Když jsem pak šel na University of Illinois v Urbaně, chtěl jsem studovat elektrotechniku. Strávil jsem v tom programu první dva ročníky.

U vyšších elektrotechnických přednášek jsem si ale uvědomil, že to není přesně ono. Bavilo mě hraní s elektrotechnikou, ale matematická teorie mě naprosto nezajímala. Zrovna když jsem uvažoval o jiném magisterském studiu, kamarád z informatiky mě přesvědčil, abych si zapsal přednášku o programování. Zamiloval jsem si ji. Problémy, které nám dávali, mě bavily a byly jednoduché. Nerozuměl jsem sice všem principům, ale na programování se mi líbilo totéž co na elektronice. Mohl jsem v něm něco dát dohromady, programy místo obvodů. Byla to krása.

Takže jste mu propadl?

Přednášky ušly, ale co mě opravdu dostalo, byl univerzitní počítačový systém Platón. Když jsem ho objevil, prostě jsem se k němu musel dostat. Zjistil jsem, že si stačí zapsat některé informatické přednášky, které ho používají. Tak jsem se zapsal a začal si s ním hrát.

Tím doopravdy začala má programátorská zkušenost. Návyk jsem přikrmoval tím, že jsem se k mašině občas dostal jako systémový programátor. Každou noc od desíti večer se počítač uvolnil a menší parta lidí mého typu na něm pracovala až do šesti ráno, kdy náš čas vypršel. Takhle jsme to dělali několik let. Byla to skvělá zábava.

Od okamžiku, kdy jsem získal volný přístup k počítači, nemělo studium žádnou šanci. Na školu jsem myslel jen kvůli tomu, abych mohl udržovat návyk – kdyby mě vyhodili, hraní s počítačem by skončilo. Nebyl jsem dobrý student, ale udržel jsem se. Trvalo mi pět a půl roku, než jsem bakalářské studium dokončil.

A jak potom vypadal váš přechod ze studentské role do úlohy systémového programátora?

Ještě během práce s Platónem jsem dostal první lekce politiky. Po devíti měsících studentského válčení o přístup k počítači jsem si uvědomil, že nestačí být dobrý programátor nebo si programování užívat. Aby se člověk kamkoliv dostal, musel hrát politické hry. Přístup k Platónovi se řídil velice přísnou hierarchií, protože ho chtělo používat hrozně moc lidí.

Nehrálo roli také to, že Platón byl jakýsi tajemný artefakt, ke kterému univerzita nechtěla pustit hned tak někoho?

Nejspíš od obojího trochu. Platón je počítačový vzdělávací systém, který běží na obrovském mainframu od Control Data a je připojený téměř k tisícovce terminálů po celém světě. Systém navrhovala a implementovala velice malá, uzavřená skupina lidí. Na svůj vynález byli hodně citliví, zvlášť pokud šlo o systémové programování.

K systémovému programování se původně pouštěli jen učitelé, kteří Platóna navrhovali, a několik málo středoškolských a univerzitních studentů, kteří s vnitřní skupinou léta spolupracovali a spřátelili se s ní. Všichni mimo okruh této skupiny museli programovat v Tutoru, středně vysokém interpretovaném jazyce. Já jsem byl pevně rozhodnutý pustit se do systémového programování, a tak se mi podařilo vloudit do kruhu.

Co jste na Platónovi jako systémový programátor dělal?

Ještě když jsem na Platónovi pracoval v rámci přednášek, doslechl jsem se, že platónova hardwarová skupina chce udělat programovatelný terminál na bázi Z80. Mě najali, abych pro ten terminál napsal firmware. Tehdy jsem pracoval jako elektrotechnik pro laboratoř částicové fyziky, kde jsem stavěl menší přístroje pro studenty vyšších programů.

Později, během svého posledního roku studia, jsem byl jedním ze tří zakladatelů malé firmy Urbana Software Enterprises. Vyvíjeli jsme software pro jednu realitní kancelář, která chtěla postavit mikropočítačový informační systém. Najali si hardwarový tým, od kterého chtěli počítač podobný Z80, a po nás chtěli překladač, interpret a operační systém.

Proč vám dokončení bakalářského studia trvalo přes pět let?

Každý semestr jsem si zapsal doporučovaný počet přednášek, načež jsem dvě nebo tři vypustil. Na nějakou dobu jsem taky přerušil. Nakonec jsem to vydržel, protože jsem se bál, že bych bez titulu nikdy nedostal práci. Celý ten proces hledání práce mě dost znervózňoval. Nakonec jsem ale měl štěstí, protože když jsem v roce 1977 hledal práci, velké firmy zrovna nabíraly. Šel jsem na pohovor do dvanácti firem a byli se mnou spokojení, především kvůli mé praxi.

Podle čeho jste si nakonec vybral?

Většina mých kamarádů odešla na západní pobřeží nebo do firmy Digital v massachussetském Maynardu. Mě v Digitalu odmítli, což byla smůla – býval bych rád dělal s kamarády. Do Digitalu jsem chtěl nejvíc, protože jsem chtěl pracovat na softwaru pro VAX (tehdy ještě VAX nebyl ani ohlášený).

Vzal jsem práci pro Data General. Když už jsem podepsal, přišel mi další dopis od Digitalu, že by měli zájem si se mnou ještě jednou promluvit. Ale já už jsem se upsal Jonathanu Sachsovi, že budu pracovat v DG. Měli jsme navrhnout nový operační systém a architekturu malého podnikatelského systému, úplně od nuly. Jádro našeho týmu tvořili pouze tři lidé.

Povězte mi něco víc o systému, který jste navrhovali.

Pracovali jsme na malém lowendovém podnikatelském systému. Měl nahradit stávající řadu produktů a jeho zobrazovací vstupní a výstupní výkon měl být srovnatelný s textovými procesory od Wanga.

Přišli jsme s malým systémem založeným na pracovních stanicích podobných Nově a souborových serverech Eclipse. Každá pracovní stanice měla svůj vlastní procesor, 64 K paměti (ale žádnou trvalou paměť), klávesnici a monitor. K ostatním pracovním stanicím, souborovým serverům a tiskovým serverům byla připojená pomocí místní sítě, kterou jsme také navrhovali my. Já jsem napsal firmware a operační systém pro pracovní stanici, Jon Sachs a Scott Norin měli na starost souborový server. Trvalo asi dva roky, než se systém pořádně rozběhnul, a v té době Jon odešel a založil s Johnem Hendersonem firmu Concentric Data Systems. Já jsem se Scottem zůstal ještě rok a systém jsme doladili. Tým byl dobře rozjetý a produkt víceméně hotový.

Co následovalo potom?

V Data General mě to přestalo bavit. Snaha něčeho dosáhnout ve velké firmě byla vyčerpávající. Zhruba v době, kdy Jon odcházel, jsem si promluvil s jednou slečnou z personální agentury. Řekl jsem jí, že bych rád do malé firmy, která se zabývá mikropočítači. Četl jsem časopisy a hrál jsem si s CP/M, takže mi práce s mikropočítači připadla zajímavá. Ale žádný z pohovorů nevyšel. Ve většině firem nedělali na mikropočítačích, ale na velkých počítačích. Asi za rok mi ta slečna volala, že našla malou firmu, která by mě mohla zajímat. Z té malé firmy se vyklubali Software Arts – šel jsem k nim na pohovor a na první pohled se mi líbili. Přijali mě jako zaměstnance číslo 29.

Jak se ukázalo, odejít z DG byl dobrý tah. Zhruba o měsíc později byl celý náš projekt zrušen z politických důvodů. Ve firmě se snažili sjednotit pod jeden operační systém a náš projekt nebyl kompatibilní. Byl hotový, téměř na trhu. Nechápal jsem.

Co jste dělal v Software Arts?

Začal jsem na Radio Shack TRS-80 Modelu 3, na interpretu jazyka; dělal jsem základy pro implementaci TK Solveru. Byl jsem tam sotva pár týdnů, když přinesli nový stroj pro vývoj VisiCalcu – IBM PC. Nemohl jsem uvěřit všem těm bezpečnostním opatřením. Místnosti byly zamčené, dokumentaci jsme nemohli odnášet. Ten stroj byl zjevně prototyp a po několika dnech experimentování jsem věděl, že ho chci.

Napadlo vás, že ho budou chtít všichni?

Pokračování.

© Susan Lammers 1986–2008, přeloženo s laskavým dovolením autorky.

       

Komentáře

[dra1n]

moje rec ;}

[stybla]

Ale vím, že když přijde na věc, můžu s nimi počítat; že budou dělat do rána do večera.

Ale vím, že když přijde na věc, můžu s nimi počítat, a že budou dělat od rána do večera.
kdyz uz nic jineho, tak od rana misto do
pak bych mel jeste pripominku k Dawne. osobne mi tam vice sedi Dawn bez sklonovani.
ps: prosim :)

[zoul]

Od rána jasně, jinak mi ta věta přijde úplně přirozená. Skloňování křestních jmen bude zřejmě podobně sporné jako přechylování příjmení, každému přijde přirozenější něco jiného. Když se to bude vyslovovat jako Donna, tedy [dóna], je to podle mě bez problémů použitelné. Kdybych měl kamarádku Dawn, ohýbal bych ji.

[zoul]

…ale vlastně proč ne, aj pro tu Dawn bych byl.

[stybla]

vyslovnost dle mw: [ˈdȯn, ˈdän] - jinak take usvit :) proste bych nesklonoval, stejne tak jako neprekladam jmena/prijmeni. ale to je asi vec kazdeho.
ad ta veta - pouziti stredniku ve vetach je mi nejasne, takze nevim. od jasne, zbytek byl pouze navrh.

[zoul]

Středník je taková větší čárka :) V tomhle případě zapisuje pauzu ve větě: Ale vím, že když přijde na věc, můžu s nimi počítat; [odsazení] že budou dělat od rána do večera. Dělení té věty by mělo být: Ale vím, (že když přijde na věc, můžu s nimi počítat ); (že budou dělat od rána do večera). Takhle by to mělo dávat docela dobrý smysl. (A nebo jsem si zapomněl vzít prášek.)

[stybla]

ok :)