Robert Carr (Programmers at Work)

10. 9. 2008 | Tomáš Znamenáček | Rozhovory | 2346×

Robert Carr je hlavním tvůrcem aplikace Framework, která byla prvním (a dlouho nepřekonaným) kancelářským balíkem pro DOS (a navíc používala unikátní způsob propojení jednotlivých programů v rámci sady). Později založil Go Corporation, která už v 80. letech vyvíjela software pro přenosné počítače a PDA.

Programmers at Work je kniha 19 rozhovorů s významnými programátory, kteří svou prací a myšlenkami tvarovali podobu dnešních operačních systémů a mnoha dalších aplikací. Ačkoliv vyšla již v roce 1986, rozhovory jsou z velké míry nadčasové a stále velmi zajímavé. Susan Lammers se po více než 20 letech od prvního vydání knihy rozhodla zveřejnit rozhovory na Internetu a dala AbcLinuxu.cz souhlas k jejich překladu a vydání. Kvůli jejich délce bude většina rozhovorů rozdělena na dva díly. Každý rozhovor doplníme o krátký dodatek, ve kterém budou shrnuty další osudy jednotlivých programátorů.

---

Jakožto hlavní vědecký pracovník firmy Ashton-Tate je devětadvacetiletý Robert Carr zodpovědný za vedení výzkumu nových produktů a technologií. Patří mezi pionýry integrovaného softwaru, je designérem a hlavním vývojářem kancelářského balíku Framework a jeho následníka Frameworku II.

Před nástupem do firmy Ashton-Tate byl ředitelem Forefront Corporation, kterou spoluzakládal v červenci 1983, aby dokončil vývoj Frameworku započatý o patnáct měsíců dříve. Firma Ashton-Tate souhlasila, že bude Forefront financovat výměnou za práva na prodej, a v červenci 1985 Forefront koupila.

Ještě před zahájením prací na Frameworku a založením firmy Forefront pracoval Robert Carr jako programátor na vývoji jedné z prvních integrovaných aplikací Contextu MBA a ještě předtím pracoval pro Xerox PARC na předchůdcích produktů Xerox Star a Smalltalk. Má bakalářský a magisterský titul z informatiky ze Stanfordské univerzity.

Forefront je malá firma tvořená skupinou úzce spolupracujících programátorů. Bob Carr je mladý, plný energie, všímavý a skromný; pracuje jako technický vedoucí této skupiny.

Na rozhovor přišel dobře oblečený, s kulatými brýlemi s obroučkami ze želvoviny, v manšestrových kalhotách a bavlněném tričku. Během rozhovoru živě gestikuloval a kreslil na tabuli; mluvil vášnivě, ale v promyšlených a pečlivě stavěných větách. Zamyslel se nad svou minulostí a svým přístupem k návrhu programů, který je nejlépe vidět v jeho zatím nejambicióznějším projektu: Frameworku.

Odjakživa jste chtěl být programátor?

Na Stanfordu jsem váhal mezi svou první láskou humanitními vědami a svou praktičtější, technickou stránkou. Držel jsem se obou a přednášky mezi ně rozděloval, chtěl jsem si nechat možnost volby.

Mám rád psaní a řekl bych, že jsem celkem slušně gramotný. Pořád si pohrávám s myšlenkou stát se spisovatelem. Psát text a psát software neznamená jen zachytit myšlenku na papíře nebo v kódu. Jde o procesy, které člověku ohromně pomáhají myslet. Když musíte něco zapsat, pořádně si to rozmyslíte – o dva nebo tři kroky dál než obyčejně.

V polovině prváku jsem se rozhodl k velkému kompromisu. Řekl jsem si: „Mám to! Rád píšu, takže se budu živit psaním, ale vezmu to prakticky a budu dokumentátor. Tím pádem se uživím a budu moct pokračovat i ve tvůrčím psaní.“ Promluvil jsem si o tom s několika profesory žurnalistiky, kteří podotkli, že dobré místo dokumentátora se nejlíp shání s technickým diplomem, a tak jsem se rozhodl studovat techniku. Jenže jsem přišel na to, že techniku zase tak rád nemám – mechanika fuj, elektronika byla dobrá, ale nemohl jsem si v ní tolik vyhrát, chemie totéž, zkrátka z toho nic nebylo.

V tomtéž semestru jsem měl zapsanou úvodní přednášku programování. Programoval jsem mainframe v Algolu W děrnými štítky. A nemohl jsem se toho nabažit. Zároveň jsem měl brigádu jako noční hlídač u nového stanfordského sdíleného systému, kterému říkali LOTS. Byl to DEC 20 s třicítkou terminálů, otevřeno bylo celou noc. Já jsem tam seděl, aby s hardwarem nikdo neodkráčel.

Na stroj jsem sahat nesměl, ale Ralph Gorin – čímž mu tímto děkuji – dal jeden terminál na hlídačův stolek, takže jsem se naučil pracovat s textovým procesorem a začal trošku programovat. To bylo úplně poprvé, co jsem se dostal k počítači, ale okamžitě jsem se rozhodl pro studium informatiky. Mělo to háček, protože Stanford v té době žádné bakalářské studium informatiky nenabízel, ale byrokracie mě nemohla zastavit. Doslechl jsem se o jednom technickém oboru, ve kterém jste si mohli navrhnout svou vlastní specializaci, a tak jsem si navrhl specializaci na informatiku. Během dalších čtyř semestrů jsem se prohnal bakalářským studiem a byl jsem z něj nadšený. Bylo jasné, že budu mnohem radši programovat, než o programování jen psát.

Takže v roce 1978 jste vyzbrojen bakalářským titulem vkročil na profesní trh?

Správně. Měl jsem to neuvěřitelné štěstí, že jsem se dostal do Xerox PARC právě v době, kdy se z hlavního střediska výzkumu odštěpilo oddělení pokročilých systémů (ASD). To si založilo kanceláře těsně vedle Stanfordu. Xerox byl tehdy v mnoha ohledech světová špička a ASD bylo hotové pařeniště výzkumu. Pracovaly v něm obrovské kapacity, například Charles Simonyi; profesoři z Harvardu, například Ben Wegbreit a Jay Spitzen, kteří později pomáhali zakládat Convergent Technologies; Doug Brotz, jeden z dnešních klíčových programátorů Adobe Systems; nebo John Ellenby, který založil GRiD Systems.

Jaká byla přesně role ASD v Xeroxu?

Xerox PARC měl problémy s přechodem od technologie k produktu. Úkolem ASD bylo udělat z technologie opravdový systém, ale ještě ne konečný produkt určený na trh. ASD hrálo roli prostředníka mezi počátečním vývojem a koncovým produktovým oddělením z Los Angeles, které udělalo například Xerox Star. V rámci ASD se vyvíjely prototypy, které měly vyzkoušet trh.

Já jsem byl programátor-pěšák. Pracoval jsem ve skupině, která vyvíjela integrované kancelářské systémy – zajímaly nás textové procesory, databáze a kalendáře. Všechno to mělo chodit nad jednou databází.

Naučil jste se v ASD a Xeroxu něco o řízení lidí?

Ano. Od té doby – a tady ve Forefrontu zvlášť – se snažím obklopit lidmi, kteří jsou lepší než já. Hodně z lidí, které jsem nabral pro Forefront, jsou lepší programátoři než já, a dost jsem se od nich naučil. A kromě toho jsem se v ASD naučil, že dobrý vývoj softwaru spoléhá do velké míry na kvalitní úvodní návrh a následně na spoustu solidní inženýrské práce.

Co se nakonec stalo s ASD?

Xerox prodělal změnu vedení, ASD sestřelil a lidi vrátil nazpět do Xeroxu. Hodně z nich tehdy odešlo. Já jsem šel zpátky do školy dodělat magisterský titul. Byl jsem z informatiky značně rozčarovaný, nešťastný. Programování mi nedávalo žádnou příležitost se vyjádřit. Cítil jsem se jako malá ryba v rybníce plném mnohem větších ryb. Na jedné straně tu byla fantastická příležitost něco se naučit, ale na druhé straně jsem nic nenavrhoval ani nedělal osobně. Učednická léta si musíte projít, ale já jsem nebyl dost nadšený na to, abych to takhle viděl.

Jednoduché řešení nabízelo magisterské studium. Po jeho dokončení jsem se rozhodl udělat tlustou čáru za svým dosavadním životem, začít znovu a pustit se, kam mě vítr ponese. Prodal jsem auto a se dvěma tisíci dolarů jsem vyrazil do Latinské Ameriky. Vždycky jsem měl pocit, že žít v jiné zemi a učit se cizí jazyk je zásadní a dobrá zkušenost. Tak jsem si říkal, že budu cestovat a časem se někde usadím a najdu si práci, nejspíš jako programátor.

Chtěl jsem dorazit až do Jižní Ameriky, ale nedostal jsem se ani za Mexiko – tak se mi v Mexiku líbilo. Půl roku jsem pracoval jako dobrovolník v Mexico City v ubytovně pro mladé a žil jsem s dvojicí, která ubytovnu provozovala. Na konci tohohle období jsem zase dostal chuť do práce, a tak jsem vyrazil zpátky do Los Angeles hledat práci.

Na krátkou dobu jsem pro jednu firmu programoval HP41C, programovatelnou kalkulačku. Psal jsem software pro naftového magnáta – potřebovali analyzovat, jestli se jim vyplatí stavět některé rafinérie. Během téhle práce jsem se dozvěděl o firmě, která zrovna blízko nás začínala a hledala programátory. Šlo o Context Management Systems: o lidi, kteří pracovali na Contextu MBA.

Nekonkuroval Context MBA tabulkovým procesorům VisiCalc a Lotus 1–2–3?

Context MBA byl klasický příklad pokusu o lepší past na myši. Byl to jeden velký program, který měl nabízet našlapaný tabulkový procesor – mnohem silnější než VisiCalc, který tehdy vedl žebříčky prodejnosti. Měl nabízet datové a databázové funkce v podobě tabulkového procesoru, grafického editoru a textového procesoru. Hodně se podobal Lotusu 1–2–3.

Pracoval jsem tam asi rok, než jsme program dokončili. Na trh vyšel v červnu 1982, půl roku před Lotusem. Firma od něj čekala hodně – zhruba to, co se nakonec povedlo Lotusu. Konkrétně řečeno úspěch nade všechna očekávání. Ale žádný úspěch se nekonal, přišel Lotus 1–2–3 a oprávněně nám vypálil rybník. Lotus měl lepší marketing a přestože nenabízel tolik funkcí jako Context, byl mnohem rychlejší. Context vsadil na to, že bude existovat bezpočet navzájem nekompatibilních variant PC, díky kterým bude zásadní konkurenční výhodou přenositelnost. Vsadili tedy na operační systém UCSD, který byl bezvadně přenositelný, ale neuvěřitelně pomalý. A vsadili špatně, protože přišel standard v podobě IBM PC. Ukázalo se, že lepší řešení bylo psát v assembleru na míru IBM PC. Lotus 1–2–3 byl hvězda, Context šel z trhu.

Nicméně vaše práce pro Context zřejmě oživila váš zájem o programování?

To, že jsem se zase dostal k počítačům, mě vážně nastartovalo. Context měl neuvěřitelně dobrého viceprezidenta pro software a mně se tím pádem dostalo hodně softwarového vzdělání v mnoha oblastech, které se týkaly našeho produktu. Zničeho nic už jsem nebyl ta nejmenší, ale střední ryba v rybníce. Mohl jsem něco změnit. Z toho jsem měl obrovskou radost – zjistil jsem, že si programování opravdu můžu užít.

Zároveň jsem měl možnost sledovat, jak se firma v rámci jednoho roku rozrostla ze čtyř jednotlivců na pětadvacet lidí. Pečlivě jsem ten začátek sledoval. Jsou to desítky a desítky malých rozhodnutí a úkolů. Každý má svůj vlastní čas, každý je potřeba udělat, krok za krokem.

Ovlivnil v těchto začátcích někdo váš styl programování?

Učil jsem se asi od tří programátorů. Prvním z nich byl Clark Wilcox, který během mého studia na Stanfordu pracoval na jazyce jménem Mainsail. Clark je neuvěřitelně plodný programátor. A vždycky byl při programování velice pečlivý – když začal nový blok, automaticky sjel o několik řádek níž a rovnou ho ukončil. Tehdy mi to připadlo jako zbytečná námaha, dnes to beru jako důležitou součást své práce. Trvám na tom přímo pedantsky.

Pak v Xeroxu přišel Jay Spitzen a v Contextu Jim Peterson. Od každého z nich jsem se hodně naučil o návrhu softwaru. Oni dělali na architektuře. Navrhovali její části, které jsem pomáhal implementovat, takže jsem se z jejich rozhodování hodně naučil.

Kdy vás napadlo udělat něco jako Framework?

Když se začal blížit konec mé smlouvy s Contextem, začal jsem přemýšlet nad tím, jak uživatelům nabídnout víc funkcí najednou. A došel jsem k tomu, že je chyba snažit se podobný program stavět jako gigantický tabulkový procesor.

Jednou mě napadlo, jak by to asi vypadalo, kdyby se buňka tabulkového procesoru dala otevřít a byl v ní schovaný celý další sešit, a v každé z jeho buněk zase další. Nakreslil jsem si jednoduchý diagram se čtverečkem uvnitř čtverečku uvnitř dalšího čtverečku, abych tenhle systém informací v informacích nějak zachytil. Pak jsem se jednoho dne zmínil před kamarádem, že mi Context MBA sice připadne zajímavý, ale že já bych to asi dokázal udělat lépe. A on mi položil jednoduchou otázku, která mě nastartovala a ve výsledku vedla ke vzniku Frameworku. „No dobře,“ zeptal se mě, „tak jak bys to udělal ty?“

Potřeboval jsem sám sebe vyzkoušet. Měl jsem špatný pocit z několika jiných projektů, které jsem dřív v životě nedokončil. Od té chvíle se má neurčitá představa lepšího řešení změnila na hotový gejzír nápadů, které vedly k jedinému konceptu: obdélníkům uvnitř obdélníků, oknům uvnitř oken.

Pracoval jsem na Frameworku ráno a večer, jen jsem si čmáral do notýsku. Během dne jsem ještě pořád programoval. Po čtyřech měsících přemýšlení na papíru jsem měl směr, kterým jsem se mohl pustit. Promluvil jsem si o něm s vedením Contextu. Měli zájem, ale směr firmy už byl naplánovaný, a stejně tak produktová řada. Šance, že by mé představy implementovali v Contextu, byla minimální, a tak jsme se rozžehnali a já se přestěhoval do San Francisca, abych neměl pokušení se k nim vrátit. Byli to báječní lidi. V San Franciscu jsem žil z úspor a pokračoval na návrhu – s tím, že pokud to bude vypadat na životaschopný program, mohl bych z něj udělat podnikatelskou příležitost. Úplně jsem tomu propadl. Čím byla myšlenka dál, tím větší emoce mnou cloumaly; pracoval jsem víc než kdykoliv předtím.

Jaké cíle a jaká pravidla jste si během práce na Frameworku stanovil?

Kdysi jsem dostal radu, abych se snažil co nejvíc oddálit samotné programování. Protože jakmile se vám jednou začne hromadit kód, už se těžko mění směr. Už jste jako v betonu. Snažil jsem se tedy programování oddálit, ale samozřejmě jsem si návrh nemohl držet navěky jen v hlavě.

Původně jsem si Framework představoval jako víceúčelový produkt s textovým procesorem, tabulkovým procesorem, grafickým editorem a databází. Navíc jsem měl ambiciózní cíl postavit celý program nad nějakým jádrem – napsat systém nebo jazyk, na kterém by teprve stavěl zbytek systému. Chtěl jsem přijít s nějakou kouzelnou, módní mašinkou, která by Frameworku posloužila jako jazyk a systém. A následně jsem propadl depresi, protože na něco takového jsem neměl. Tak jsem plány poněkud seškrtal.

Jedním z dalších cílů bylo maximálně zjednodušit základní návrh a architekturu, a to implementací jednoho univerzálního datového objektu. Protože když pak během implementace přidáváte další a další vrstvy složitých funkcí, které spolknou hodně paměti, vnitřek systému musí být průzračně jednoduchý. Jinak nevyhnutelně skončíte s obrovským složitým programem, se kterým nikdo nehne.

Nakonec jsem se implementace nízkoúrovňového jazyka vzdal a rozhodl se psát v C. Bohužel jsem natrefil na překladač plný chyb a brzy jsem zjistil, že tímhle stylem se nikam nedostanu. Tak jsem se rozhodl psát v assembleru, který má na architektuře 8086 několik podstatných výhod při práci s pamětí.

V lednu 1983 jsem začal programovat. Všechno se točilo kolem jednoho datového objektu, kterému jsem říkal frame neboli rámec a na kterém měl být celý systém postavený. Byla to docela loterie. Věděl jsem, že pokud bude tenhle systém fungovat, bude fungovat i program a bude hotový za chvilku. A pokud fungovat nebude, vůbec nikam se nedostanu.

Nakonec se ukázalo, že jsem vsadil výborně. Během několika měsíců jsem měl hotovou většinu uživatelského rozhraní a do půl roku jsem měl velice efektivní funkční prototyp. Byl to přesně ten systém, který jsem chtěl, ale jen z pětiny hotový. Měl plochu, rámce uvnitř rámců, textový procesor, organizér, tisk a rozbalovací menu. Mohli jste v něm pracovat jako v tabulkovém procesoru – i když příslušný jazyk zatím chyběl – a mohli jste si založit databázi a různě třídit data. To všechno jsem zvládl sám, během půl roku.

Mohl byste upřesnit tu myšlenku jednoho datového objektu, tedy rámce, jak jim říkáte?

Rámců je několik druhů, každý má jiné vlastnosti. Existuje například řádkový rámec nebo sloupcový rámec. Když poskládáte několik řádkových rámců do sloupcových rámců, dostanete tabulkový procesor. Všechny části systému jsou poskládané ze stejných stavebních bloků, takže se některé části kódu používají pořád dokola a program nabízí velkou funkčnost. Například všechny funkce, které Framework nabízí pro zpracování textu, jsou k plně dispozici i v tabulkovém procesoru. Kdybyste něco takového chtěli udělat v klasických samostatných oknech, museli byste napsat dvousetkilový tabulkový modul a samostatný modul pro zpracování textu. A pokud byste navíc chtěli v tabulkovém procesoru některé funkce z textového procesoru, třeba tučné vyznačení, kurzívu, zalamování, hledání, nahrazování a podobně, museli byste přidat dalších 50 K.

Přibývaly nové funkce i v závěrečné fázi vývoje Frameworku?

Přibývaly a také jsme zvyšovali odolnost programu. Společně s Ashton-Tate jsme přidávali celé funkční celky. Asi největší změna proběhla u tabulkového procesoru, který původně nebyl myšlený jako plnohodnotný tabulkový procesor, což teď rozhodně je. A pak jsme ještě přidávali úplně nové telekomunikační funkce, abychom mohli konkurovat Symphony (viz Jonathan Sachs a Ray Ozzie).

Nejlepší designérská práce vznikne, když začnete kvalitním a elegantním návrhem, dotáhnete ho do funkční podoby a pak reagujete na další nápady, které se objeví během jeho provozu. Takový přístup je ale drahý. Často je potřeba přepsat nebo úplně zahodit celé kusy kódu. Tomuhle já říkám hrdinství. Například na Frameworku jsem měl textový procesor hotový ještě před tím, než se ke mně přidal první programátor. Pak přišel Dan Altman a během dalšího roku ten textový procesor doslova přepsal. Třikrát. A přepisoval i Framework II, aby byl šetrnější na paměť. Samozřejmě, je to jeho práce, je za ni placený. Ale pokud máte přepisovat něco, na čem už jste odvedli svou nejlepší práci, musí tam být něco navíc. To je podle mě hrdinství.

Jaký je to pocit, dát dohromady firmu i její produkt?

Je to hodně práce. Řekl bych, že jsem to měl oproti většině ostatních ještě docela lehké, protože se naše firma ve vývoji softwaru soustředila jen na jednu cestu. Slíbili jsme si, že ve firmě vytvoříme ideální programátorské prostředí. Firma má svoje chyby, ale každý z nás vám odpřísáhne, že lepší práci nikdy neměl. Včetně mě.

Také jsou to nervy, protože se neustále bojím, že o naše podmínky přijdeme. Čím lépe na tom jsme, tím větší mám starost, že to někdy musí skončit. V našem případě přišla změna v podobě sloučení s firmou Ashton-Tate. Museli jsme se s partnerem starat o výplatní pásku, zdravotní pojištění, pronájem kanceláře, na jak dlouho se ve smlouvě můžeme zavázat a podobně. Museli jsme se starat o smlouvu s Ashton-Tate. Dostaneme dost peněz? Budou se s námi soudit? Budeme se my soudit s nimi? Budeme mít úspěch? Co když Framework neuspěje? O to všechno se jako ředitel firmy musíte postarat. Pro mě je úleva, že už mám všechny podobné starosti z krku a můžu se zas jednou soustředit na vývoj softwaru.

Takže jste se s Ashton-Tate spojili, abyste zase měl čas programovat?

Získat víc času na programování byl jeden z důvodů. Dokud jsme byli samostatná firma, měl jsem řadu manažerských povinností, které mě od programování odváděly. U původního Frameworku jsem byl přímo v první linii. Rok jsem programoval, přes rok strávil nad návrhem. Pak se k projektu přidalo pět programátorů a dokumentátor a pracovali jsme deset měsíců dnem i nocí. Ale u Frameworku II už jsem do první linie nešel. Musel jsem se zabývat celkovým směrem firmy Forefront.

Jak přesně vypadá „ideální programátorské prostředí“, o kterém jste se zmínil? Co jste dělal pro to, aby ve Forefrontu vzniklo?

Hodně důležitá je pro nás spolupráce s důrazem na konsensus, což v praxi znamená, že tým nesmí být moc velký – nanejvýš sedm nebo osm lidí. Na návrhu pracujeme společně, hodně se kreslí na tabuli a každý hlas se počítá stejně. Pro případ, že bychom se na něčem nemohli dohodnout – což se nestává často – máme určeného rozhodce.

Já jsem něco jako moderátor, zapisuji nápady a pomáhám skupině dojít k závěru. K závěru, který si skupina odsouhlasí – nikoliv k závěru, který bych si já prosadil. Nápady implementujeme, abychom si je odzkoušeli, a ve zkušebním provozu většinou přijdeme na něco lepšího. Skupinová dynamika potřebuje někoho, kdo je schopen nápady zapsat a ve vhodnou chvíli popostrčit ostatní. Občas se stane, že se na něčem nemůžeme dohodnout. V takových případech se zastavíme a podíváme se, jak moc nás tlačí čas, peníze nebo možnosti, a podle toho se rozhodujeme. Vývoj první verze Frameworku byl vysloveně iterativní, evoluční proces.

Podle všeho to vypadá, že vás baví spíš samotné programování než obchodní stránka věci.

Pokračování.

¶

© Susan Lammers 1986–2008, přeloženo s laskavým dovolením autorky.

       

Komentáře

[David]

Ahoj,

dotaz, chapu to dobre, ze je ted Robertu Carrovi 29 let ? Z clanku to tak vypada, ale v tom pripade v roce 1983 mu byly cca 4roky kdyz zakladal firmu okolo Frameworku.... Jinak super serial Programmers at work. Hodne me to zajima, vychazi kniha i u nas v CR?

David

P.S.:I love ABClinuxu.cz

[Hynek (Pichi) Vychodil]

Ne, 29 let mu bylo v roce 1985. V době vydání knihy mu bylo 30 a dnes je mu 52.

[zoul]

Hodne me to zajima, vychazi kniha i u nas v CR?

Podle všeho to vypadá, že o ni nakladatelství nemají zájem. Podrobnosti ví Robert. (P.S. I ♥ Unicode :)