Andy Hertzfeld (Programmers at Work)

8. 10. 2008 | Tomáš Znamenáček | Rozhovory | 2965×

Andy Hertzfeld byl členem úzkého týmu, který ve společnosti Apple připravil operační systém pro přelomový počítač Macintosh. Z rozhovoru: „Kdy jste začal brát programování vážně?“ -- „V prváku na univerzitě, když jsem se začal specializovat na fyziku a matematiku, mi došlo: ‚Bože můj, musím se rozhodnout, co budu v životě dělat.‘ Nechtěl jsem nosit kabáty a kravaty a patřit do nějaké firemní struktury, takže nějakou dobu z toho bylo ‚Bože můj, já v životě nenajdu práci.‘“

Programmers at Work je kniha 19 rozhovorů s významnými programátory, kteří svou prací a myšlenkami tvarovali podobu dnešních operačních systémů a mnoha dalších aplikací. Ačkoliv vyšla již v roce 1986, rozhovory jsou z velké míry nadčasové a stále velmi zajímavé. Susan Lammers se po více než 20 letech od prvního vydání knihy rozhodla zveřejnit rozhovory na Internetu a dala AbcLinuxu.cz souhlas k jejich překladu a vydání. Kvůli jejich délce bude většina rozhovorů rozdělena na dva díly. Každý rozhovor doplníme o krátký dodatek, ve kterém budou shrnuty další osudy jednotlivých programátorů.

---

Andy Hertzfeld se narodil 6. dubna 1953 a vyrůstal na západním předměstí Filadelfie. O počítače se začal zajímat na střední škole; jeho první programem byla seznamka pro školní taneční. Po střední škole studoval fyziku, matematiku a informatiku na Brownově univerzitě, odkud v roce 1975 odešel s bakalářským titulem z informatiky. Magisterský titul získal o čtyři roky později na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Po ukončení studia pracoval pro Apple Computer na tiskárně Silentype, operačním systému Apple III a dalších produktech. V únoru 1981 se jako druhý programátor přidal k vývojářské skupině projektu Macintosh a stal se hlavním vývojářem jeho operačního systému. Nedávno firmu Apple opustil a vydal se na samostatnou dráhu – zatím stihl napsat program Switcher pro Macintosh a levné zařízení pro digitalizaci obrazu s vysokým rozlišením, které se jmenuje ThunderScan.

Když jsem za soumraku přišla k jeho malému domku poblíž centra Palo Alta, dveře byly otevřené. Vešla jsem do tlumeně osvětlené místnosti, ze které jsem ho slyšela telefonovat. Mluvil živým, pozitivním hlasem; seděl bosky na pohovce, v džínách a tričku, jednu nohu zastrčenou pod sebe. Andy Hertzfeld je nevysoký, podsaditý muž s poněkud rozcuchanými vlasy a přátelským, uvolněným chováním. Usmál se na mě, ukázal, že mám jít dál, a ještě stále s telefonem v ruce mi přistrčil židli.

Sedla jsem si a začala se rozhlížet kolem. Seděli jsme v docela velkém, otevřeném obývacím pokoji zařízeném velkou pohovkou a jednou židlí. Chtěla jsem zapnout lampu, která stála kousek ode mě, ale ta nefungovala, takže jsme s pokračujícím západem slunce seděli v čím dál větším šeru. Kolem stěn byly postavené dvě knihovny k prasknutí nacpané knihami, syntezátor, Macintosh a přehrávač. Místnost byla trochu zanedbaná, ale rozhodně ne špinavá. Andy mi později vysvětlil, že je katastrofálně nepořádný – ale já že jsem se štěstím přišla právě v den, kdy chodí paní na úklid. Po chvilce zavěsil telefon a svým upovídaným, přátelským způsobem se mnou začal probírat svou programátorskou kariéru, dobré i špatné časy v Applu a svůj přístup k programování. Víc než cokoliv jiného zdůrazňoval fakt, že programuje pro zábavu, a jakmile by ho programování přestalo bavit, odešel by za něčím jiným.

Pamatujete si přesně chvíli, kdy jste osobním počítačům propadl?

Přelomový pro mě byl první Počítačový veletrh Západního pobřeží v dubnu 1977. To byla vzrušující událost – šlo o první opravdové setkání všech klanů z oboru, který v té oblasti zrovna začínal. Poprvé v životě jsem viděl Apple II a hned jsem si řekl, že ho musím mít. Byl ohromně sexy. Bohatě by mi býval stačil jakýkoliv počítač s grafikou, ale Apple II měl grafiku v barvě, a to mě dostalo. Bohužel byly Apple dvojky trochu drahé, takže jsem si ho nemohl dovolit. Nakonec ale přišel leden 1978, Apple nasadil slevu 400 dolarů a já jsem si počítač koupil. Skutečnost člověka většinou zklame, ale Apple II byl dvakrát lepší, než jsem si kdy dokázal představit. Byl to jednoznačně nejlepší kup mého života.

Snažil jsem se osobní počítače prosadit jako téma svého magisterského výzkumu, protože to pro mě byly ty nejzajímavější stroje na světě. Drtivá většina profesorů na ústavu je naopak považovala za to nejhorší, co se informatice mohlo stát, což mi vyrazilo dech. V druhém roce magisterského studia jsem kvůli tomu úplně ztratil zájem o přednášky, jen jsem si chtěl hrát se svým Applem.

Proč byli profesoři proti osobním počítačům?

Protože osobní počítače nebyly tak rychlé a neměly tolik paměti jako velké počítače, které oni tehdy programovali. Podle nich posouvaly osobní počítače celou výpočetní techniku o dvacet let nazpátek. Prostě je vůbec nevzrušovalo, že tyhle počítače může mít doma úplně obyčejný člověk. Že jsou počítače najednou dostupné pro všechny. Řekl bych, že hodně akademiků se s osobními počítači dokonale minulo. Mě vůbec nezajímalo, že má osobní počítač setinu paměti velkého počítače. Osobní počítače mě zajímaly neskonale víc a stály jen tisíc nebo dva tisíce dolarů. Tak jsem se tedy začal učit Apple II. V dubnu 1978 jsem se stal zakládajícím členem prvního klubu uživatelů Applů v oblasti San Franciského zálivu. To bylo místo, kde jste mohli lidem ukazovat své programy a na oplátku se podívat na ty jejich.

Jaké programy jste tehdy psával?

Úplně první program, který jsem do klubu přinesl, byl hudební editor. Uměl na Applu II zahrát Mother’s Little Helper od Rolling Stones. Pak jsem klubu dal grafický program pro I–ťing, Knihu proměn. Hod řebříčkovými stonky se simuloval čárou, která na obrazovce několiksetkrát za vteřinu blikala. Když jste zmáčkli ovladač, blikání přestalo. Celkem to bylo potřeba udělat šestkrát, čímž vznikl hexagram a program ještě vypsal jeho výklad. Zaujalo mě, jak dobře číselná podstata Knihy proměn odpovídá číselnému založení počítače. Všechny mé první programy byly psané v Basicu, protože tehdy nic jiného nebylo. Později jsem začal používat assembler, protože jsem věděl, že dobrý program se v ničem jiném napsat nedá.

V kolika letech jste začal programovat?

Když jsem byl na střední, měl jsem to štěstí, že naše škola měla starý rozklepaný dálnopis značky Western Electric, který byl připojený ke sdíleném počítači od GE. V prváku jsem se naučil programovat v Basicu a Fortranu, později i v PL/I. Tehdy mi bylo šestnáct.

A tím začala vaše posedlost?

V podstatě ano. Stejně jako hodně dalších lidí jsem o počítačích vůbec nevěděl, dokud mi o nich kamarád neřekl. Ukázal mi pár výpisů, ale stejně jsem o počítačích neměl moc dobrou představu až do okamžiku, kdy jsem o rok později začal chodit na programování. Tehdy mi to v hlavě všechno zaklaplo a do počítačů jsem se zamiloval. Dneska jsou počítače všude. Výpočetní technika je hotový nálet, počítač tady a počítač támhle.

Zjistil jsem, že mám na programování talent. Počítač nabízí dítěti úžasný pocit kontroly a síly. Když si něco představíte a pak počítač naprogramujete, aby to udělal, je to fantastický pocit. Vždycky byl. Právě to mě k počítačům přitahuje. Učit se programovat je jako učit se jezdit na kole – nemá smysl o tom číst knihy. Musí se to vyzkoušet na vlastní kůži.

Jeden z mých prvních programů byla taková seznamka, která se pak vážně použila na jarních tanečních. Byl jsem naprostý samouk, takže program moc nefungoval. Podařilo se mi kolem něj sehnat hromadu studentů a spustili jsme ho. Jenže jsem nepočítal s tím, že všichni kluci dostanou přidělenou jedinou slečnu – zapomněl jsem totiž vyškrtnout osobu, která už byla někomu přidělená. A nejhoršího na tom bylo, že ta slečna byla docela ošklivá.

Kdy jste začal brát programování vážně?

Teprve v prváku na univerzitě, když jsem se začal specializovat na fyziku a matematiku, mi došlo: „Bože můj, musím se rozhodnout, co budu v životě dělat.“ Nechtěl jsem nosit kabáty a kravaty a patřit do nějaké firemní struktury, takže nějakou dobu z toho bylo „Bože můj, já v životě nenajdu práci.“ Pak jsem zjistil, že magisterské přednášky matematiky jsou vážně těžké („Bože můj, jak já tu specializaci nenávidím!“) a má plánovaná kariéra profesora matematiky začala mizet v nenávratnu. Programování mě jako profesní kariéra vůbec nenapadlo. Tehdy se takhle nebralo.

K počítačům jsem se víc dostal během letní programátorské brigády a jako poradce v různých školních výpočetních zařízeních (bral jsem tři dolary na hodinu). Poslední rok na Brownově univerzitě jsem si zapsal několik pokročilejších počítačových přednášek. Rozhodl jsem se pro magisterské studium informatiky, ale ještě pořád jsem programování nebral jako nějakou profesní kariéru. Byla to jiná doba. Psal se rok 1975 a povědomí o počítačích a programování bylo úplně jiné než dneska. Ještě nebyly osobní počítače, které by přitáhly pozornost lidí.

Jak se tehdy na programování dívalo? V čem je to dnes jiné?

V roce 1975 byl programátor někdo, kdo pracuje pro banku nebo pro NASA, někoho přitažlivějšího, ale kariéra to byla značně tajemná. Neexistoval důvod, kvůli kterému by běžného dospívajícího kluka mohlo napadnout, že chce programovat. Myšlenka počítače byla průměrnému člověku cizí, snad s výjimkou čtenářů sci-fi. V roce 1975 si nikdo nemohl dovolit koupit počítač. Revoluce osobních počítačů tehdy vlastně začínala – na podzim se na trhu objevila stavebnice Altairu a začal jsem o mikropočítačích čítat články v časopisech. Tenhle vývoj byl pro mě zásadní.

Já jsem se jako programátor vždycky snažil dostat až na dno, na úplně základní úroveň, abych přesně věděl, jak počítač pracuje. Zajímaly mě operační systémy, a všechny počítače, které jsem kdy programoval, mě v tomhle ohledu štvaly. Nikdy jsem si na ně nemohl pořádně sáhnout, protože na nich pracovala řada dalších lidí, a já jsem nepatřil mezi vyvolené, kterým bylo dovoleno systémové programování. Nemohl jsem experimentovat. Říkal jsem si, že kdybych měl svůj vlastní počítač, mohl bych si s ním dělat, co bych chtěl. Stavebnice Altairu pro mě nebyla, protože jsem nerad pájel a vůbec něco stavěl. Ale okamžitě jsem věděl, že osobní počítače jsou něco pro mě.

Co jste měl tehdy na počítačích a programování nejraději?

Miloval jsem grafiku. Minipočítače a mainframy mě nijak zvlášť nepřitahovaly, protože s uživateli moc nekomunikovaly. Ze všeho nejradši jsem na někoho dělal dojem. Bavilo mě kamarádům něco ukázat a sledovat, jak jim klesá čelist. Grafika a zvuk byly dvě věci, které zaujaly většinu lidí. Řekl bych, že nejvíc ze všech jsem se snažil ohromit sám sebe.

Zpátky k hledání práce. Jaká firma si vás nakonec jako programátora najala?

Jeden pán si mě nechal letadlem přivézt na pohovor do Texasu. Líbil jsem se mu, a tak mi nabídl práci. Jeho firma byla největší pojišťovna v texaském Galvestonu, což je asi nejpodivnější ze všech podivných amerických měst. Je to turistická atrakce za zenitem, plná hotelů a zalidněná prazvláštní kombinací ultra-macho tetovaných lovců krevet, ropných magnátů a chovatelů skotu. To byly kultury, do kterých jsem neměl šanci zapadnout.

Ještě než jsem do firmy nastoupil já, staral se jí o počítače jeden vykuk, který to pojal jako takový závod megalomanů. Když totiž máte na starosti nějaký výpočetní park, chcete, aby byl co největší, protože to vypadá dobře na vašem životopisu a vyděláte si víc peněz – plat většinou bývá úměrný tomu, o kolik počítačů se staráte. Takže tenhle pán firmu umluvil, aby nakoupila čtyřikrát víc výpočetního výkonu, než kdy mohli potřebovat. Měli dva fantasticky drahé počítače od IBM, patnáct miliónů dolarů za každý. Když zjistili, že používají asi patnáct procent své výpočetní kapacity, vykuka vyhodili, ale počítače jim zůstaly. No a necelých dvacet mil od Galvestonu je NASA, která nemá výpočetní kapacity nikdy dost, takže je můj šéf přemluvil, aby polovinu nadbytečného výpočetního výkonu firmy koupili. Právě díky tomuhle spojení s NASA mě moje práce bavila. Měl jsem na starost údržbu a zlepšování APL systému, který používala NASA. V té firmě jsem se hodně dozvěděl o operačních systémech, než jsem nakonec odešel na magisterské studium do Berkeley.

Do Berkeley jsem dorazil v září 1976. Dokonce jsem tam našel jeden z prvních obchodů s počítači, Byte Shop na University Avenue. Často jsem kolem něj brousil a prohlížel si počítače – většina z nich tehdy ještě měla přepínače a světýlka, byl jsem jako uhranutý.

Před chvilkou jste řekl, že ve druhém ročníku magisterského studia převážil váš zájem o počítače nad zájmem o přednášky. Co jste tehdy ve škole dělal?

Na přednášky jsem chodil, ale myšlenkami jsem byl jinde. Applů dvojek se prodalo pět tisíc kusů, takže jsem si říkal, že mám docela slušný trh. Prodávat programy mě ale nenapadlo, dokud jsem nepotkal legendárního programátora Boba Bishopa, který pro Apple II psal. On si Apple II koupil půl roku přede mnou a když jsem se já s počítačem začal trápit, on už v assembleru psal dobré programy a hry. Byl první programátor, jehož programy pro Apple II se začaly prodávat; to bylo v roce 1978. Potkal jsem ho na jednom setkání Apple klubu. Řekl mi, že vydělává asi šest tisíc dolarů měsíčně, což mi přišlo úžasné, protože já jsem si jako asistent na univerzitě vydělával sedm tisíc ročně.

Začal jsem psát víc programů. Tíhnul jsem k systémovým programům a napsal jsem jeden zvlášť ambiciózní kousek – znakový generátor, který pomocí grafických funkcí Apple II přidal do počítače malá písmena (tehdy Apple II míval jen velká). Byl to dost komplikovaný systémový program. Taky jsem začal psát články do časopisů, například do Doctor Dobb’s Journal nebo Micro. Zrovna jsem svůj generátor znaků chtěl do jednoho časopisu poslat, když jsem potkal kamaráda, taky uživatele Apple II. Jmenoval se Barney, a povídá mi: „Ty ses zbláznil! Na tom můžeš vydělat padesát, možná sto tisíc dolarů.“ Nechal jsem si to projít hlavou a začali jsme společně podnikat. Dohodli jsme se, že půjdeme půl na půl. Já budu mít na starost produkt, nic jiného, a on si vezme na starost výrobu, napíše návod a povede firmu. To bylo v době, kdy bylo po světě asi šest nebo sedm tisíc Applů II.

Barney začal program ukazovat dalším firmám a nakonec jsme ho v prosinci 1978 přinesli do Applu. Několik lidí z Applu už jsem znal z klubu – včetně mého hrdiny Steva „Woze“ Wozniaka, který dokonale představoval to, čím jsem se chtěl stát. V Applu jsme měli jednat se Stevem Jobsem. Měli jsme z toho setkání smrtelnou hrůzu, protože jsme mluvili se dvěma bývalými zaměstnanci Applu, kteří nám říkali: „Steve Jobs je lidožrout, normálně vás roztrhá na kusy. Riskujete život, když za ním s takovým programem jdete.“ Ale nakonec na nás byl ohromně hodný – tak hodný, jak jen mohl. Možnost, že by náš program prodával přímo Apple, pro nás byla naprostý vrchol. Dohodli jsme se, že nám dají pět dolarů za každý prodaný kus. Domluvili jsme si schůzku na další týden, že projdeme podrobnosti a vysvětlíme technikům, jak program funguje. Pak ale Jobs řekl, že se rozmyslel, že program nepasuje do jejich produktové řady. Nijak zvlášť smutný jsem z toho nebyl, protože jsem věděl, že můžeme program prodat někomu jinému. Na trh ho nakonec dostala firma Mountain Hardware (dneska se jmenuje Mountain Computer).

Během několika měsíců jsem vydělal 40 tisíc dolarů. Řekl jsem si, že když můžu programováním vydělat takové peníze, nepotřebuji školu. Pak mi v lednu zavolal Steve Jobs a nabídl mi práci, měl už pro mě konkrétní projekt. Několik měsíců jsem váhal, ale když jsem na něj narazil na pátém Počítačovém veletrhu Západního pobřeží v roce 1979, ptal se mě, proč jsem nepřišel. Tak jsem zašel na pohovor, po kterém jsem se málem rozhodl, že tam pracovat nechci.

Proč? Podle všeho by to pro vás býval splněný sen.

Protože výrobu v Applu tehdy řídila hromada lidí nabraných z Hewlett-Packardu, kteří o Applu II neměli nejmenší ponětí. Apple si prošel několika módními vlnami, při kterých nabíral inženýry z konkrétních firem – měl například záchvaty zájmu o HP, Xerox nebo DEC, ale zájem o HP v raných dobách převažoval. Existovalo pár hračičků (například já, Bob Bishop, Charlie Kellner nebo Rick Auricchio), kteří si Apple II koupili a tak dokonale mu propadli, že se celkem přirozeně přesunuli do Applu. Apple ale zároveň nabíral tyhle lidi, kteří ze začátku vůbec netušili, co je Apple II. To jsem absolutně nechápal. Proč pracovat v Applu, když se vám ani nelíbí Apple II? To bylo špatné obchodní rozhodnutí.

Polovina z lidí, se kterými jsem původně během pohovoru mluvil, se vůbec nechtěla bavit o Apple II. Zajímal je Unix, o kterém jsem se naštěstí mohl bavit taky, protože jsem na něm dělal v Berkeley. Apple měl nejlepší produkt na světě a tyhle pány to vůbec nezajímalo. Ovšem poslední z nich mě dostal. Jmenoval se Dick Huston a byl autorem bootovací ROM Applu II. Bavili jsme se o detailech fungování disketové mechaniky, které jsem neznal, ale pro které bych si nechal zuby trhat. Během deseti minut jsem se dozvěděl věci, na které jsem zkoušel přijít celé měsíce. Disketová mechanika Applu II je fantastická rarita. Je to šílený, zvrácený, nádherný kus práce. Většina disketových řadičů tehdy mívala kolem třiceti čipů, včetně několika drahých čipů od LSI. Wozův řadič se skládal z pěti malých čipů a fungoval líp, než kterýkoliv z těch drahých. [Budiž ovšem řečeno, že část jeho funkcí měl na starost software. –pozn. překl.] Za nějakou dobu jsem byl na disketovou mechaniku Applu II expert a shodou okolností to byla přesně ta odbornost, která byla potřeba na obcházení softwarové ochrany proti kopírování. Když někdo přišel s novou hrou, přinesl ji mně a já jsem pak s jedním nebo dvěma dalšími lidmi z Applu soutěžil, kdo první obejde její ochranu proti kopírování.

Začal jsem pro Apple pracovat v létě 1979. První produkt, na kterém jsem dělal, byla tiskárna Silentype. Čekal jsem, že v Applu odhalím neuvěřitelně hluboká mystéria informatiky (a taky třeba nějaké podrobnosti o Applu II), ale rychle jsem přišel na to, že většina lidí z firmy ví o Applu II mnohem méně než já. Nejvíc jsem se dozvěděl o nabídce akcií pro zaměstnance, o ničem jiném se snad ani nemluvilo. Nabídli mi 24 tisíc dolarů ročně a tisícovku akcií, kterou později zvedli na dva tisíce. Nijak zvlášť mě to nebralo – říkal jsem si, že tisíc akcií je nic.

Mezitím probíhal návrh Applu III. Tehdy měl označení „Sára“, ale většina lidí mu stejně říkala Apple III. Myslel jsem si, že kolem něj bude stát ozbrojená stráž, ale počítač si tam jen tak seděl. Divil jsem se, že ho v jednom kuse neobléhají davy obdivovatelů. Kromě lidí, kteří na něm dělali, z něj nikdo zvlášť nadšený nebyl. Já jsem ve volném čase psal programy, které zkoušely jeho nové funkce. Bralo mě to, protože to byl úplně nový hardware, který ještě nic nedělal.

Využívali téhle možnosti věnovat se vlastním projektům a výzkumům i další zaměstnanci?

Pokračování

¶

© Susan Lammers 1986–2008, přeloženo s laskavým dovolením autorky.

       

Komentáře

[deda.jabko]

jo, toto docela je dobry rizek. jenom pro pripomenuti (ja vim, ze jsem s tim uz prudil v blogu) je s nim podobne ladeny rozhovor vramci NerdTV a tam se dostane s vykladanim az k jeho firme eazel a OSS.

[Peter Fodrek]

To je divne

>Já jsem se jako programátor vždycky snažil dostat až na dno, na úplně základní >úroveň, abych přesně věděl, jak počítač pracuje. Zajímaly mě operační systémy, a >všechny počítače, které jsem kdy programoval, mě v tomhle ohledu štvaly. Nikdy >jsem si na ně nemohl pořádně sáhnout, protože na nich pracovala řada dalších >lidí, a já jsem nepatřil mezi vyvolené, kterým bylo dovoleno systémové >programování.

Tu s nim suhlasim a sme rovnaky typ

>Miloval jsem grafiku. Minipočítače a mainframy mě nijak zvlášť nepřitahovaly, >protože s uživateli moc nekomunikovaly

A tu so absolutne proti nemu ja chcem mainframy, prave koli tomu, ze s uzivatelom velmi nekomunikuju...