Jonathan Sachs (Programmers at Work)

20. 8. 2008 | Tomáš Znamenáček | Rozhovory | 2654×

Jonathan Sachs sbíral zkušenosti během 14 let na MIT, aby v roce 1983 napsal v assembleru tabulkový kalkulátor Lotus 1-2-3, ze kterého se stal nejúspěšnější program svého typu. Společně s Mitchem Kaporem (pozdější zakladatel EFF) založil firmu Lotus.

Programmers at Work je kniha 19 rozhovorů s významnými programátory, kteří svou prací a myšlenkami tvarovali podobu dnešních operačních systémů a mnoha dalších aplikací. Ačkoliv vyšla již v roce 1986, rozhovory jsou z velké míry nadčasové a stále velmi zajímavé. Susan Lammers se po více než 20 letech od prvního vydání knihy rozhodla zveřejnit rozhovory na Internetu a dala AbcLinuxu.cz souhlas k jejich překladu a vydání. Kvůli jejich délce bude většina rozhovorů rozdělena na dva díly. Každý rozhovor doplníme o krátký dodatek, ve kterém budou shrnuty další osudy jednotlivých programátorů.

---

Jonathan Sachs se narodil v roce 1947 a vyrůstal na východním pobřeží Severní Ameriky, v Nové Anglii. Bakalářský titul v matematice získal na MIT, kde studiem a prací strávil celkem čtrnáct let. Jeho programátorské zkušenosti z MIT pokrývají široké spektrum: Pracoval pro středisko vesmírného výzkumu, laboratoř strojového vnímání a laboratoř biomedicíny. V rámci práce pro laboratoř biomedicíny vyvinul programovací jazyk Stoic.

Uprostřed sedmdesátých let odešel z MIT do firmy Data General, kde vedl vývoj operačního systému. Poté se stal jedním ze zakladatelů firmy Concentric Data Systems, která se proslavila svými databázovými systémy. Je autorem fenomenálně úspěšného tabulkového procesoru Lotus 1–2–3. V roce 1981 spojil síly s Mitchem Kaporem, aby mohli program vyvíjet a propagovat společně, a v dubnu 1982 vznikla s osmi zaměstnanci firma Lotus Development Corporation. Dvacátého šestého ledna 1983 se program 1–2–3 začal prodávat pro IBM PC. O tři měsíce později se poprvé vyšplhal na vrchol žebříčku nejprodávanějšího softwaru, na kterém už také zůstal. Šlo o první program, kterému se podařilo vytlačit VisiCalc. V roce 1984 Sachs z Lotusu odešel, aby založil vlastní firmu.

Podzimním deštěm jsem se dostala až na západní okraj Cambridge, kde jsme se s Jonathanem Sachsem měli setkat. Po chvíli hledání v určeném kancelářském komplexu jsem se ocitla před dveřmi s jednoduchou destičkou a nápisem „Jonathan Sachs a společníci“. Čekala jsem něco honosnějšího.

Zaklepala jsem a vstoupila do velké kanceláře. V pozadí hrál jazz a na čistých bílých stěnách viselo několik fotografií od Ansela Adamse. Od počítačového terminálu se zdvihl vysoký, lehce prošedivělý vousatý muž oblečený ve vlněném svetru a manšestrových kalhotách; tichým hlasem mne přivítal. Byl to Sachs, autor Lotusu 1–2–3. Usadila jsem se do koženého křesílka, Jonathan Sachs vypnul své IBM AT, otočil se na židli a začali jsme si povídat.

Programovat jste začal na vysoké škole?

Ano, úvodní kurz programování jsem si zapsal v roce 1964 jako prvák na MIT. Později jsem měl několik programátorských brigád – jedno léto jsem pracoval ve Woods Hole a jedno léto v laboratoři tryskových pohonů. Jako programátor jsem se živil i poslední rok školy, kdy jsem na chvilku přerušil studium, abych si vydělal nějaké peníze. Programování byla jedna z mála věcí, které jsem mohl na trhu nabídnout, ale ze začátku jsem z něj nebyl dvakrát nadšený.

Jak to?

Tak například jsem původně psal dávkové úlohy ve Fortranu. Nic proti Fortranu, ale když si můžete program zkusit spustit dvakrát třikrát denně, jde vám to na nervy. Když jsem poslední rok přerušil studium, analyzoval jsem satelitní data ve středisku pro vesmírný výzkum na MIT. Pak jsem odjel do San Francisca, ale tři měsíce jsem nemohl najít práci, a tak jsem se vrátil dodělat titul. Ještě v den svého návratu jsem dostal zajímavý částečný úvazek na MIT, v laboratoři strojového vnímání. Pracovali tam na čtečce pro nevidomé. Dělal jsem na minipočítači PDP-9 a pomáhal jsem s rozpoznáváním znaků.

Tehdy mě programování začalo doopravdy bavit. Byla to má první programátorská práce, při které jsem si mohl jednoduše sednout k počítači a začít s ním konverzovat. Když vám počítač odpoví tak, jak jste si představovali, je to báječný, elektrizující pocit. Moc dobře si ho pamatuji.

Proč jste se vlastně rozhodl vrátit na MIT a dokončit studium?

Mimo jiné se bez titulu velice špatně sháněla práce. A na MIT jsem se cítil bezpečně, jelikož už jsem tam nějakou dobu strávil.

Když jsem měl titul hotový, vrátil jsem se do střediska vesmírného výzkumu. Chtěli zrovna vypustit rentgenový satelit a potřebovali někoho, kdo by nachystal minipočítač pro analýzu části dat, která měla přicházet po telefonní lince. O tenhle počítač jsem se staral, dělal jsem veškeré systémové programování. Několik analýz napsalo pár magisterských studentů, několik já.

Po vypuštění satelitu (což byl velký úspěch) už tam na mě žádný strojový čas nezbyl, takže jsem přešel do laboratoře biomedicíny. Tam vyvíjeli lékařské nástroje založené na procesoru 8080 a potřebovali někoho, kdo pro ně udělá programovací jazyk. Tak jsem napsal Stoic, což je varianta Forthu.

Proč Stoic?

Stoic znamená Stack-Oriented Interactive Compiler, zásobníkově orientovaný interaktivní překladač. Na ten název jsem přišel tak, že jsem na tabuli napsal všechna potenciální první písmena a hledal co nejlepší zkratku. Stoic ještě pořád funguje, zveřejnil jsem ho jako public domain a každou chvilku o něm vidím nějakou zmínku. Dokonce bych řekl, že v Epsonu ho používali na vývoj nějakého softwaru.

Tak jako tak, po nějakých čtrnácti letech na MIT jsem si řekl, že je čas odejít. Chtěl jsem zkusit management, a tak jsem vzal práci ve firmě Data General a začal řídit vývoj operačního systému. Strávil jsem tam asi dva a půl roku a zjistil, že management se mi nelíbí a že už nikdy, za žádných okolností nechci dělat operační systém. Pro některé lidi, na které jsem dřív zahlížel, mám dnes mnohem větší pochopení.

Vyvíjel jste ten operační systém přímo vy, nebo jste řídil tým programátorů?

V jednu chvíli jsme měli v týmu osm lidí. Nějakou dobu poté, co jsem z Data General odešel, ji opustil i můj nadřízený John Henderson. Krátce nato jsme spolu založili malou poradenskou firmu jménem Concentric Data Systems. Dělali jsme nějaké zakázkové programování a taky jsme napsali tabulkový procesor pro hardware od Data General. Když jsme ho psali, vypadalo to jako docela dobrý nápad, ale brzy se ukázalo, že peníze na něm nevyděláme.

Tahle zkušenost nabourala můj vztah s Hendersonem – on dělal zakázkovou práci, která vydělávala, a já jsem pracoval na produktu, který nevydělával. Jedním z našich problémů bylo, že dva technické typy by nikdy neměly mít společnou firmu. Měli jsme se snažit o propagaci a místo toho jsme se hádali o technických podrobnostech. Proto jsme se rozešli a já jsem si nechal práva na vývoj dalšího tabulkového procesoru po vzoru toho prvního.

S tabulkovým procesorem jsem šel za Mitchem Kaporem, který už tou dobou měl jisté obchodní úspěchy. Prodával VisiPlot a VisiTrend, dostával licenční poplatky. Věděl, co a jak je potřeba udělat. Náš obchodní vztah fungoval velice dobře.

To jste měl jen nápad, nebo už i program?

Program už byl hotový a během měsíce jsem ho přepsal do C. Pak se začal krok za krokem rozvíjet. Původní myšlenka se vlastně od závěrečné verze 1–2–3 dost lišila.

Jak vypadala?

Chtěl jsem tam dostat víc programovacího jazyka. Ale brzy nám došlo, že pro takový produkt není ani zdaleka tak velký trh jako pro obyčejný tabulkový procesor. Později jsme přidali makra, takže se alespoň část původní myšlenky s programovacím jazykem vrátila.

Lotus 1–2–3 měla být původně kombinace tabulkového procesoru, grafického editoru a textového procesoru. V průběhu práce jsme narazili na prototyp programu Context MBA. Ten měl textový procesor také a hrozně na to doplácel. Tak jsem si řekl, že by možná bylo lepší místo textového procesoru zkusit databázi (která by se navíc mnohem lépe dělala).

Všechna ta rozhodnutí vypadají jako výsledek pečlivého tržního průzkumu, ale nebyla. Za úspěch 1–2–3 může do velké míry způsob vývoje. Vývoj například začal a pokračoval funkčním programem. Také jsem v té době pracoval do velké míry sám. Měl jsem kancelář v Hopkintonu, kde jsem tehdy bydlel, a zhruba jednou týdně jsem do ní přinesl novou verzi programu. Všechny chyby jsem okamžitě opravoval v následující verzi. Lidé z Lotusu navíc program neustále používali.

To je přesný opak standardní metodologie pro vývoj velkého programu, při kterém strávíte spoustu času a práce nad funkční specifikací a dekompozicí na moduly, načež každý kousek dáte někomu jinému a hotové moduly nakonec integrujete. Nevýhoda takového přístupu je v tom, že funkční program dostanete až úplně nakonec. Pokud přesně víte, co potřebujete, všechno je v pořádku. Ale když pracujete na něčem novém, neustále se objevují nečekané problémy. Při našem stylu práce jsme mohli program kdykoliv vypustit na trh. Neměl by třeba všechny funkce, ale věděli jsme, že funguje.

Jaké má takový vývoj nevýhody?

Funguje dobře jen v případě, že na programu dělá zhruba jeden člověk nebo řekněme nanejvýš tři lidé. A nemůže jít o libovolné tři lidi. Pokud je projekt větší, musíte sáhnout po týmovém řešení, které jsme použili pro Jazz. Nemám nic proti týmovému řešení, ale pro mě to zkrátka není nejlepší způsob práce.

Vyvíjíte dodnes stejným způsobem, jednu vrstvu za druhou?

Přesně. Když na něčem pracuji sám, je to vždycky takhle. Dám dohromady nejmenší možný funkční celek a k němu pak přidávám další funkce.

Tušil jste, že bude 1–2–3 mít takový úspěch?

Mitch mu hodně věřil. Já jsem to bral tak, že pokud to vyjde, bude to prima, a pokud ne, nic se nestane. Bral jsem normální plat; neměl jsem pocit, že bych riskoval. Vzpomínám si, jak Mitch sháněl kapitál – říkal lidem, že náš produkt obrátí celý počítačový průmysl vzhůru nohama. Upřímně řečeno si nemyslím, že by tomu sám věřil; byl to takový reklamní tah. Ale nakonec se ukázalo, že pravdivý.

Když začal mít program úspěch, šokovalo vás to, nebo jste se prostě pustil do další práce?

Abych pravdu řekl, nijak zvlášť se to na mně nepodepsalo. Jakmile v únoru 1983 vyšla verze 1, začal jsem pracovat na verzi 1A, která měla své vlastní ovladače, aby se dala přenést i na jiný hardware. Nabrali jsme víc programátorů, aby pomohli s portováním, a několik nových manažerů si vzalo na starost řadu běžných obchodních povinností. Několik z nás dostalo kancelář v Littletonu a začalo pracovat na Symphony.

Chtěli jste pryč od zmatků v hlavní kanceláři Lotusu?

Přesně. Projekt jako Symphony vyžaduje intenzivní programování, které se zase neobejde bez koncentrace a tudíž ticha. Musíte se dostat od všech telefonů a lidí, kteří vám neustále chodí do kanceláře. Ale asi v polovině práce na Symphony už jsem toho najednou měl dost, měl jsem po krk tabulkových procesorů a nebyl jsem moc spokojený se směrem, který projekt Symphony nabral. Vypadalo to, že bude moc velký a složitý. Já mám rád malé a jednoduché věci. Takže jsem se vrátil do hlavního stanu Lotusu v Cambridge a pracoval na jiných projektech. Pak přišel konec roku 1984 a já odešel úplně, abych založil vlastní firmu.

Co děláte dnes?

Jediný z mých projektů, který má nějaký komerční potenciál, je textový procesor. Prototyp jsem dal dohromady asi za měsíc. Nemyslel jsem si, že by mohl zajímat i Lotus, ale zjevně zajímá. Začal jsem s poměrně malým rozsahem projektu, který se průběžně zvětšoval a zvětšoval. Teď jsem většinu vývoje přesunul na jiné lidi, sám se starám jen o architekturu projektu. Kromě toho jsem založil malou soukromou nadaci, která se zabývá životním prostředním – snažím se tady v Nové Anglii zapojit do environmentálního hnutí. To mi spolkne kus volného času. Počítače teď beru spíš rekreačně, dokonce si občas vezmu i dovolenou.

Vyhořel jste, nebo jste prostě potřeboval pauzu?

Vývoj 1–2–3 trval deset měsíců, ve kterých jsem nedělal nic než jedl, spal a pracoval. Všeho ostatního jsem musel nechat, protože na to nebyl čas. Ještě pořád se z toho dostávám. Důležité místo ve firmě sbírá hodně tlaku. Nemůžete prostě vypustit. Na MIT jsem ve finiši taky dřel, měsíc nebo dva v kuse, ale nikdy ne deset měsíců. Tak dlouhá práce pod takovým tlakem byla v mnoha ohledech sebedestruktivní.

Připadá mi, že úzké zaměření a soustředění, které jsou k programování potřeba, mají na hodně lidí negativní vliv.

Hodně lidí na ně nemá povahu. Jsou pak předráždění, neklidní.

Dáváte přednost programování, nebo máte radši práci architekta a designéra?

Rád dělám na celém projektu, jeho implementaci i návrhu. Mám rád, když mám pod kontrolou všechno. Nejsem moc týmový hráč.

Na jaký největší programátorský problém jste při psaní 1–2–3 narazil?

Pokračování.

© Susan Lammers 1986–2008, přeloženo s laskavým dovolením autorky.

       

Komentáře

[Sedeki]

jako bych to už někde četl...

[alblaho]

Zajímavé je, že už jsem v těchhle rozhovorech po několikáté narazil na to, že bez titulu se jim špatně sháněla práce. Dnešní firmy v česku u programátorů na tituly moc nehledí. Všichni moji známí, co vypadli ze školy, neměli s uplatněním problém. Asi to bude nedostatkem pracovních sil.

[progdan]

Tehdy bylo programovani a lidi kolem toho neco jinyho - kdyz jste se chtel v tomhle oboru pracovat, musel jste nejak (titulem) dat najevo, ze na to opravdu mate...IMHO dneska staci kdyz sahnete po ucebnici C/C++/Javy atd. a u prijimaciho pohovoru jste schopny napsat nejaky smysluplny a slusny kod...

[TM]

A podle toho to pak mnohdy vypadá. Nebýt hrubé síly, spousta dnešního softwaru by byla zcela nepoužitelná...a počítače pak třeba žerou mnohem více energie než by musely.
Ono je programovat a programovat. Takový chlapec, který sice přečetl knihy o C++ a Javě sice může vytvářet nějaký kód, ale nemá - li aspoň nějaké teoretické základy v datových strukturách a také třeba v matematice, většinou jeho kód nebude efektivní jak by mohl být a mnohé problémy ani vyřešit nedokáže. Samořejmě je možné teoretické základy získat i bez formálního vzdělání. Ale to pověstné "razítko", diplom či chcete - li titul může na začátku sloužit jako poměrně dobré vodítko - máte aspoň jistotu, že ten člověk nějakou teoretickou přípravou prošel. Pochopitelně je pak také důležité, zda to na něm zanechalo nějaké pozitivní stopy .Ale to ukáže až praxe - nikoliv hlavolamy při pohovoru.
Ten rozdíl ve vzdělání je vidět právě v tomto seriálu pod kterým teď debatujeme. Srovnejte třeba Gatese a Kildalla. Ten první byl spíš takový kutil s nadprůměrnou schopností přesvědčovat a získávat lidi (asi proto jako obchodník uspěl), ten druhý měl teoretické zázemí a skutečně tvořil (jako obchodník ale bohužel spíš neuspěl - firma Digital Research zanikla - tak to v tomto světě bohužel často chodí).

[anicka]

Jo, to funguje dokonale. Já jsem se taky začala živit programováním hned po gymplu, a přestože jsme tam měli na běžné poměry naprosto vynikající výuku informatiky (probírali jsme Topferovu učebnici), když se podívám na své zdrojáky z doby před matfyzem, chce se mi blejt.

A kdoví, co budu jednou dělat se současnými zdrojáky, až dostuduju

[zoul]

Tady je ale těžko soudit, jestli prostě nejde o praxi, větší zkušenosti? Já bych se docela bál tvrdit, že znalost informatiky je pro praktické programování nezbytná. V programování záleží na strašné fůře věcí, z nichž většina se podle mě dá naučit v praxi. Člověk může mít pořádek v rozhodnutelnosti, složitosti a teoretických základech programovacích jazyků, a stejně nemusí být schopen napsat jediný slušný modul. V některých disciplínách je teoretické vzdělání jasná výhoda (překladače), jindy mi tak nezbytné nepřipadne. (Pamatuju si, jak jednou přednášející zahlížel na primitivy, kteří dělají informační systém, aniž by jeho databázi vědomě měli alespoň v té a té normální formě. Přitom naprosto ignoroval fakt, že ke slušně navržené databázi může člověk často dojít logickou úvahou. Nemám nic proti nějaké formální normalizaci, ale není nutné se dogmaticky tvářit, že to jinak nejde.)

Tahle debata podle mě souvisí s otázkou, kterou autorka klade snad v každém rozhovoru: Je programování věda, řemeslo, nebo umění? Jsou lidi, pro které je to jednoznačně věda, informatika. Pak se logicky nabízí teoretické vzdělání a tak dále. Jsou lidi, kteří na programování vidí to řemeslo, takže jim nedělá problémy si představit, že ho někdo slušně odkouká v praxi. Podle mě je omyl tvrdit, že to bez formálního vzdělání nejde. (A stejně tak je omyl tvrdit, že je formální vzdělání v programování k ničemu.)

(Přehlížím tu rozdíl mezi programováním a informatikou, což asi ne každému vyhovuje, ale snad si rozumíme.)

[anicka]

Normáloní formy a spol. jsou zrovna pěkná pavědologie, ale to nic nemění na tom, že existuje spousta "teoretických" předmětů, učících dosti užitečné věci, které normální člověk od ostatních neodkouká.

Po pár semestrech "teoretických předmětů" (algoritmy, automaty...), se Ti obvykle nestane, že by sis nevšiml a napsal kus kódu, který se omylem chová kvadraticky a ne lineárně. Že by ses snažil umlátit regexpem něco, co ani není regulární.

Jasně, nenaučí Tě to přímo psát hezčí kód, ale IMHO je to přesně to, co dělá rozdíl mezi programátorem a opičkou. (Taky věřím, že programování je především řemeslo... ale i řemeslník udělá lépe, když se trochu vzdělá, místo aby vymýšlel, jak vyrobit nějaké to kolo a nakonec mu vyšlo hranaté, protože použil nevhodné nářadí )

[zoul]

Po pár semestrech "teoretických předmětů" (algoritmy, automaty...), se Ti obvykle nestane, že by sis nevšiml a napsal kus kódu, který se omylem chová kvadraticky a ne lineárně.

Upřímně řečeno si ani nevzpomenu, kdy jsem naposledy psal něco, u čeho by kvadratická časová složitost místo lineární vyloženě vadila. (Ale já moc neprogramuju, to je jasný.) Kdybych dostal do ruky nějaký cizí modul a kvadratická složitost namísto lineární v něm byla jediná chyba, byl bych spokojený.

Že by ses snažil umlátit regexpem něco, co ani není regulární.

(\w+)\1?

Ale rozumíme si, informatika je v některých ohledech k dobru věci, to samozřejmě.

[anicka]

Zkuste si nekdy pustit takovy perl-Mail-Mbox-MessageParser na vetsi mnozstvi posty a uvidite sam, jak rychle se vzdaluje parabola od primky

[zoul]

Ale to pověstné "razítko", diplom či chcete-li titul může na začátku sloužit jako poměrně dobré vodítko -- máte aspoň jistotu, že ten člověk nějakou teoretickou přípravou prošel.

Tehdy to ale mělo větší smysl. Když dneska naberete magistra matematiky, máte jistotu, že umí určitým způsobem uvažovat, ale pokud je programováním nedotčený, bude vám klidně roky k ničemu. Tehdy byl obor v plenkách a když šikovný člověk dostal dost času, mašinu a manuál Fortranu, mohl za jeden dva roky prodávat svůj vlastní produkt. To se podle mě dneska nemůže stát, protože informatika hrozně popojela a člověk si v začátcích musí osvojit strašnou fůru věcí. A když naberete magistra informatiky… no zkrátka řekněme, že kdybych měl ve firmě nabírat nového programátora, radši si kandidáty proklepl kompletně sám, tituly netituly. Školu může hromada lidí projít díky tomu, že se jako opičky naučí řešit zadanou třídu problémů.