Andy Hertzfeld - 2 (Programmers at Work)

10. 10. 2008 | Tomáš Znamenáček | Rozhovory | 2645×

V dokončení rozhovoru mluví Andy Hertzfeld o svém znechucení z praktik, které ovládly firmu Apple po uvedení Macintoshe a vstupu na burzu. „Počítače jsou ještě v plenkách a každých pět let se všechno v podstatě vymýšlí znovu. Najednou máte pětkrát tolik paměti, ne-li desetkrát tolik, a pravidla se začnou měnit.“

Programmers at Work je kniha 19 rozhovorů s významnými programátory, kteří svou prací a myšlenkami tvarovali podobu dnešních operačních systémů a mnoha dalších aplikací. Ačkoliv vyšla již v roce 1986, rozhovory jsou z velké míry nadčasové a stále velmi zajímavé. Susan Lammers se po více než 20 letech od prvního vydání knihy rozhodla zveřejnit rozhovory na Internetu a dala AbcLinuxu.cz souhlas k jejich překladu a vydání. Kvůli jejich délce bude většina rozhovorů rozdělena na dva díly. Každý rozhovor doplníme o krátký dodatek, ve kterém budou shrnuty další osudy jednotlivých programátorů.

---

Začátek rozhovoru: Andy Hertzfeld (Programmers at Work).

Využívali téhle možnosti věnovat se vlastním projektům a výzkumům i další zaměstnanci?

Dva nebo tři ano, mezi nimi Bob Bishop. Udělal pro Apple II rozpoznávání řeči. Bez jakéhokoliv dodatečného hardwaru, jen zastrčil mikrofon do kazetového portu. Tehdy byl ve firmě ještě Woz – pamatuji si, že jsem dostal stůl kousek od něj, z čehož jsem byl celý pryč. Měl jsem stůl kousek od svého hrdiny. Mohl jsem s ním každý den mluvit. Chodil jsem s ním na obědy. Byl jsem v ráji.

Woz pracoval na různých projektech. Při jednom zaplnil celou paměť Applu II výpočtem Eulerova čísla na sto tisíc desetinných míst. To nebyla žádná legrace, protože Apple II neměl paměti nazbyt. Musel použít každý kousek paměti, včetně paměti obrazovky, aby měl číslo kam uložit. A neměl žádné mezivýsledky, protože celou paměť zabíralo jedno jediné číslo. Program běžel čtrnáct dní, během kterých Woz jen posedával kolem a čekal, až doběhne. Často se stávalo, že se jeho Apple II po šesti dnech experimentu vysypal a spadl. Tak program spustil znovu, od začátku. Takových praštěných projektů měl spousty.

Jak to s firmou v téhle době vypadalo finančně? Nebylo to těsně před tím, než šel Apple na burzu?

Tržby letěly k nebi jako raketa, stoupaly od podzimu 1979 skrz celý rok 1980. Pak Apple ke konci roku 1980 vstoupil na burzu a z mých kolegů byli najednou milionáři.

Postupem času mi došlo, že akcie jsou ve firmě neuvěřitelně nerovnoměrně rozdělené. Člověk by si myslel, že nejvíc akcií bude mít ten, kdo nejvíc přispěl k úspěchu firmy. Ani náhodou. Nejvíc akcií měli lidi, kteří se starali o to, aby měli nejvíc akcií. Byli inženýři, kteří se veškerý svůj čas snažili dostat k dalším akciím, pohybovali se na hranici zlodějiny. A pak tu byli lidi, kteří mohli srdce na klávesnici nechat, pracovali pro firmu patnáct hodin denně, ale nedostali ani akcii. Každý o tom věděl, ale vstup na burzu v tom doopravdy udělal jasno. Když se po oslavě probudíte a jeden člověk má najednou po kapsách pět miliónů dolarů, zatímco jiný bude dál dělat za svých 30 tisíc ročně, nejde si toho nevšimnout. Nálada byla mizerná.

Vypráví se historka o Wozovi, který samozřejmě dostal akcií hodně, protože firmu zakládal. Podle něj bylo nefér, že někdo nedostal akcie žádné a někdo jich má tolik, a tak vzal své vlastní akcie a prodával až 2500 akcií každému, kdo v Applu pracoval alespoň nějakou dobu. Myslel to dobře, ale stal se z toho hotový výprodej pro nenažrance. Hodně lidí se o peníze nezajímalo, takže téhle možnosti nevyužili. Někteří je obcházeli a říkali jim, že jim peníze na akcie dají, ať koupí akcie za ně. Úplně přestali pracovat a jen skupovali akcie. To byli hrozní lidé, špatné povahy, špatní inženýři, ruce se jim klepaly chamtivostí. Během měsíce si jeden chlap tímhle způsobem vydělal stovky tisíc dolarů. V podstatě je bral Wozovi z kapes. Ale to všechno byla součást vstupu Applu na burzu.

Koncem roku 1980 už byla práce pro Apple mnohem menší zábava. Váš šéf často pocházel z jiné firmy, o produktu nevěděl nic. Pak si Mike Scott konečně uvědomil, že Apple řídí hromada nakašírovaných panáků a v únoru 1981 je během jednoho dne všechny vyházel. Čtyřicet lidí z devadesáti. Lidé byli v šoku, tomu dni se v Applu říká Černá středa.

Jak jste se dostal k projektu Macintosh?

Po práci jsem ve svém volném čase programoval různé drobnosti pro nový hardware. Vždycky jsem se zastavil v hardwarové laboratoři, abych tam klukům s něčím pomohl. V servisním oddělení pracoval jako opravář počítačů jeden mladý blázen jménem Burrell Smith, který se také potloukal v hardwarové laboratoři kolem špičkových techniků a sbíral rozumy. Jef Raskin, další firemní legenda, tehdy pracoval na novém počítači, na Macintoshi. Našel si Burrella v servisním oddělení a nechal ho navrhnout malý počítač. Burrellova mašina sice vypadala úplně jinak, než jak nakonec vypadal Macintosh, ale už to byl moc pěkný počítač.

Neměl žádného programátora, takže jak se počítač postupně skládal dohromady, psal jsem pro něj ve volném čase různá dema. Hned první den, kdy se rozběhl, jsem v práci zůstal dlouho přesčas a nechal jsem ho na obrazovku vykreslit strýčka Skrblíka, aby byla jistota, že video funguje správně. Moc pěkný obrázek to byl. Těsně před Černou středou projekt tak nějak převzal Steve Jobs a přesunul čtyři lidi z týmu mimo budovu, takže už jsem se s nimi nevídal. Říkal jsem si: „Tady všichni šašci dělají na úplně obyčejných věcech, chci pracovat s ostatními na projektu Macintosh.“ Tak jsem to řekl Mikeovi Scottovi. Jednou odpoledne jsem pak seděl ve své kóji, přišel ke mně Steve Jobs a povídá: „Andy, odteď pracuješ na projektu Macintosh.“ Já odpověděl, že mám ještě nějakou práci na Applu II, kterou musím dodělat, a on na to: „Nemáš, právě odcházíš na projekt Macintosh.“ Vzal mi věci a odnesl je do auta.

Měl jsem pořádnou kliku, protože jsem byl pátý člověk, který do projektu Macintosh přibyl. Všichni ostatní členové týmu byli samotáři, neradi se podřizovali nějakému organizování. Byl to úžasný projekt: Neuvěřitelně levný počítač, desetkrát výkonnější než Apple II. Steve nechal všechny ty hlavy pracovat společně, bez jakéhokoliv managementu. Svým způsobem byla manažerská struktura otočená vzhůru nohama, protože Steve Jobs byl jeden z nás.

Kdo patřil mezi další větší hráče pracující na projektu Macintosh?

Systémový software napsalo v podstatě pět lidí: já, Steve Capps, Bruce Horn, Larry Kenyon a Bill Atkinson, který přinesl zkušenosti s Lisou. První programátor Macintoshe, kterého přivedl ještě Jef Raskin, byl Bud Tribble. Ten má vážně talent, ale musel z projektu odejít v prosinci 1981, aby se mohl vrátit na medicínu. Dneska má magisterský titul a Ph.D. z neurologie. Larry Kenyon už se mnou pracoval na periferiích pro Apple II, takže jsem věděl, že je třída. Další důležitý člověk byl Bruce Horn. Ten v podstatě vyrostl v Xeroxu PARC: Začal tam pracovat, když mu bylo čtrnáct, a ve dvaadvaceti se zapojil do projektu Macintosh. V lednu 1983 se k nám přidal fantastický programátor Steve Capps. Pomáhalo i několik dalších lidí, ale hlavních pět členů týmu napsalo prakticky veškerý kód pro ROM Macintoshe.

Jakou strategii jste při vývoji Macintoshe použili?

Podle mě se dá dobrá práce odvést pouze v případě, že návrh a implementaci dělá jeden člověk. Ten, kdo nějaký kus kódu navrhl, ho taky napsal.

Věděli jste při vývoji Macintoshe, že bude mít úspěch?

Rozhodně. Podle nás byl Macintosh o tolik lepší než cokoliv jiného, že to bylo až absurdní. Macintosh byl pro nás dokonalý počítač. Ale celý rok 1981, kdy jsme na něm pracovali, jsme v Applu prakticky neexistovali. Dělalo na něm ani ne dvacet lidí a ve firemních produktových plánech se s ním vůbec nepočítalo. Každý si myslel, že Steve Jobs je šílenec a Macintosh jeho sen o návratu do garáže. Každý věděl, že na nový počítač je potřeba alespoň stovka inženýrů. S šesti lidmi nemáte šanci. Ale když jsme počítač začátkem roku 1982 rozběhli, začalo se povídat, že na něm možná něco bude. V roce 1983 už bylo jasné, že Macintosh klapne.

Další zvláštní věc je, že Steve skutečně chtěl přiznat zásluhy všem, kteří na Macintoshi pracovali. Bylo to kvůli události, která provázela zveřejnění Lisy: Lisa si vysloužila velký zájem médií a byla dítětem Billa Atkinsona, který na ní odvedl sto procent veškeré důležité práce. Když se ale o Lise objevil nějaký článek, o Billovi v něm nebyla ani zmínka. Protože Lisa byla neuvěřitelně přebyrokratizovaný projekt, asi stejně jako byl Macintosh volný. Lisa měla komplikovanou organizaci, šest úrovní managementu a stovku programátorů. Časopisy mluvily s managementem a management se považoval za architekty Lisy, přestože šlo z převážné části o Billovu práci.

Bill se cítil hrozně. Něco podobného se mu stalo už jednou, na univerzitě. Povedl se mu přelomový projekt – počítačový film o mozku, který to dotáhl na obálku časopisu Scientific American. Veškerou práci na něm odvedl Bill, ale zásluhy si přisvojil profesor, pro kterého Bill pracoval. Billa to tak naštvalo, že málem odešel. Firma mu nakonec udělila titul Apple Fellow, takovou cenu pro nejlepší zaměstnance, aby ho uklidnila.

Proto nám Steve Jobs slíbil připsat veškeré zásluhy za projekt Macintosh. Publicita vyvrcholila uvedením Macintoshe na trh. My jsme si samozřejmě mysleli, že je to nejlepší počítač na světě. Nakonec se ukázalo, že se vážně líbí i ostatním. Měl jsem fotku v Newsweeku a v Rolling Stone. (Četl jsem Rolling Stone od svých šestnácti!)

Kdy a proč jste z Applu odešel?

Z Applu jsem odešel poté, co se Mac dostal na trh a v jeho pracovní skupině začala narůstat byrokracie. Chytil jsem se s novým technickým manažerem, kterého jsem původně přijímal a schválil a ze kterého se vyklubal autoritativní maniak. Myslel si, že jsem moc nafoukaný a že mi trochu srazí hřebínek psaním špatných posudků. Byl jsem v šoku. Věnoval jsem firmě svůj život, dělal jsem tu nejlepší možnou práci, patnáct hodin denně jsem se snažil projekt dotáhnout do konce. Macintosh takhle vypadat neměl, ale ten chlap přišel a všechno změnil. Musel jsem pryč, ale už jsem do Macintoshe vložil dva roky života a záleželo mi na něm víc než na čemkoliv jiném. Proto jsem zůstal, dokud nebyl Mac hotový, a pak jsem se vydal vlastní cestou.

Co se vám na programování líbí?

Nenapadá mě žádný jiný obor, ve kterém bych mohl být zároveň vědec a zároveň umělec. Programování je v určitém ohledu neuvěřitelně precizní, technická disciplína, což se mi líbí, protože u něj musíte pečlivě přemýšlet. A na druhou stranu je ohromně tvůrčí, protože vás omezuje pouze vaše vlastní představivost. Spojením těch dvou poloh je pro mě programování jedinečné. Jste zároveň vědec i umělec. To se mi líbí. Hrozně rád píšu ten hlavní, kouzelný trik, na kterém stojí základy celého programu. To mě na programování vzrušuje nejvíc: Když vidím, jak se tenhle kouzelný trik, podstata celého programu, poprvé správně povede.

Myslíte si, že u programování zůstanete?

Asi ano. Ale asi nebudu vždycky programovat tak dobře jako dneska.

S tolika zkušenostmi by člověk čekal, že vám to půjde čím dál lépe.

Takové programování, jaké dělám já, vyžaduje obrovské soustředění. Jen schopnost udržet v hlavě naráz tolik drobných souvislostí je věc, která lidem s přibývajícím věkem mizí. Soustředění je dar mládí. Když stárnete, jste moudřejší, máte víc zkušeností, umíte líp žít. Ale neřekl bych, že budu mít jako starší takovou převahu, jakou mám dneska. Zrovna teď jsem na tom asi tak dobře, jako ještě nikdy – ale nečekám, že by to mělo vydržet. Řekl bych, že mám ještě pár let své nejlepší práce před sebou. Ve čtyřiceti na tom asi nebudu tak dobře jako ve třiceti, ale myslím, že ve třiceti na tom budu líp než ve dvaceti.

Co se podle vás ve světě počítačů stane během následujících deseti let?

Kdo ví? Já bych rád napsal román. Vždycky jsem chtěl. Jako dítě jsem zhltal všechno, co mi přišlo pod ruku, a miloval jsem moderní beletrii. Mezi mé hrdiny patří třeba Thomas Pynchon.

Jak byste popsal svůj styl práce?

Můj styl práce byl vždycky dost volný, liší se projekt od projektu. První polovinu letošního roku jsem pracoval na velkém, složitém programu pro Macintosh. Jmenuje se Switcher a je to jeden z těch projektů, které je těžké dotáhnout do konce. Jádro bylo hotové za šest týdnů, celý projekt za osm měsíců. Když na něčem dělám hodně tvrdě, většinu práce udělám v noci. Nikdy jsem z Applu nechodil domů dřív než řekněme v deset večer, kdy se tělo rozhodne, že je čas končit. Hlavní kus práce udělám po večeři, od půl deváté do dvou nebo do tří ráno. Když mě něco posedne, na všechno ostatní zapomenu.

Jsem dost líný a neumím si poručit. Tenhle dům vypadá dobře jen díky paní na úklid, která tu zrovna včera byla. Programuji, protože mě to baví. Vůbec jsem dobrý jen ve věcech, které mě baví. Programování mám naštěstí rád, ale kdybych o to nadšení přišel, už bych programovat nedokázal.

Myslíte si, že vám někdy dojdou nápady na dobré programy?

Ne, hlavně protože počítače jsou ještě v plenkách a každých pět let se všechno v podstatě vymýšlí znovu. Najednou máte pětkrát tolik paměti, ne-li desetkrát tolik, a pravidla se začnou měnit.

Váš příspěvek k vývoji celého oboru nejde přehlédnout. Přináší vám to pocit uspokojení?

Vídám teď spoustu lidí, kteří používají výsledky mé práce. Napsal jsem hodně základního softwaru Macintoshe, takže kdykoliv vidíte nějaké dílo vytvořené na Macintoshi, jeho autor musel použít můj kód. To je fantastický pocit. Chtěl bych, aby moje programy používalo co nejvíc lidí – to je moje největší motivace.

¶

© Susan Lammers 1986–2008, přeloženo s laskavým dovolením autorky.

¶

Po odchodu z Applu založil Andy Hertzfeld v roce 1986 s několika dalšími členy vývojářského týmu Macintoshe firmu Radius. Ta vyráběla například procesorovou kartu pro urychlení starších Macintoshů, grafické akcelerátory, televizní tunery a zobrazovací zařízení. Zpočátku se jí dařilo dobře, ale v roce 1992 se musela vypořádat s několika soudními spory kvůli podvádění s akciemi, odepsala několik vývojových projektů a problémy pronásledovaly i její existující produkty. Ještě dva roky se snažila najít vhodné místo na trhu, ale nakonec ji koupila konkurence.

Andy Hertzfeld mezitím v roce 1990 společně s Billem Atkinsonem založil další firmu jménem General Magic, která vyráběla zařízení podobná dnešním PDA. Tvůrci projektu měli za to, že kapesní počítače budou vždycky příliš slabé na provoz větších aplikací. Proto navrhli zařízení vybavené pouze minimálním operačním systémem a počítali s tím, že aplikace poběží na větších počítačích v síti. Zařízení se skutečně objevila na trhu, v roce 1994 je vydaly firmy Sony, AT&T a Motorola. V téže době se ovšem objevil i kapesní počítač Newton od Applu, který na rozdíl od PDA navrhovaných firmou General Magic obsahoval rozpoznávání psaného písma. Pro média bylo rozpoznávání psaného písma velké téma, takže PDA od General Magic zůstalo na okraji pozornosti. Mnohem horší ovšem bylo to, že neexistovala potřebná síťová infrastruktura, takže z původně plánovaného provozu aplikací po síti nebylo nic a uživatelé systém nikdy nespatřili v podobě, kterou si jeho autoři vysnili.

Firma General Magic naprosto přesně odhadla budoucí vývoj oboru, například úspěch e‑mailu nebo mobilních telefonů, ale fatálně netrefila síťové médium. Vsadila na proprietární síť firem AT&T a NTT, která tehdy velice rychle prohrála svůj boj s nastupujícím Internetem (v roce 1993 vyšla první verze webového prohlížeče Mosaic a nastal boom webu).

Z linuxového pohledu je velice zajímavá další firma Eazel, ve které Andy Hertzfeld pracoval od roku 1999 jako hlavní designér a která vyvinula správce souborů Nautilus. Bohužel pro Nautilus nedokázala najít funkční podnikatelský model, takže s uveřejněním první verze v roce 2001 v podstatě zanikla. Nautilus se ale klasickým freesoftwarovým způsobem vyvíjí dál a slouží jako hlavní správce souborů v prostředí Gnome.

Andy Hertzfeld pracuje od roku 2005 pro Google.

       

Komentáře

[corwin78]

Úžasná doba, ale velmi smutné čtení.

[mikro]

Presne to mi tiez napadlo.

[David Ježek]

přesně

[Jim]

Je to jen potvrzení platnosti jednoho přísloví:

Vůl je nebezpečný zepředu, kůň zezadu a blbec ze všech stran.