Scott Kim (Programmers at Work)

26. 11. 2008 | Tomáš Znamenáček | Rozhovory | 3150×

Scott Kim je známý především jako autor mnoha hlavolamů, hádanek a ambigramů (textů, které lze vizuálně číst z obou stran; napsal o nich knihu Inversions). Zabýval se však také návrhem zcela nového grafického uživatelského rozhraní k počítačům. „Až budou počítače dost levné a malé, zmizí. Ani nebudete ukazovat prstem a říkat tohle a tohle je počítač, protože počítače budou všude. Počítač nebude úspěšný, dokud nezmizí.“

Programmers at Work je kniha 19 rozhovorů s významnými programátory, kteří svou prací a myšlenkami tvarovali podobu dnešních operačních systémů a mnoha dalších aplikací. Ačkoliv vyšla již v roce 1986, rozhovory jsou z velké míry nadčasové a stále velmi zajímavé. Susan Lammers se po více než 20 letech od prvního vydání knihy rozhodla zveřejnit rozhovory na Internetu a dala AbcLinuxu.cz souhlas k jejich překladu a vydání. Kvůli jejich délce bude většina rozhovorů rozdělena na dva díly. Každý rozhovor doplníme o krátký dodatek, ve kterém budou shrnuty další osudy jednotlivých programátorů.

---

Washingtonský rodák Scott Kim se narodil 27. října 1955. Studoval matematiku, informatiku a hudbu na Stanfordské univerzitě, kde v roce 1977 získal titul bakaláře hudby. Poté, co v roce 1975 absolvoval přednášku o grafickém designu, začal pracovat na svých „převrátkách“ (ambigram) – uměleckém ztvárnění slov, které se dá po vzoru palindromů nebo anagramů číst v mnoha různých směrech. V roce 1981 vydal celou knihu nazvanou Inversions, Převrátky. Na její tvorbě se podílela řada známých osobností informatiky: Kniha obsahuje předmluvu od Kimova přítele a profesora Douglase Hofstadtera, s programováním obrázků pomáhal John Warnock, se sazbou Donald Knuth s Davidem Fuchsem a „zamluvu“ napsal Jef Raskin. Jako doplněk ke své knize napsal Kim nedávno pro Macintosh program Inversions, který označuje jako fourth-party software, software čtvrté strany. Program běží nad MacPaintem a obsahuje řadu cvičení, návodů a her na téma převrátek.

Své důvěrné znalosti písma a grafického designu Kim využívá v informatice. V současné době připravuje v rámci svého doktorandského studia na Stanfordu návrh úplně nového uživatelského rozhraní počítače. Při studiu pracuje už od svých bakalářských studií pro Xerox PARC jako neplacený konzultant; pracuje také ve firmě Information Appliance v Palo Alto a má svou vlastní firmu nazvanou Look Twice.

S Kimem jsme seděli ve velké zasedací místnosti vedle jednoho Macintoshe a celé hodiny jsme si povídali o jeho práci a filosofii. Scott Kim mluví tiše a s rozmyslem. Horlivě se zabývá problémem, jak z počítačů udělat mnohem bezprostřednější, efektivnější nástroj pro každého. Díky svému netradičnímu zázemí v grafickém designu, matematice a hudbě může k problémům přistupovat z vizuální perspektivy daleko vzdálené většině technických typů. Kim přemýšlí především v obrazech. Nejlepším důkazem jeho pohotovosti a šikovnosti jsou jeho převrátky, které sype na požádání z rukávu. Stejně úspěšně jistě jednoho dne realizuje svou představu o bezprostřednějším počítači, který bude pro zápis do paměti používat stejnou notaci jako pro zápis na obrazovce.

Co vás vedlo ke knižnímu vydání převrátek?

K vydání knihy mě inspirovaly tři události ještě během mého bakalářského studia na Stanfordu – začal jsem pracovat s počítači, poznal jsem Douglase Hofstadtera a zapsal jsem si přednášku o grafickém designu.

V roce 1975 jsem začal chodit na sérii přednášek o počítačích v hudbě. Kromě toho, že to byly dobré přednášky, se navíc vyučovaly ve stanfordské laboratoři pro umělou inteligenci. Ono se asi celkem často stává, že se člověk k počítačům dostane ani ne tak skrz přednášky, ale spíš díky určité síti kamarádů a lidí, kteří si navzájem pomáhají. V mém případě tuhle síť tvořila laboratoř AI. To bylo úžasné místo na studium. Laboratoř byla fyzicky oddělená od zbytku univerzitního areálu, byla několik kilometrů daleko ve zchátralé budově v kopcích. Nebylo z ní vidět nic než kopce, stromy a modrou oblohu.

Pokud se nepletu, šlo o Centrum pro počítačový výzkum v hudbě a akustice?

Ano. Takzvané CCRMA bylo totéž, co stanfordská laboratoř umělé inteligence. Lidi od hudby tam tehdy dělali takový malý ocásek.

A je tedy pravda, že jste se k počítačům dostal v podstatě přes hudbu?

Ve skutečnosti jsem první zkušenosti s počítačem udělal už na střední škole, ale na Stanfordu jsem s nimi začal dělat doopravdy. Díky té skupině přednášek o počítačích v hudbě jsem získal přístup k úžasné komunitě lidí, kteří mohli na klávesnici srdce nechat – jen tak, čistě pro tu radost – a kteří vám po zběžném pozdravení někde na chodbě byli schopni celé odpoledne vyprávět, na čem zrovna dělají. To byl úžasný způsob, jak se něco naučit.

Také bylo vzrušující objevovat textové procesory a hry, které tam měli. Nic takového tehdy nebylo veřejně k dispozici. Laboratoř AI měla první verze hry Space War, takže jsme se často vykrádali do kopců, abychom si mohli zahrát. Bylo to v dobách, kdy ještě nikdo neměl počítač doma, natož aby na něm hrál videohry nebo něco podobného. Byla to kouzelná doba, můj první rok na Stanfordu.

Propadl jste tomu? Snažil jste se naučit všechno, co šlo?

Do jisté míry ano. Začal jsem si jako blázen zapisovat všechny počítačové přednášky. Na konci prváku jsem si zapsal přednášku o Lispu, v druháku jsem absolvoval Knuthovy přednášky o datových strukturách. Naučil jsem se všechny jazyky. V prvních dvou letech studia jsem získal většinu svého informatického vzdělání, takže když jsem v roce 1975 začal studovat počítače v hudbě, už jsem byl mazák – nebo jsem si tak alespoň připadal.

Kdy vás napadly převrátky?

V roce 1975 jsem si zapsal přednášku o výtvarném umění, první a jedinou za celé bakalářské studium. Šlo o základní kurz designu, který mě v několika ohledech zásadně ovlivnil. Odstartoval můj zájem o vizuální stránku věcí. Mě vizuálno vždycky zajímalo, zvlášť animace, ale nikdy pro mě nebylo víc než koníček. V rámci úkolu pro tenhle kurz jsem udělal první převrátku.

Ve stejném školním roce jsem také potkal Douga Hofstadtera. Zrovna měl rozepsanou úchvatnou knihu nazvanou Gödel, Escher a Bach. Měl jsem tu výsadu s ním několik let na psaní knihy spolupracovat.

Co jste pro Douga Hofstadtera dělal?

Stali se z nás kamarádi, pracovali jsme od té chvíle společně. Bývali jsme celou noc vzhůru v terminálové místnosti a probírali nápady; nakonec Doug poslední verzi dialogu vytiskl a začali jsme lovit další nápady. Byli jsme jako kolegové. A díky práci na jeho knize jsem sebral odvahu napsat svou vlastní. Dougova kniha je báječně osobní. Doug si nic nenechal pro sebe. Nejenže knihu napsal, ale dokonce si dal práci s její sazbou.

Ano, toho jsem si všimla. Pokud jsem to správně pochopila, obrázky pro vaši knihu udělal John Warnock?

To je pravda, John Warnock mi v tomhle pomohl. Dnes se samozřejmě spojuje s Adobe, ale tehdy mě učil v rámci Xeroxu. Já jsem ještě v rámci studií na Stanfordu pracoval jako neplacený konzultant v Xerox PARC, Stanford má blízký vztah s jejich výzkumnou laboratoří. Původně jsem si šel do Xeroxu hrát s Metafontem, což je jazyk pro návrh fontů. Časem jsem ale začal obrázky dělat ve Warnockově jazyce Jam, předchůdci PostScriptu. (Jam znamená John a Martin – John Warnock a Martin Newell, vývojáři.)

Když jsem se dostal k návrhu obrázků pro svou knihu Převrátky, zkoumal jsem možnosti Jamu ohledně návrhu obrázků. Počítač jsem na obrázky nutně nepotřeboval, dvě třetiny se bez počítače skutečně obešly. Ale u některých návrhů – například nekonečné spirály – jsem věděl, že kdybych je převedl do počítačové podoby, přinejmenším by bylo zajímavé sledovat, jak to dopadne. Programování jsem se nijak nebál, takže to bylo bez problémů. U nekonečné spirály jsem napsal program, který sestavil písmenka. Nejdřív jsem si nápis sestavil na čtverečkovém papíru, všechno pěkně naskicoval, očísloval body a pak napsal krátký program, který na obrazovce sestavil slovo infinity podle mé předlohy. Pak jsem Johnovi Warnockovi vysvětlil, co po něm chci, a on napsal program pro transformaci přímek na spirály. S Johnem Warnockem se bezvadně spolupracuje, protože má výborný cit pro grafický design. Programy dělaly obrázky, které by se bez počítače kreslily jen těžko. Od té doby jsem se snažil zjistit, co všechno může být pro počítač přirozené a zároveň vizuálně zajímavé.

Teď pracujete na softwaru, který lidem pomáhá s kreslením převrátek. Jak jste ho navrhoval?

Program se jmenuje Inversions for the Macintosh a bude se prodávat společně s knihou. Základní otázka, která mě k němu přivedla, zněla: Čím bych mohl na Macintoshi knihu nějak vylepšit? Nerad něco ukazuji jen s tím, že je to pěkné. Vždycky chci příslušnou věc doplnit návodem, podle kterého ji může kdokoliv udělat sám. Přesně proto vznikly Inversions pro Macintosh.

Napsal jsem je nad MacPaintem. Programování mi nedělá potíže, ale při vývoji Inversions jsem se rozhodl pro neobvyklé řešení a řekl jsem si, že nebudu psát žádné programy. Nějakou dobu jsem experimentoval s MacPaintem a došlo mi, že se vlastně bez psaní programů obejdu. Můj celkový postoj k programování je totiž ten, že pokud se programování můžu vyhnout, udělám to.

Proč?

Protože psaní velkého a složitého programu je oklika. Kdyby to šlo, dal bych přednost bezprostřednějšímu způsobu psaní programů. Je to pro mě výzva: Co můžu na počítači udělat interaktivně, aniž bych musel psát program?

Inversions pro Macintosh jsou něco, čemu já říkám „software čtvrté strany“. Příkladů takového softwaru už je spousta. Tabulkové procesory mají šablony, v MacPaintu jsou zase clip arty. Šablony jsou hezké a přímočaré řešení konkrétního problému. Clip art je pozůstatek z jiného média. Clip arty jsou užitečné, ale rozhodně médium nevyužívají žádným novým způsobem.

Můj software jsou jen soubory a fonty pro MacPaint. Udělal jsem ho přesně tak, jak to v MacPaintu dělají všichni ostatní: kreslil jsem a psal. V souborech jsou uložené různé obrázkové hádanky a cvičení, ze začátku jednoduché a postupně čím dál složitější. Ale můj software je MacPaint jen napůl – zbytek tvoří to, co si dokážete představit v hlavě. Především se uživatele snažím podporovat v rozvoji jejich duševních schopností, aby byli schopni si představit, jak bude vypadat výsledek jejich dalšího kroku. Takové věci (tedy schopnost představit si, co se bude dít) se většinou ve škole neučí. Když si dítě doma hraje s kostkami, naučí se přemýšlet prostorově, ale ve škole se nic takového neučí.

Zmínil jste se o softwaru čtvrté strany. O co přesně jde? Co se vám na něm líbí?

Jako software třetí strany se označují běžné programy vytvořené firmami v konvenčních programovacích jazycích. Software čtvrté strany si dělají uživatelé sami, bez programování nebo alespoň bez programování v tradičním slova smyslu. Software čtvrtých stran staví na softwaru třetích stran, kterého tím pádem musí být bohatá nabídka.

Se softwarem jsou dnes problémy. Většina softwaru je předražená. Jeho cena nedává v delším horizontu smysl, ale momentálně zůstává z mnoha důvodů vysoko. Trh není moc velký, náklady na výrobu jsou vysoké… podobných navzájem spojených důvodů je řada.

Na softwaru čtvrtých stran je dobré to, že ho může dělat každý, kdo má počítač. Můžete stavět na hotových programech. Některé jsou na to dokonce přímo navržené, viz například Pinball Construction Set.

Dnešní software napsali programátoři. Zkuste to srovnat s knižním průmyslem. Kdyby knihy psali jen papírníci a tiskaři, měli bychom samé návody a příručky, ale jen málo románů nebo esejů. Nejde o to, abychom každého naučili tisknout vlastní knihy – tisk je potřeba udělat tak levný a dostupný, aby se autoři mohli soustředit na obsah. Programování by mělo být tak jednoduché, aby si každý uživatel mohl postavit software podle vlastních potřeb.

Myslíte si, že se proces tvorby softwaru časem zjednoduší natolik, že ho zvládne každý majitel počítače?

V podstatě čekám, že se změní samotný princip programování. Momentálně musíte držet všechny algoritmy a myšlenky v hlavě a za dlouhých nocí se je někde v koutě snažíte protřídit a složit z nich jednu velikánskou skládačku. Podle mě budou během pár let některé kousky téhle skládačky běžně k dispozici, přinejmenším ty často používané. Když budete chtít napsat svůj program, vyrazíte do obchodu à la Radio Shack a koupíte si hotové součástky.

Nečekám, že by většina lidí programovala v tom smyslu, ve kterém programování chápeme dnes. Ale už dnes podle mě není žádný zásadní rozdíl mezi programováním počítače a jeho používáním. Jsou to sice dvě úplně jiné věci, ale patří do téhož světa. Když do počítače napíšete své jméno, je to svým způsobem programování. Ten druhý typ programování za pomoci dnes dostupných jazyků vede mnohem delší oklikou. Až bude k dispozici víc přímočarých jazyků, programovat bude skoro každý. Už to nikomu ani nebude připadat jako programování, ani o jazycích už se mluvit nebude.

O čem se tedy bude mluvit? Jak se bude říkat programovacím jazykům? Nebo si je vůbec nebudeme uvědomovat? Stane se z nich něco jako přirozený jazyk?

Změní se slovní zásoba, kterou to všechno popisujeme. Podle Alana Kaye dosáhnou počítače úspěchu v okamžiku, kdy přestaneme používat slovo počítač. Alan Kay často vyprávěl o začátcích elektrifikace, kdy se běžně předpokládalo, že časem bude v každé domácnosti nějaký elektromotor. V téhle situaci jsou dnes počítače. Až budou počítače dost levné a malé, zmizí. Ani nebudete ukazovat prstem a říkat tohle a tohle je počítač, protože počítače budou všude. Počítač nebude úspěšný, dokud nezmizí.

Souvisí vaše práce na převrátkách nějakým způsobem s vaší disertací?

Pokračování.

¶

© Susan Lammers 1986–2008, přeloženo s laskavým dovolením autorky.

       

Komentáře

[Henry]

Dik za tenhle super serial.